Masérské psycho … I.

aura

Čas od času se stane, že dlouho neuveřejním nějaký článek. Většinou to není proto, že nepíšu, ale proto, že se stydím uveřejnit to, co jsem napsal. Například článek „Hledám férovou holku nejen na šukání“ takto zadržuji už tři čtvrtě roku a to nejen kvůli slovu „šukat“. Cítím, že to, co jsem napsal, by někoho bolelo anebo bych se za to časem styděl. Čekám, jestli se ty pocity usadí a jestli se třeba neukáže, že ta bolest byla neoprávněná a stud nebyl na místě. Také časem získávám větší nadhled …

Jedním z článků, za které se stydím je i toto Masérské psycho I..

Nebylo by jednodušší o nepříjemných věcech nepsat, přeskočit je, nechat si je pro sebe? Bylo. Jenomže pak by tyto zápisky přestaly být příběhem o cestě ke Světlu. Právě strach, pochybnosti, zasekávání se na obyčejných věcech, slabost, zoufalství je to, co činí tento příběh skutečným a lidským. Není to příběh o supermanovi, který přišel zachránit svět, je to příběh o člověku, který v moři pochybností dokázal najít sebe sama.

Pravidelní čtenáři těchto stránek vědí, že se chci stát léčitelem (nebo tak něco) a jako první krok k tomu se chci naučit masírovat. Proto jsem se přihlásil na rekvalifikační masérský kurs.

Masérské psycho je rozhovor o prvních pocitech z masírování. Ptala se mne X., jak jsem daleko s masážemi a já jsem jí odpověděl …

Tak já ti ty svoje moudra, postřehy a důvěrnosti vyklopím …

Za prvé mi nebylo moc dobře, ale nebylo mi zase tak špatně, abych to nepřečkal.

Za druhé co se týká výuky, považuji ji za promyšlenou, navazující a precizní. (Na)učili jsme se masáž krku a zad. Řekl bych, že nám to všem jde.

Spolu se spokojeností s kurzem jsem si však odnesl téměř depresi a zatím jsem o tom nechtěl mluvit, částečně proto, že nemám s kým o tom mluvit. Ale tím, že o tom budu mluvit, se v tom vyznám a vyřeším si to :-).

1. Obávám se toho, jestli dokážu navázat kontakty a vztahy se svými klienty a jestli se ke mně budou vracet. Nemyslím si, že bych lidem neměl co dát, naopak. Ale to, co pro ně připravuji, mnoho lidí nezajímá. Masáže měla být jen záminka, jak se dostat k lidem. Oni chtějí lásku, něžnost, pozornost, úlevu. Mám toho pro ně dost, když to nemám pro sebe?

2. Jako muž pociťuji nevýhodu. Ženy se před ženami méně stydí a mají k sobě větší důvěru. Já osobně bych šel raději k ženě, pokud by ten muž nebyl vyloženě kapacita. Nebo by nešlo o něco jiného :-).

3. Bydlím na malém městě. Masírovat tu někoho, to je pomalu jako se s ním vyspat. Vím, lidé jsou otupělí a tak to vnímají jinak.

4. Jenže já to vnímám tak, jak jsem napsal. Jedná se o intenzivní intimní kontakt. Dát někomu masáž je energeticky podobné jako se s ním vyspat. Já se tu vlastně učím prostituci. Uznávám, že to vypadá být přitažené za vlasy. Jenže je to tak. Člověk se má mazlit se svým partnerem a ne s někým za peníze.

5. To je ono, hlavním prvkem masáže, ale i dalších léčitelských procedur je pozornost. Lidé si chodí (snad podvědomě) kupovat pozornost, protože ji sobě dost nedávají ani jim ji nedává partner.

6. Za šesté. Ani pozornost sama o sobě neléčí, pouze činí život příjemnějším. Léčí to, když se člověk vyzná v sobě a nabere správný směr.

Toto jsou pocity, které jsem si přinesl a které budu muset zpracovat. Pokud možno tak, abych nemusel otupět. V nejhorším (nebo nejlepším) případě budu masírovat pouze svého partnera nebo hodně blízké lidi (jestli takoví budou). Tuhle se stalo, že mi manželka něco řekla a do druhého dne jsem neměl chuť se jí dotknout. Pocity přitažlivosti/odpudivosti fungují velmi rychle a intenzivně.

To všechno zvládnu. Budu na sobě muset zapracovat …

A nyní jsem zvědav, co ty na to 🙂
V.

Dobré ráno,

musím se přiznat, že po tom tvém mejlu jsem se sebrala a šla to vyplavat do bazénu. Fakt, že ses přihlásil na rekvalifikační kurz masáží mně docela dost překvapil, protože tvé názory na fyzický kontakt znám.

Samotnou kapitolu pak tvoří myšlenka, že masáže měla být jen záminka, jak se dostat k lidem. Od toho se odvíjí všechno. Začínáš s něčím, co nemyslíš poctivě. Poctivost v tomhle případě by byla – chci se naučit masáže, abych lidem pomáhal, tečka. Tím, že vůbec připustíš, že to děláš z jiného důvodu, dojde zákonitě k tomu, že ti plavou ven poraženecké pocity typu „obávám se, jestli dokážu navázat kontakty a vztahy se svými klienty“. Jak můžeš navázat poctivý a důvěrný kontakt s někým, s kým to od začátku nemyslíš upřímně?

Pokud děláš svojí práci poctivě (musíš dát kus sebe) tak se k tobě budou klienti vracet. Teprve po čase, až mezi sebou dosáhnete důvěry, jim můžeš předávat další věci (pokud o to budou stát). Nepřemýšlej o tom, jestli jim můžeš dát „lásku, něžnost, pozornost, úlevu“ když se ti to samotnému nedostává. Dávej a nic neočekávej. Čím víc dáš, tím víc se ti bude vracet. Očekávání podráží nohy, očekávání je sobecké. Neměj strach, že bys jim dal málo. Dávej maximum toho, co jsi v danou chvíli a situaci schopen a výsledky se dostaví.

Když to vezmu z pozice klienta, tak je mi srdečně jedno, jestli mně masíruje chlap nebo ženská, protože když už němu jdu, tak aby mi ulevil od bolestí. A není to o tom, že se dožaduju lásky, pozornosti a něžnosti. Potřebuji odblokovat to, co jsem si způsobila sama, svým způsobem života – nedostatkem pohybu. Léčení nezpůsobuje jenom samotný fakt, že se člověk vyzná sám v sobě a nabere správný směr. Když se budeš starat jen o své duchovno a ne o fyzické tělo, tak nebudeš fit nikdy. Platí tu to prastaré, řecké – calokagathia.

Nechápu dost dobře tu izolaci tvého fyzického těla od ostatních lidských bytostí. Mám potřebu se mazlit se svými dětmi, s partnerem ale nedělá mi problém obejmout kamaráda, kterému je momentálně mizerně. Masér není pro mne náhražka nedostatku fyzického kontaktu a ani energeticky se to nedá srovnávat s intimním stykem. Proto nikdy na něj nebudu pohlížet jako na prostituta. A naopak, jak asi může být dobrý masér člověk, který uvažuje o tom, že vlastně provozuje prostituci?

Píšeš, že ti jednou manželka něco řekla, co se ti nelíbilo tak, že ses jí do druhého dne neměl chuť ani dotknout. Pátrej po tom, PROČ se tě to dotklo. Najdi pravý důvod toho negativního pocitu. Obvykle je to něco, co děláš ty sám aniž by sis to uvědomil. Tvé vnitřní já to ví, že je to špatně a dává ti to sežrat.
Na tom samém principu stojí i tvé depky z kurzu. Nevybral sis ho náhodně – má tě to něco naučit. Řekla bych, že tě to má naučit mnohem víc, než jen pouhé masírování.

X.

Tohle bylo masérské psycho … čiší z něj nedostatek sebevědomí a odstup od lidí, ale uveřejňuji ho především proto, abych otevřel jednak otázku účinnosti masáží a jednak otázku s kým vstupovat do jak důvěrného kontaktu.

Co když moje mizerné pocity nepramení z toho, že bych byl otupělý a měl špatně nastavené vztahy s lidmi, ale z toho, že jsem se pustil do oblasti, kde nemám co dělat. Co když má masáž opravdu blíž k prostituci než k léčebné metodě a masírovat by se měli partneři a případně blízcí lidé? Co když lidé, kteří masírují a nechají se masírovat, jsou otupělí a nechtějí vnímat posvátnost doteku? Co když to cítím dobře a mé mizerné pocity a pochybnosti pocházejí z toho, že se hodlám znásilnit?

