Líbí se mi krásné dlouhé vlasy. Vlasy pro mne symbolizují svou hustotou sílu, svou délkou věrnost a svou přírodní barvou upřímnost. Nosím dlouhé přírodní vlasy, které svou vlnitostí symbolizují, že jdu životem oklikami … ale jako řeka dojdu k cíli, do moře, do Světla.
Zeptal jsem se manželky, jestli se jí líbí moje vlasy. Líbí se ti moje vlasy?
Vzdychla a pak řekla, že se jí a priori líbí na krátko ostříhaní muži. Pak dodala, jo, máš je dobrý.
Během dvou vět a jednoho povzdechu třikrát vyjádřila nesouhlas s mými vlasy. Nebo s mou osobou?
Pokud by stejnou otázku položila ona mně, dopadlo by to podobně. Řekl bych, že její vlasy se mi také nelíbí, že se mi líbí dlouhé, nestříhané a nebarvené vlasy. Přírodní materiál. Kdežto ona má sestříhané, obarvené, s melírem a lakuje si je.
Vidíte, taková maličkost jako jsou vlasy, a my si v ní nerozumíme. Z našich postojů k vlasům se dá vysledovat, jací jsme a o čem je naše manželství.
A je to škoda. Po vlasech se dá hladit, dají se vybírat vešky a blešky, dají se vzájemně česat. Dá se k nim vonět. Vlasy jsou barometrem zdraví. Lidem mohou padat vlasy proto, aby si jich ten druhý víc všímal, což mu dávají najevo tím, že nachází jejich vlasy. Jsme si vlasově odcizení, nanejvýš tak letmé pohlazení.
—
Miluju psaní, protože mi pomáhá třídit si myšlenky. Píšu si deníky a různé zápisky už víc jak 20 let. Píšu si i tyhle zápisky … a manželka je nečte. Nestojí jí to za to, aby si přečetla, co se mi honí hlavou. A přitom to nejsou tak úplně blbé myšlenky, co tu píšu. Určitě by se jí něco z toho mohlo hodit. Neměl by být partner prvním čtenářem a kritikem?
Za jednu z forem partnerské komunikace považuji psaní. Psali jsme si zezačátku, když jsme od sebe žili 500 kilometrů daleko. Psaním jsme vybudovali náš vztah, a když jsme se k sobě nastěhovali, psaní ustalo. Náš vztah bez psaní vadne jako kytka bez vody. Psaní a čtení vyžaduje pozornost. Čemu dáváme pozornost, to roste. Jako v knize Tajemství. To je celé tajemství toho, proč psaní vytváří vztah.
Za vrchol partnerské komunikace považuju psaní společné knihy. Spolu ladit myšlenky a pocity až k dokonalosti. Bavit se o tom, proč někdo řekl tohle a proč neřekl tamto a co by řekl, kdyby cítil támhleto. Počkej, myslím si, že by cítil tohleto …
Může se někdo divit, že mi tak nějak chybí vlasatice, se kterou se budeme povalovat v posteli a mezi milováním budeme psát romány o lásce a hledání Dokonalosti? A lidé nám za to ještě budou platit …
„Kdyz Ti pisi, citim, jak moc Te miluji, a pri cteni Tvych mailu mam casto slzy v ocich, protoze prozivam Tve hledani s Tebou. Vim, jak velmi Te Buh miluje a verim, ze Tvuj boj skonci v Jeho naruci.“
—
No a co, tak si barví vlasy a nemá čas s tebou psát knihy, aby ses z toho nepodělal. Nebuď jako malý kluk, kterému sebrali hračky. Koukej vydělávat prachy, starat se o rodinu a nevymýšlej problémy.
OK, jen chci zaznamenat svoje pocity a sledovat, jak se vyvíjejí … jaký pocit přijde po odcizení?
—
Pokračování … Vlasy, psaní, telka, pivo a … sblížení
Jaký pocit přijde po odcizení? Prázdnota.
Je jen otázka, jak moc velký prostor jí ve své duši uvolníme. Když se povede jí nahradit něčím užitečnějším, čímkoliv co přináší radost, je to lepší. Nejlepší však je, když se podaří přijít na to, proč jsme se navzájem tak odcizili a co nás to má naučit. Najdu-li v duši hluboké odpuštění, svět kolem se pohne.
Mě napadlo slovo lhostejnost. Lhostejnost je, že nás něco nezajímá, jakoby to nebylo. Prázdnotu vnímám spíš tak, jakoby nám něco chybělo.
