Cesta k lidem …

aura

Dlouhou dobu jsem si vystačil sám, vlastně celý život. Posledních patnáct let sedím doma u počítače a programuju a píšu a sním o tom, jaký chci, aby byl můj život, a čeho chci dosáhnout. Chci psát, léčit a cestovat. Chci psát o tom, jak se lidé uzdravují ze svých nemocí a stávají se lepšími, jak naplňují smysl svého života a spějí k Dokonalosti. Chci jim v tom pomáhat. A chci se toulat po světě. Mít auto, ve kterém se dá spát a v něm jezdit a psát a milovat se se spřízněnou duší.

A zatím sedím na zadku u počítače a programuju, protože za to mám dost peněz na to, abych mohl snít a psát o svých snech a malicherných problémech. Zpohodlněl jsem. Nebylo těch snů a příprav u dost? Nenastal čas činů?

Už před deseti lety jsem si řekl, že budu léčitel. Začal jsem studovat homeopatii … Ale pak jsem si uvědomil dvě věci. Za prvé neumím to tak, jak bych si představoval. Neumím se podívat a vidět nemoc a zároveň i způsob, jak se jí zbavit. Mluvím o vnitřním zraku, kterým se léčitel dokáže napojit na pacienta a přečíst si příčinu jeho problému. (K takovému způsobu diagnózy se doktoři nedostanou ani za tisíc let. Žádný přístroj nedokáže zjistit příčinu nemoci v psychice, ale jen nějaké hmotné ukazatele.) Za druhé, uvědomil jsem si, že za mojí touhou léčit, byla ve skutečnosti touha být zdravý. Uzdravit sám sebe.

Myslím si, že se to týká mnoha léčitelů. Sami jsou hledající, zkoušejí všechny možné metody, navštěvují další a další kursy, školení a zasvěcení a tím se vlastně přiznávají k tomu, že neumějí pomoci sami sobě. Jak potom mohou pomáhat druhým?

Léčitel, který umí léčit, přeci nemá důvod těkat a zkoušet další léčitelské směry. Nemyslím tím, že by si neměl rozšiřovat obzor anebo komunikovat s okolím. Pokud chápe podstatu a svým vnitřním zrakem vidí, jak vzniká nemoc, a vidí, jak zase zaniká, tak nemá důvod zkoušet další věci. Tohle měl dělat, než začal léčit.

Stanovil jsem si ta nejpřísnější (nejzodpovědnější) léčitelská kritéria a řekl jsem si, že do té doby, dokud je nesplním, do toho nepůjdu. Nechci svoje pacienty tahat za nos. Nechci jim předepisovat nějakou bylinu, dokud přesně nebudu vědět, co ta bylina způsobuje, dokud to neuvidím v jejich auře a v jejich duši. Zkušenost, kterou hledám, nejde vyčíst v knihách. Tu musí člověk získat nějak jinak. Ale jak?

Na zadku u počítače tu zkušenost nezískám. Musím do světa. Mezi lidi. Stejně jako se člověk učí mluvit tím, že mluví, musím se učit napojovat na lidi tím, že se na ně budu napojovat. Nejdřív jenom trochu, budu vnímat jejich držení těla, jejich hlas a postupem času se dostanu dál přes auru až k psychice. Hlavní je zvednout zadek a jít tam, kde jsou lidi.

Nejdřív mě napadlo, že bych mohl prodávat v Lidlu. Tak bych se dostal k lidem a mohl se procvičovat ve vnímání. Pak jsem tu myšlenku trochu učesal a řekl si, že si raději udělám masérský kurs a budu masírovat. Zatím nic dalšího. A budu vnímat …

O těchto věcech jsem přemýšlel právě když jsem v dílně čistil víčko od plechovky s olejem na dřevěné krabičky. Zabodl jsem si pinzetu do palce levé ruky. Ano, když jsem v dílně, mám myslet na to, co dělám. A mám používat správné nástroje. Pinzeta není určená ke škrabání zaschlého oleje. Jenže to hlavní je, že právě když jsem měl v hlavě myšlenku, musím se dostat k lidem, tak jsem se bodl do palce do krve. Také se mi tam míchala myšlenka, jestli mě ti lidé přijmou. Jestli pro ně nebudu někdo divný. Jestli se dokáže na ně naladit v té obyčejné lidské rovině. Jestli se ke mně budou vracet.

Zabodl jsem si pinzetu do palce levé ruky, může to mít nějaký hlubší význam? Podívám se do svých zápisků.