Pokračování bude o tom, Jak jsem se dusil ve vlastní šťávě, následovat budou postřehy z několika knížek o auře, článek Tantrická masáž … proč ne? a Masérské psycho II..

Podnikatelé (i začínající), točíte video? Je to skvělý způsob, jak o sobě dát vědět. Minikurz natáčení podnikatelského videa zdarma

16 komentářů u „Masérské psycho … I.

    1. VíTeK

      Jé, to nám ten čas letí … 🙂

      V hlavě mám jasněji a pitvám …

      Vyčkej děvenko na Masérské psycho … II. Prozatím si můžeš vychutnat ten zmatek a porovnat ho se svými pocity a myšlenkami.

    1. VíTeK

      Zajímavé … 🙂

      Vlastně je to o tom zjistit, jaké pocity a myšlenky vedou ke jakým dalším pocitům a myšlenkám a proč se cítíme tak, jak se cítíme a jak to udělat, aby byl člověk šťastný …

  1. Albert

    Pokiaľ chcete liečiť, tak čo vás k tomu vedie? Z toho čo som sa o Vás dozvedel tak je to snaha pomôcť druhému. Že sa s niektorými klientmi zblížite je samozrejme pravda. Ide len o to ako sa chcete zblížiť. Ak vždy bude prvotná myšlienka – pomoc druhému – tak je to samozrejme v poriadku. Tu nikdy nič nehrozí. Z niektorými klientmi si vytvoríte bližší vzťah a z niektorými nie. Tak to v živote chodí. Rozhodne sa toho nemusíte obávať. To Vám na sebavedomí nepridá. A až budete liečiť tak by ste mal vystupovať dosť sebavedome na to aby pacient nemal pocit, že vy ste ten čo pomoc potrebuje. U niektorých ľudí existuje niečo ako prehnaná vďačnosť za vyliečenie a tu by mohol byť problém. Práve na tomto majú niektorí "liečitelia" založenú svoju prax a vedia to dobre zneužiť. Ale ako som už napísal vy sa musíte rozhodnúť v akej rovine ten vzťah ostane. A debata o tom či je masáž intímna je vcelku irelevantná. V starom Ríme masáž patrila medzi samozrejmé liečebné metódy, že je to dnes ináč to na nej nič nemení. Ak by to tak bolo ani jedna žena by nemohla ísť ku gynekológovi. Treba vedieť odlíšiť čo je čo a nemôžete mať s tým žiadny problém. A nepochybujem že toto dokážete. Prajem pekný deň.

    1. VíTeK

      Alberte, děkuji za příspěvek.

      Máte pravdu, masáž je samozřejmá léčebná metoda už několik tisíc let a ženy běžně chodí ke gynekologovi. Lidé také běžně pijí alkohol. Jenomže mě se stává, že některé z běžných věcí mi nesedí. Tak to beru jako výzvu, abych prozkoumal, jak to je. Budu se ptát lidí, jaké mají pocity při masážích, jestli cítí stud, jestli cítí úlevu a jestli je ta úleva trvalá …

      Mějte se fajn 🙂

  2. Eva

    Vítku, tak to je opravdu psychomasáž. Nejprve se mě trochu dotklo, jak o masážích smýšlíš. To je ta stavovská čest. Pak jsem si zase uvědomila, že to je Tvůj problém, tak proč se zlobím, můj názor a lásku k profesi to nezmění. Ale zároveň se musím nad sebou zamyslet, protože jsem nedokázala předat to nejdůležitější. Vítku, pomáhat druhým může jen ten, kdo sám miluje život

    1. VíTeK

      Ahoj Evo, každý z nás jde nějakou cestou a sbírá nějaké pocity. Je předčasné vyhodnocovat, kdo miluje a kdo nemiluje život. Mimochodem to byly pocity a pochybnosti na začátku kursu a nemyslím si, že by souvisely s tebou anebo tvými schopnostmi cokoliv předávat. Zdroje těch pocitů budu zkoumat …

      Měj se fajn … 🙂

  3. jkoli

    Přečetla jsem si tvoje Masérské psycho I, II, i další odkazy. Než začnu o svém masérském psychu chci ti napsat, že děkuji za tvůj upřímný popis jak to probíhalo u tebe. Napsal jsi to pravdivě a to má velkou hodnotu.