Mluvíme pravděpodobně o tom samém, ale prázdnota pro mě představuje spíš depresivní stav, na rozdíl o klidu, který je stavem radostným. A lhostejností, která je (podle mě) neutrální.
Odpuštění je hezké, hodně se o něm mluví a píše. Podle mne je ale mocnější pochopení. Pokud pochopím, mohu odpustit, ale nemusím. Když pochopím (jak se věci mají), jsem venku ze zmatku a mohu být klidný. Odpuštění nevidím jako paušální úkon odpuštění všem, ale druhá strana musí udělat nějaký krok. Na druhé straně prosba o odpuštění je jednostranný krok, kterým se mohu osvobodit, protože nemohu být závislý na tom, zda mi ten druhý (nespravedlivě) neodpustí.
Někteří si mohou myslet, že musí odpustit, aby se osvobodili a že jsou závislí na odpuštění, aby byli osvobození. Myslím, že je to jinak …
Ano, mluvíme o stejném, každý jinak 🙂
Souhlasím s tím, že "prázdno" je v případě, kdy něco chybí. To je ten základní rozdíl mezi námi. Zatímco ty si čvachtáš v samotě, já musím kolem sebe mít lidi. Už jen z toho prostého důvodu, že potřebuji mít "zrcadlo" svého chování a jednání. Tím se učím, tím jdu dál. A navíc, náš svět byl stvořen jako bipolární.
Pochopení není ten konec, ke kterému by člověk měl dojít. Tělo si ukládá každou (i pochopenou) křivdu. Stále si tak obaluješ ten diamant v sobě, dalšími vrstvami bahna. A křivda je křivda. Něco, co se tě dotklo. Dokážeš-li odpustit (jedno, zda-li sobě či druhým), osvobodí tě to.
Nejsem závislá na odpuštění, protože jsem osvobozená (Míšo, opakované díky!). A to těžko může pochopit ten, který podobný stav nezažil.
Považuji samotu (nikoliv osamění nebo opuštění) za základní plnohodnotný stav člověka a vtahy za něco navíc pro ještě větší radost.
To je mezi námi rozdíl, ale raději budu se spravedlivým „Bohem“ než s nespravedlivými lidmi.
V souvislosti s Míšou mluvíš o Temné stránce …? Aby mi něco neuniklo 🙂
"Považuji samotu (nikoliv osamění nebo opuštění) za základní plnohodnotný stav člověka a vtahy za něco navíc pro ještě větší radost."
A tou samotou označuješ vztah sám k sobě?
I tak se to dá říci, základní vztah člověka je vztah k „Bohu“, nikoliv vztah k jinému člověku. Přesněji řečeno k „Bohu“ v sobě, což by odpovídalo tvému „vztah sám k sobě“.
Raději budeš sám se spravedlivým Bohem, než s nespravedlivými lidmi. Hezké. A kde bereš tu jistotu, že okolí soudíš spravedlivě?
Pokud nevěříš tomu, že mohu okolí hodnotit, posuzovat (nikoliv soudit) spravedlivě (rozumem+pocitem+intuicí), tak to můžeš brát jako teoretickou otázku, zda je lepší být s nespravedlivými lidmi nebo sám (s „Bohem“). Bavíme se spíš o partnerovi, kupovat rohlíky k nespravedlivému pekaři zřejmě půjdu 🙂
Pokud se budeme držet pouze v rovině partner – partnerka, tak tam člověk posuzovat může dost dobře, nemá-li momentálně zatmění mozku. U ostatních bych byla velmi opatrná.
Obávám se, že člověk většinou zatmění mozku má. A ani si neklade otázku, na co se zaměřit. Kdyby zatmění neměl a věděl, co je důležité, tak si vybere jednoho partnera a je s ním šťastný …
Vztahy s ostatními jdou nahradit lehčeji, takže když špatně odhadnu řezníka, tak to není tak velká škoda, protože můžu jít do vedlejší ulice k jinému.
Vybrat si jednoho partnera na celý život, chce především ochotu obou partnerů se stále učit spolu žít (ne přežívat). Správný výběr je důležitý ale není nejdůležitější.
Není to o procházce růžovou zahradou ale o obrovském kopci tolerance a hlavně, své vlastní ochotě změnit sebe sama. Pokud budu hledat chyby u druhého, bez ochoty si vůbec připustit, čím spouštím nevhodné chování partnera, nikam se nepohnu.