Levá strana – pocity
Ruce dávají a berou
Levý palec – obava z něčeho na co se nedá sáhnout například, že mě někdo nebude brát, že se ztratím
Krev – radost

Přeloženo z řeči těla do řeči lidské. Neoprávněně se bojím, jestli se chytnu a zbytečně se tím připravuji o radost. Zbytečně se podceňuji, jestli budu dost dobrý.

Zároveň mě poslední nohou bolí nárty, víc na pravé noze. Až jsem se přistihl, že kulhám první kroky, než se rozejdu.

Zase to dešifruju …
Nohy nás nesou do budoucnosti.
Pravá noha mne nese do pracovní budoucnosti.
Nemohu se rozhýbat do pracovní budoucnosti a tak kulhám.

Bolí mě prasklá kůže mezi malíčkem a prsteníčkem na levé noze.
Kůže – ochrana
Plíseň – ty sis začal myslet, že ostatní jsou lepší než ty, že jsi plesnivý.

Tělo doslova křičí a radí mi, co mám a nemám dělat.

Nepodceňuj se, nemysli si, že ostatní jsou lepší, neboj se jít do nové práce. Máš na to!

Myslím si, že to byla velmi dobrá diagnóza. V rámci možností mistrovská. Dokázal jsem poskládat střípky bolestí a přečíst je jako vzkaz pro člověka. Jediné, co mi chybí ke štěstí, je, abych tohle dokázal vycítit a nemusel to složitě rozumově skládat.

Věřím tomu, že jakákoliv nemoc nebo bolest je vzkaz pro člověka. Vůbec nejde o nalezení správného léku, jak se domnívá téměř sto procent lékařů a 90 procent léčitelů. Žádná tableta ani bylina, která by člověku dlouhodobě pomohla, neexistuje. Jde o to, zachytit ten vzkaz a pochopit ho. Pak se člověk může uzdravit z jakékoliv nemoci.

Jdu k lidem … prosím, držte mi palce …

V pokračování … se budu léčit z nízkého sebevědomí. Pak půjdu prozkoumat, co umí léčitelská a masérská “konkurence”. Vyzkouším masáž shiatsu, pak ještě jednou shiatsu s paní Darjou Havelkovou z DarJa Shiatsu School, Napojení a Akumulátor pana Jílka, rekonektivní léčení podle Eric Pearl a kurs léčení rukama Ruce světla. Pak ještě připíšu několik poznámek ke knize Doktor snů. Když tohle absolvuju, rozhodnu se, jestli se budu věnovat něčemu z toho, nebo jestli půjdu vlastní cestou …

Doporučené čtení … Teorie zdraví a nemoci

20 komentářů u „Cesta k lidem …

    1. VíTeK

      Dobrý den Věro,

      Děkuji za přání úspěchů 🙂 i za odkaz na zajímavý článek. Ty stránky jsou osvěžující …

      Hezké dny přeji … 🙂

  1. Markéta

    Díky za článek.Děkuju Vám, že se dělíte o své poznání.I já jsem došla k tomu, že nemoc je vzkazem,varováním, nabídnutím cesty apod. a že by člověk měl být za ni vděčný.Líbí se mi Váš postřeh o léčitelích – že vlastně musí napřed udravit sami sebe,pak až začít léčit druhé. Doufám, že jsem Vaše myšlenky příliš nepřekroutila. Ať se Vám daří na cestě k lidem a k sobě samému:-) Markéta

    1. VíTeK

      Markéto, dneska jsem přemýšlel o slovu léčitel a líbí se mi čím dál tím méně. A to z toho důvodu, že jediný, kdo může někoho vyléčit je člověk sám sebe, tím, že nasměruje svoji svobodnou vůli. Druhý člověk mu může poradit, může mu ukázat, jaké je to být zdravý, nebo mu zprostředkovat nějaký zážitek. Čili základem je sám být zdravý a pak když tak někomu poradit, jak to taky udělat, aby byl zdravý. Takže sebeléčitel :-).

      Kdepak, chtít někoho léčit … to musí každý sám za sebe. Žel lidé hledají pomoc všude jinde než tam, kde ji mohou najít, u sebe.

      Přeju hezké dny a dobré pocity … 🙂 a děkuji za přání a za odezvu …

      1. Markéta

        Též děkuji za přání.Léčení docela často nefunguje.A to v případech,že léčí člověk,který mající zmatek v sobě, marně a často podvědomě doufá,že se uzdraví skrze své "pacienty". Takových je poměrně dost pseudopsychoterapeutů, pseudoléčitelů apod. Ale naštěstí né všichni. Pak taky léčení nefunguje,když si lékař,terapeut, či léčitel připadá jako všemocný bůh.To něco nad námi ho pak snadno přesvědčí o opaku.Z člověka,který nám chce být nápomocen v procesu uzdravování musí vyzařovat zdraví, rovnováha, vnitřní síla a pokora.