    U mne to začalo v práci. Pracuji jako asistentka v chráněném bydlení pro mentálně postižené. Jednu slečnu často bolí hlava, pojídá „růžové kamarády“(ibalginy) jako lentilky. Nabídla jsem jí alternativu, skleničku vody a pak se jí pokusila rozmasírovat ztuhlé svaly na krku. V tu chvíli jsem si přála, abych to uměla dokonaleji. Pak přišla dovolená.

    Byla jsem týden u kamarádky v Olomouci. Pobyt tam je pobytem prázdninovým. Přes den procházky po ulicích, parcích, kostelech, odpoledne hřiště s Kristy(8let), večer povídání s kamarádkou. Balzám. V pondělí vyrazila jsem do oblíbeného chrámu. Katedrála sv.Václava. Při chůzi po ulicích pocit lehkosti, víc pluješ než jdeš. Cítíš život v sobě, cítíš život okolo, cítíš proud života. Chrám uvítal mne zvoněním a otevřeným hlavním vchodem (a to tu ještě nebylo, vždy jen postraní dveře). Vejdu, posadím se do lavice. Dýchám, teplo v dlaních, v nohou, v těle. Nádech výdech stává se prostorem. Odkud se dostává vzduch do plic? Kam odchází? Co se zvětšuje, co se zmenšuje?Mizí hranice. Iluze pohybu, PROSTOR…

    Další den prohlížím si Kostel panenky Marie Sněžné. V každém výklenku nějaký svatý či archanděl. Čtu si povídání a slova mě míjí, nejsou důležitá, okamžitě po přečtení je zapomínám. V posledním výklenku nějaký svatý. Prý budoval kláštery a kostely. Poslední věta: „Ošetřoval nemocné morem.“, zní uvnitř ještě, když už sedím v lavici. Ošetřoval nemocné morem, Dotýkal se jich. Dotek přinášející úlevu a s ní mír a lásku. Má-li v lidském životě něco smysl, je to ukončit utrpení. Najít Boha a nechat ho, ať se DOTÝKÁ.

    Po této zkušenosti, měli kostely zavřeno. Jejich dveře mi říkaly: „a buď s lidmi!“:-)

    Vrátila jsem se z prázdnin a poslala jsem přihlášku do masérského kurzu. Začal 30.května 2011.

    Rok jsem masírovala jen v práci. Pak začali přicházet další lidi. Ze začátku mi vyprávěli o problémech s prací, penězi, rodinou… poslední dobou se ti samí mění, začínají je zajímat souvislosti. Ptají se, hledají…

    1. kVítek

      Děkuji za příběh, Jano … to bylo příjemné psycho … procházka na masérský kurs a zpět …

      Nejvíc psycho na tom (pro mne) je, že když jsi psala ten komentář, já jsem ležel ve vaně a přemýšlel o tom, co je ta Jana zač. (Přesněji kdo je zač, protože Jana není věc.) Zaujala mne svou hloubavostí nebo vnímavostí nebo že by naladěností. Málokdy se stane, aby někdo pochopil, o čem tu píšu a rozvinul to stejným směrem, jako bych to rozvinul já, viz. CDčkové příběhy.

      Odkud je, co dělá, kolik jí je let, i jak vypadá … přemýšlel je možná dost silné slovo, ty otázky se vynořily … pak jsem vylezl, sedl si k počítači a alespoň jednu odpověď jsem dostal. Stačilo pomyslet a odpověď přišla … 🙂 Děkuji za spolupráci.

      1. jkoli

        Kdo je ta Jana zač? No tak se na ní podívejme, třebas zápisky z roku 2009.

        Léto 2009

        Svět je nějaký divný.

        Svět.

        Naše mříže.

        Naše mysl.

        Výchova.

        Hodnoty.

        Svět je nějaký divný. Říkám si to při pohledu na moře. Sedím na pláži, moře šumí, slunce svítí a mě to fakt nebaví. Žiju, nebo už jsem po smrti? Proč se tu plahočit? Proč se pořád o něco snažit? Chodím do práce, vydělávám peníze, vychovávám kluky, snažím se být vzorná manželka, dcera, matka, občan. A nebaví mě život. Snad i proto se mi zdá, že svět je divný. Opustila jsem písmenka, slova a básničky. Netancuju. Pracuju. Vydělávám peníze. Nesním, nemám na to čas. Musím nakupovat a utrácet ty peníze a pak je zas vydělávat, protože ty lodičky jsou super, přestože tlačí. Lidé oceňují ty, kteří umí vydělat peníze, ne ty co pracují a už vůbec ne ty co sní. Nejsem hloupá ani neschopná, tak ty prachy přeci vydělám také.

        Vrhla jsem se do toho. A svět se stal divným. Jsem mrtvá, i když dýchám. A dýchám jen proto, že tu mám povinnosti. K nákupním střediskům…

        Tak zas k moři. Nechce se mi. Proč někam jezdit. Bloumám po knihkupectví neschopná si vybrat knížku na dovolenou. Proč, co tam můžu najít nového, zdá se mi, že jsem všechno už četla. Martin už má náruč knih a já pořád nic. Stojím před regálem a čtu, Tarot pro začátečníky. Tak co, to neznám, jsou to obrázky, taková hra. Tak si ho beru. Není na něm napsáno, Pozor jen pro ty co se nebojí života. Ne, není na něm žádné varování, že přikouzlí skřítky, anděly, písničky, slova, tajemství, zvědavost, otázky a touhu. Nic tam takového není a tak si začínám hrát. Za těmi obrázky jsou příběhy a ty mě baví. Za těmi obrázky jsem schovaná a vykukuju a chci tančit a žít až tak, že každý nádech je darem a každý výdech šancí. Dívám se na moře je kouzelně živé. Šeptá, vypráví, zpívá. Dívám se na oblohu. Je nekonečná, svobodná. Láká, vábí, svádí.

        Odcházím z práce. Co budu dělat? Jak se budu živit? Vždyť z postu manažera se neodchází, a když tak jen za něčím výnosnějším. Sousedé se diví, dělají, že mě litují a přejí mi to. Teď jsou mnohem lepší než já. Bojím se? Nejsem tak hloupá, abych si lhala. Bojím se, nevím jak se mám živit. To je pravda. A také je pravda, že mnohem víc se bojím té vnitřní prázdnoty a že bych s ní měla ještě roky existovat. Fuj.

        A přesto se bojím málo. Zatím ještě netuším, že práce není to největší riziko. Rizikem jsem já sama. Cesta, kterou jsem si vybrala, vede jen ke mně samé. Už jednou jsem od sebe utekla. Chtěla jsem žít správně, být dobrá a zařazená. Ustlala jsem skřítkovi v prachových peřinách a nalila ho makovým odvarem. Básničky schovala u mamky na půdě a na tanec zapomněla. A také má 13 komnata, tu jsem zamknula ještě pečlivěji než skřítka. Co až ty dveře otevřu? Ano, bojím se vlastně dost málo.

        Zdenča se mi chlubí, že byla u kartářky, je vážně dobrá, všechno co mi řekla, se mi splnilo, jo a taky je to bezva baba, no to víš, že ti dám číslo… Tak sedím u kartářky. Je mi sympatická, taková z kategorie, jdeme na kafe. Rozkládá obrázky a povídá a neví si semnou rady. Usmívám se. Vytáhla si na mne další knížky na pomoc. Usmívám se. Objímám jí a říkám, moc ráda jsem vás poznala. Jsem složitý případ, poslala mne za šamanem.

        Jedu za šamanem. Připadám si jak cvok. To ani nemůžu vyprávět. V okamžiku když jsem chtěla otočit zpět k domovu, z rádia se ozvalo: Touha je zázrak, kámo, zázrak… Tak jsem se nadechla a zazvonila u dveří.

        Šaman mi řekl při pohledu na mé čelo, že mám cvičit a při pohledu na mou ruku, že mám literární schopnosti. Je moc milý, už dlouho ho znám. Také ho obejmu a jdu.

        Svět je velké tajemství, myslíme si, že ho máme zmáknutej a přitom neovládáme ani svůj nádech a výdech. Myslíme si, jak ho známe a přitom neznáme ani sami sebe. Svět je.

        Informace znamenají úspěch. (reklama na netu)

        Úspěch

        Peníze

        Totožnost

        Jistota

        Postavení

        Moc

        Naplnění touhy

        Šaman s kartářkou mi mimo radosti věnovali i touhu vyniknout. Prý jsem byla učitelka, v nějakém svém životě. Prý mám předpoklady uspět. Bylo to opojné, bylo to svazující. To první jsem věděla hned, to druhé se mi ukazovalo postupně. Dobrá, nebudu vydělávat ty prachy, ale budu velká čarodějka, nebo ještě lépe, budu osvícená, ukazující cestu těm méně šťastným. Takto natvrdo řečeno to zní hrozně. Nechci si lhát. Bylo to tak. Je to tak, ale teď už o tom vím. Souhlasím s reklamou. Informace znamenají úspěch. Čím více informací o sobě dostávám, tím víc se musím usmívat. A úsměv to je přeci úspěch.