Důležitost výběru vidím právě v tom, vybrat si partnera, který je ochotný se měnit … 🙂
Tak ti to řeknu jinak: když si vybereš partnera, který je ochoten se měnit a přitom ty sám budeš stále živit své zbytnělé ego myšlenkami o vlastní neomylnosti, daleko se jako pár nedostanete.
Máš zkušenosti se zbytnělým egem a … nebo mi něco naznačuješ?
Obojí.
Kdybych byl dokonalý, tak si vyberu potenciálně dokonalého partnera a naučím ho vše potřebné. A kdyby byl dokonalý můj partner, tak to bude fungovat obráceně. A nebyl by důvod psát takovéhle články a pro tebe by nebyl důvod je číst, protože bychom se raději radovali se svými partnery. Takže v tom lítáme nejen my dva, ale i naši partneři a většina lidí, co tohle čtou. Jednou se dostane dopředu jeden, jednou druhý, zkoušíme různé cesty, rozcházíme se, zase se scházíme, hledáme … mě se to líbí. Dokud máme chuť hledat, tak je to dobré. A je tu život, v tomto světě, který nás postrkuje, abychom hledali …
Čili počítám s tím, že dělám chyby a že je dělá partner, ale zároveň je vidím a nezavírám před nimi oči.
Škoda, že to "uvědomění si vlastních chyb" není v rovnováze s tím "má žena je špatná, protože…". Hledáš řešení mimo sebe a přitom ho máš na dosah. Je to tvoje klikatá cesta, kterou respektuji v tom smyslu, že je zřejmě nutná k tvému dalšímu vývoji a mluvit ti do toho už nebudu, neboj.
Ahoj Vítku,
z mého úhlu pohledu je lhostejnost opakem lásky a klid opakem stresu. Stres i klid vnímám jako nerovnovážné stavy, prošla jsem si jak stresem, tak klidem a z mé vlastní zkušenosti vím, že tyto stavy mi radost nepřinesly. Dosud jsem nepřišla na to, jak nazvat rovnováhu,tedy zlatou střední cestu mezi klidem a stresem, zatím tomu říkám přiměřená aktivita. Ta mi přináší radost, vyrovnanost a naplnění.
Co se týče odpuštění, tak já to mám nastaveno tímto způsobem: někdo něco někomu provedl, stalo se to a i kdybys chtěl, tak je to fakt, který žádným způsobem nevymažeš, ani odpuštěním. Odpuštění vnímám jako určitý druh povyšování se, já jsem ten lepší, já ti odpouštím. Takhle to podle mě nefunguje. Ani si nemyslím, že je vždy nutné pochopit. Podle mě je potřeba přijmout skutečnost takovou, jaká je. Teprve potom se věci dají do pohybu. A také vím, že to někdy vůbec není jednoduché, ale velmi osvobozující.
Ahoj Jano, až mne zaskočilo, nakolik s tebou tentokrát souhlasím :-). Pokud si dobře vybavuji, tak Avenna též tvrdí, že opakem lásky je lhostejnost, kdežto nenávist je podmíněna láskou, nemůžeme nenávidět toho, kdo je nám lhostejný. Když jsem psal komentář, tak mne to nenapadlo, spíš pocitově mi tam to slovo zapadlo.
Co se klidu týká, tak pokud je to klid typu prázdnota, tak to podle mne patří do deprese, ale klid jako bdělost a příjemný stav bez stresu vidím právě jako tu zlatou střední cestu. Napadá mne slovo pohoda.
Pokud bychom byli závislí na odpuštění, tak bychom byli vězni toho druhého, také částečně souhlasím.
Mohu ale přijmout skutečnost, aniž bych ji pochopil? Právě to pochopení vede k osvobození, si myslím.
Ještě k vlasům:
Jsi rozladěn z toho, že manželce se líbí na krátko ostříhaní muži. A teď vzpomínej, jak jsi vypadal tehdy, když jste spolu chodili. Řekla bych, že zcela jinak, než dnes. Je spravedlivé, chtít po ženě bezvýhradné přijetí i v otázce změny délky vlasů (z mého pohledu nepodstatné hlouposti)?
Bylo by ti milejší, kdyby řekla, že ti to nesluší, že se jí to nelíbí a že jí mrzí, že ses takhle vzhledově změnil?