        Léčitel, lékař, terapeut atp. neléčí, jen vytváří podmínky k sebeléčení, aktivaci našich vlastních úžasných sebeuzdravujících sil. Ale hodně lidí je pasivních a hodně lidí si své problémy nechce, či neumí připustit. Proč se u nás na školách neučí, jak získat k sobě hezký a otevřený vztah. Co si o tom myslíte?

        1. VíTeK

          Bylo by to hezké, ale …

          To by bylo moc jednoduché …

          Získat k sobě hezký a otevřený vztah nás učí sám život po dobrém i po zlém. Kdyby mě táta nemlátit, nepoznal bych, že mě to s ním odcizí. Kdybychom nezažili socialismus, nechápali bychom, kam směřuje EU. Všechno "zlé" je k něčemu "dobré".

          (Státní škola vychovává poslušné otroky. Poznat svoji božskou podstatu a hnát vrchnost vidlemi není žádoucí. Úkolem státu není dosáhnout štěstí, ale zvýšit HDP, rovnost, ochrana menšin, stabilita, mocenské zájmy … ble, ble, blbe …)

          Mě se líbí, jak to je a ono je to čím dál tím lepší.

          A hlavně … kdo hledá, najde …

          Hezký slunečný den … 🙂

      2. Věra

        V tom je hodně pravdy, moc hezky napsané 🙂

        Nedávno jsem našla tohle :

        Keď ľudia v honbe za uspokojovaním svojich materiálnych potrieb zabudli na svoju božskú podstatu, rozhodol sa Boh, že im ju odníme, keď si ju nevážia.

        Radil sa s nižšími bohmi, kam ju schová.

        Jeden navrhoval na najvyššiu horu. Boh však oponoval, že človek raz vylezie aj na najvyššiu horu. Z rovnakých dôvodov zamietol aj úkryt na dne mora a v hlbinách Zeme.

        Keď už bezradné malé božstvá nemali žiadnu alternatívu Boh povedal : "Schováme ju v ňom samom, v jeho srdci". A tak aj urobil.

        1. Věra

          Nemám příliš zkušeností s odpověďmi…omlouvám se, ještě jednou upřesňuji – moje reakce z 17:58:59 patřila k vašim slovům Vítku z 17:01:28.

          Přeji krásný večer 🙂

          1. VíTeK

            Věro, dobře jste zmáčkla odpovědět, ale ono se to zařadila až za odpověď Markéty, který odpověděla dřív. Líp už to nešlo 🙂

  2. Danieli

    Už nějakou dobu se snažím zjistit co je to nemoc. Zatím mi z toho vychází že nemoc je o dlouhodobém odmítání někoho nebo něčeho.

    Odmítáme-li něco nebo někoho (odpor, nenávist) tak zároveň odmítáme i informace, které se k odmítánému na jemnohmotné úrovni vážou – dali jsme si na ně nálepku "negativní". Tyto informace se pak ocitnou vně nás a chybí našemu tělu, buňkám, které pak "neví" jak se mají chovat, jaké nají být. Vzniká nekomunikace, chaoz, nemoc.

    Takže zdraví je ukryto v lidech a situacích, které nejvíce nesnášíme, v jejich přijetí, pak ztratí svůj negativní náboj. O tom je i Ježíšova věta: Milujte své nepřátele.

    Trochu to komplikuje fakt že odmítnutá témata jsou často hluboko v podvědomí, kam jsme je ukryli, protože jsme se jimi nechtěli zabývat a chtěli jsme mít klid.

    1. VíTeK

      Danieli, ono to může být také o (dlouhodobém) přijímání někoho nebo něčeho (nežádoucího), tím také člověk mění tok informací a energií …

      1. Danieli

        To je pravda, pak je třeba odmítnout ale správným způsobem. Třeba poslat někoho do někam (třeba i razantně, když neslyší jinak) a přitom se nenechat svést k vyslání negativní emoce k odmítanému.

        No…že by se mi to moc dařilo to nemůžu říct. Ono to bude asi chtít trpělivost, cvik a bdělost 🙂

      1. Věra

        Je to pravda, některé díly jsou zábavné 🙂 Moc se mi líbil díl o čínské medicíně, který je tam v odkazech.Studuje ji nyní i naše učitelka Tai-chi – a dělí se s námi o zkušenosti zde získané. Kdyby se někomu chtělo přijít si s námi zacvičit, jste vítáni :-)Je to v Brně v lázních na Rašínové ul.

        Dobrou noc 🙂

Napsat komentář: VíTeK Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *