Problémové dítě a problémový rodič

o-slovech.gif

Smyslem tohoto příběhu není vynášet citlivá fakta o naší rodině, ale vážně se zamyslet nad možností výchovy „problémových“ a „nezvladatelných“ dětí. Vzhledem k tomu, že odborníci nám zatím nepomohli, pátrám v této oblasti na vlastní pěst. Prosím, nepátrejte, které dítě to je a jestli to, co píšu, je přesně tak, jak to píšu. Příběh jsem upravil.

Mám problémové dítě. Ve škole si s ním neznají rady. Když ho „to“ popadne, začne se válet po zemi, nebo mlátí pěstí do skříně, během vyučovací hodiny. Minulý týden nám přišla poštou ředitelská důtka. Tento týden přinesl poznámku za nevhodné chování. Hbitě ji škrtnul a napsal k tomu, že je to blbost. