Včera a dnes se mi podařilo vyhrát sám nad sebou.
Včera jsem byl v autoservisu. Přestože jsme byli domluvení na pátou hodinu, pán mne nechal čekat se slovy: “Musíte počkat.” Taky by mu nic neudělalo, kdyby řekl: “Prosím, počkejte, než zkontroluju tohle auto, zabere to dvě minuty.” To bych po něm chtěl zatím moc. Tak jsem čekal a okopával z našeho auta namrzlý sníh. Začal na mě řvát něco jako: “Co tady děláte za bordel!” “To si dělejte u sebe!”
Otočil jsem se a povídám: “Pane Pé., prosím nekřičte na mne jako na psa. Dá se to říct i hezky.”
Naprosté vítězství.
Ani jsem se neurazil, ani jsem se nenaštval, ani jsem si ho nechtěl vychutnat (Co tady hulákáte! / Abyste se nepos-ral! / To je vaše silnice?! / Kdo si myslíte, že jste?!). Uklidnil se …
Z autoservisu jsem odjel bez jakýchkoliv nepříjemných pocitů a později mi došlo, že bych se měl pochválit, hodně pochválit. Nepřijel jsem domů naštvaný a neměl potřebu si někomu postěžovat, anebo někoho taky naštvat.
Dnes ráno se mne spolubydlící (sestra / manželka / matka / dcera) zeptala, jestli jsem včera přiryl auto. Nepřikryl, vůbec mne to nenapadlo. To jsem si mohla myslet … kdo se s tím má odmetat, zase přijedu pozdě … začala svojí písničku a bylo slyšet, že tu nejde o nepřikryté auto.
Byl jsem v pyžamu. Tak jsem na sebe hodil kalhoty, svetr, čepici, popadl koště, vyběhl na ulici a během několika vteřin odmetl auto.
Opět žádné nepříjemné pocity, jen dobrý pocit ze sebe, jak jsem to zvládnul. (Sis ho měla přikrýt sama! / A ty nikdy nic nezapomeneš?! / Tys ho minule taky nezakryla! / Trhni si!)
Vítězství.
Tohle je v mé psychice obrat o 180 stupňů. (Ne o 180, ale o posledních 45 stupňů.) Odlišit, co mi dotyčný říká a jak mi to říká. A nenechat se rozhodit ani tím, co mi říká, ani tím, jak mi to říká.
Nenechal jsem se zatáhnout do jejich problémů a předpojatostí.
Není skvělé slyšet pravdu nebo alespoň kousek pravdy? Oba dva měli pravdu. A že ji řekli ošklivě? To je jejich problém.
Chlapče, jen tak dál …
Tak to velka gratulace a zaroven zavist 🙂 Tohle jeste nedokazi a rad bych. Vzdy se “chytim” a takovemu co na mne je “takovej” to pekne “nandam”… Patri mi to 🙁
Děkuji za povzbuzení, už jsem se bál, že mi někdo napíše, to je toho, to je přeci normální ovládat se a řešit věci konstruktivně 🙂
Když nefunguje jedna cesta (ke štěstí), člověk by měl zkusit jinou.
Ať se vám to daří … 🙂
Rado se stalo. 🙂 Ja posledni dobou spise zapasim s tim, kdy je vhodne zacit usilovne prosazovat svuj nazor ci pozadavek, kdy se branit a jak silne nepravost a kdy vec nechat plynout a zjistit zda dusevni klid ziskany odstoupenim od boje neprevysuje zisk z vybojovaneho byt opravneneho naroku.
Jsem znamenim beran a tak je jasne jak jsem postupoval dosud, svych 43 let 😉
je to tak a jinak to nebude
V první situaci bych asi na "Co tady děláte za bordel!" reagoval odpovědí "Sundavám sníh z auta". Mám totiž ve zvyku sledovat logickou stránku řeči a ty podtexty či formální stránky mi dojdou až časem.
Podobně, když se někoho na něco zeptám a uslyším "Co je ti do toho?", odpovídám, co je mi do toho, neboli z jakého důvodu se ptám.
Ve druhé situaci bych asi reagoval taky napravením chyby.
Touhle tématikou, jak "biologickou" reakci změnit na odpověď založenou na uvědomění si svých vlastních hodnot a čeho chci odpovědí dosáhnout, se hodně zabývá Stephen Covey.
Zapomněl jsem napsat, že k vašim reakcím gratuluji.
Článek je pro mne inspirující.
Mirku, děkuju za gratulaci 🙂
Ono taky (především) záleží na tom, jakým tónem dotyčný mluví.
Upřímná odpověď "Sundavám sníh z auta" je dobrá :-). A mohlo by se pokračovat "… a vám se to moc nelíbí, co?"
Gratuluju :o) Mně se to poslední dobou taky občas povede a je to ten nejúžasnější pocit…teď jen ať to zvládáme častěji a častěji a žijeme spokojeněji a radostněji.
Děkuji za přání. Ať se nám to daří zvládat … 🙂