Ano, uznávám, na první pohled jsou to nepodstatné hlouposti a článek zoufalý výkřik. Ale proč si nedopřát to potěšení a nezabývat se detaily. Pokud budeš přemýšlet o tom, proč si například někdo baví vlasy, můžeš dojít k tomu, že není spokojený sám se sebou, s tím, jak se rozhodl, že bude vypadat, než se narodil. Čili vlasy jsou indikátorem psychiky. Tady nejde o to, že nabarvené vlasy je příčina, to je až důsledek vnitřní nespokojenosti. Čili se nebavíme o vlasech, ale o psychice. Článek není o tom, že manželka si barví vlasy a to mě štve, ale že manželka není spokojená sama se sebou a dává to najevo tím, že si barví vlasy.
Kdyby ses mě zeptala, proč jsem nosil krátké, prakticky dohola, a já bych zapátral, došel bych k tomu, že to byl symbol pohodlnosti, nemusel se o nic starat a taky frajeřina, vypadat drsně anebo mnišsky. Čili žádné chvályhodné věci.
Jsou to detaily, ale z těch detailů se dá hodně vyčíst, ano, i to, že jsme se změnili. Čili manželka by měla posuzovat celkovou změnu, psychickou i případně vzhledovou a teprve pak hodnotit, jestli se jí to líbí a mrzí jí to.
Manželka by měla posuzovat změnu, manželka není spokojená sama se sebou a hodnotí mně, manželka by měla hodit za hlavu čínskou medicínu, protože tím ztrácí čas, manželka je nedůsledná ve výchově dětí, manželka mi otravuje život…. všiml sis, jak se to tvými články line, jako červená niť?
Je něco z toho nepravda?
To se většinou týká všech lidí obecně, jinak by nemělo smysl o tom spát články.
Děkuji za námět k zamyšlení …
Zkus někdy přemýšlet, proč ti tohle všechno na manželce tak strašlivě vadí. Jednu věc po druhé. A poctivě.
Dobře, schválně, na co přijdu …
Hezký den,
sem tam moc ráda nakouknu na Vaše stránky. Je to takový balzám pro duši v dnešním uspěchaném světě. Zajímám se o podobné věci a taky píšu, i když trochu jinak…:o). Děkuji za tento článek, je nádherný, přiměl mě k zanechání tohoto komentáře a nejen k tomu. Uvědomila jsem si, že momentálně žiju ve vlasovém sblížení. Partner má na mě rád dlouhé vlasy, tak si je nestříhám, já na něm miluji rovněž dlouhé, tak si je kvůli mě nechává růst… A i když bychom oba někdy rádi sáhli po nůžkách, nakonec je nám líto to křehké pouto přestříhnout, tak ho raději hýčkáme.
Ještě jednou velké poděkování…
Dobrý den,
To se máte, když si máte s kým vybírat blešky a hladit se 🙂
Pochvala mne těší 🙂 a také že "teorie vlasového sblížení" není tak hloupá, jak se někomu na první pohled zdá …
Ať se vám daří psát, vydávat a tím vzbuzovat pocity … 🙂
Vítku,
teorie vlasového sblížení určitě není blbost:o)… Vlasy vyzařují sílu, vždyť rostou z místa, kterým přijímáme veškerou energii… Jsou to taková malá záložní andělská křídla:o), která chrání a já to skutečně vnímám tak, že skrz ně můžou mít dva lidé k sobě blíž… Jsem neskutečně ráda, že tenhle server je, našla jsem tu i jiné, obyčejně lidské myšlenky, které důvěrně znám a které mě dokázaly pohladit po tváři.
Pište dál, o vlasech, o botách, o čemkoli – duše nemá hranice, každá je jiná a svým odlišným způsobem krásná. Proto mi nejde do hlavy to množství sžíravých komentářů, které jsem tu našla. Nenechte se spoutat:o) a ještě jednou dík za vaše milá slůvka.
Dobrý den Terez(k)o,
Děkuji za (slovní) pohlazení, které mne těší o to víc, že jste také pisálek. Doufám, že vám to slovo nezní hanlivě.
O vlasech, botách a trenýrkách už jsem psal, vypadá to, že jsou na řadě ponožky anebo záchodové prkénko :-).
(Někteří lidé postrádají nadhled a tak sžíravě komentují, když se jich někdo dotkne anebo se dotkne jejich víry. Místo aby tu víru sami před sebou obhájili rozumově a pocitově, tak spustí povyk.)
Ať se vám daří (psát) … 🙂
Milý Vítku:o),
v podstatě mě také těší těšit…:o), takže pokud komentář potěšil, splnil účel. Trenýrky jsem ještě nečetla:o), ale napravím to:o)… Mě se vážně moc líbí, že dokážete tak hezky psát o úplně obyčejných věcech, navíc do toho dokážete zakomponovat kousíček svého vnímání světa, kousíček sebe… To je vzácné, obzvlášť v dnešním komerčně servírovaném světě.
Já ten svět okolo vnímám hodně podobně jako vy, vaše myšlenky mě nepobuřují:o), naopak:o)… Pisálek jsem, i když vzhledem k tomu, kolik lidí v dnešní době čte se mi povedlo přeorientovat na další pro mne fascinující obor – muziku… Píšu textíky k písničkám a zatím s nečekaným úspěchem:o)…
Posílám pozdrav a přeju jen samé čtenáře s nadhledem:o)…
Terezko,
Tady máte trenky
https://deosum.com/Articles/283.aspx
a tady pračku, abyste je měla v čem vyprat 🙂
https://deosum.com/Articles/157.aspx
Ono to moje psaní plní spíš úlohu hledání, psychoterapie, občas dělání si legrace, takže osloví jen malou skupinu podobně postižených čtenářů. Až se najdu a uzdravím, tak budu psát jenom tak … pro potěšení.
Zajímavé, že právě letos mne napadlo napsat písňový text, už mám dva řádky:
"Dotýkám se tvého těla
Dotknout bych se duše chtěla"
Je to tak hutné téma, že mi až došla síla ukovat další řádky … a taky čekám na inspiraci, znáte to … 🙂
Někdy mám literární zácpu, zaseknu se na nějakém slovu, naposledy to bylo slovo "šukat" a přemýšlím, jestli je dost vznešené, abych ho použil, když to tak cítím. Bojím se, aby si čtenáři nemysleli, že jsem zvíře, které od rána do večera myslí na … a taky se bojím, jestli nejsem zvíře, které do rána do večera …
A jindy mám zase literární průjem … znáte to?
Hezké dny a dobré nápady … 🙂 🙂 🙂
Vítku:o),
vaše psychoterapie na mě působí jako lék:o)… Trenky i pračka neměly chybu:o)… Skvělý!!! I já začala psát v rámci psací terapie a funguje to báječně. Člověk v tom psaní může být k sobě daleko víc upřímný a otevřený. Mě to pomohlo prokousat se svým starým životem a začít nový, i přes všechna prožitá negativa, lepší.
:o) Pobavila mě filozofie alá zvíře:o)… Mno, a nejsme mi všichni v rámci evoluce polidštěná zvířátka:o)? Popíráme instinkty a snažíme se vylepšovat, jak jen to jde. Nebojte se psát, tak jak to cítíte… Možná budete pod svými dílky nacházet sem tam sžíravé komentáře, ale budete to vy, což se mě osobně moc líbí:o).
Ten písňový text začíná slibně, doufám, že ho dopíšete, i když inspirace je někdy nepřející mrška:o)… Klidně mi ho potom pošlete mailem, budu se těšit:o)…
Venku je krásně, to se to píše samo:o)…
Krásný večer přeje
Tereza
Terezko, omlouvám se za pozdější odpověď, mívám záchvaty činností, kdy všechno ostatní házím za hlavu. Teď prožívám zachvácenost nebo oblouzněnost počítačovou grafikou. Hraju si s tím od rána do večera. Na jedné straně člověk by měl být disciplinovaný, na druhé, není to krásné, dělat, co člověka baví … a všechno ostatní nechat být?
Ten můj textík nebyl slibný začátek, ale refrén. Takhle hutné myšlenky si zaslouží několikrát recyklovat v refrénu. Ale z hlediska psaní textu to byl začátek, který mohl být umístěn na konci. Hlavní je, jestli si rozumíme …
Přiznám se vám, že mne poezie moc neláká. Myslím taková ta poetická mlha, kterou člověk musí zhmotnit do svých vlastních pocitů, když v sobě takové najde.
Když někdo stojí "jako pako ve frontě na citróny" anebo z "batohu vyletí šest much", to jsou texty na mé myšlenkové a pocitové úrovni :-).
Když je venku krásně,
neskládejte básně
a jděte ven …