        13 komnata.

        Tajemství

        Něco, co nechceme

        Něco, co nám komplikuje žití

        Něco, co bychom rádi neměli, ale máme

        Něco, co dělá náš život tím čím je.

        Bůh. Láska. Touha. Tajemství. Kdybych byla křesťan, věděla bych svoje. Kdybych byla buddhista věděla bych svoje. Kdybych byla muslim, věděla bych svoje. Takhle nevím nic. Tedy to není úplně přesné, vím, že to vše je pro mne velmi důležité.

        Les. Ticho. Stromy. Myšlenky. Dech. Samota. Klid. Kopce. Když odcházím směrem k lesu, dívají se za mnou jako za bláznem. Co tam dělá? Jak jí to může bavit? Je divná. Je nezařazená, proč nejde raději na kafe s námi. „Nebojte miláčkové, však já půjdu, jen co se vrátím z toho lesa.“

        Jo a Jana má 160cm, 57kg, hnědé vlasy, zelenohnědé oči, hezká a stará, tedy mladá je tak akorát 🙂

        1. kVítek

          Bůh. Láska. Touha. Tajemství. To je ale psycho 🙂

          Mým životem se vine jedna věc. Několikrát jsem se rozhodoval, jestli dám přednost kariéře, úspěchu a penězům anebo volnému času, který jsem si myslel, věnuji svému růstu. Vždy jsem se rozhodl pro volný čas.

          Řekl bych, že jsem se částečně spletl a zbytečně jsem si dával nízké cíle v tom, co chci dokázat ve vnějším světě. Místo toho, abych žil, vydělával peníze a užíval si, jsem se babral ve svých teoriích, myšlenkách a pochybnostech a nerostl jsem.

          Právě mě napadla další past. (My ten článek o pastech dáme dohromady :-)) Myslet si, že když budeme mít úspěch a peníze, tak si za ně můžeme koupit věci a zážitky, které nám přinesou štěstí.

          Myslím si naopak, že štěstí a správné naladění přinese úspěch a peníze, pokud o ně člověk bude stát. Je chyba úspěch a peníze odmítat.

          Myslím, že i Buddha nedokázal skloubit duchovní hledání a bohatství, že askeze je jenom útěk od zodpovědnosti a lidé, ke kterým vzhlížíme (já moc ne) jako k duchovním (mniši) si zjednodušili život, aby utekli od problémů, a není na tom nic duchovního.

          Divný, nezařazený, nepochopený … to je přesné.

          Děkuji za míry a váhy až tak podrobné údaje jsem nečekal :-). Jenom na hmotnosti a mírách nezáleží. Člověk může mít 50kilo deprese anebo 70kilo štěstí.

          Úsměv je úspěch 🙂

          To se mi líbí …

          1. jkoli

            ano může to být i útěk od odpovědnosti. Jeden můj známý mi nedávno tvrdil, že duchovní člověk zpravidla moc peněz nemá. Na otázku, Proč?, mi nedokázal odpovědět.

            ano myslet si že úspěch a peníze nám přinesou štěstí je past, a zároveň je past úspěch a peníze odmítat protože jsem "duchovní člověk"

            Míry a váhy zas tak přesné informace nejsou, na váhu jsem už pár let nevlezla a 160cm jsem měla ve 14letech na prohlídce v prvním ročníku střední školy, když jsem školu v 18cti opouštěla, už mi naměřili jen 159, kdoví jestli to nepokračuje 🙂

            1. kVítek

              Pak tu máme ještě tvrzení, že léčitelé a jim podobní by měli žít z dobrovolných příspěvků, protože používají "dar" od Boha.

              A pak tu máme církev, která si žádá desetinu platu svých oveček.

              Názorů je dost, jen si vybrat.

              Ženská, která se neváží, nechci říkat, že je podezřelá, ale nepadlo mne to 🙂 Připouštím, že pokud se miluje a připadá si krásná, tak nemá důvod se vážit. Ono se to stejně mění plus mínus pár kilo, tak proč se tím zabývat …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *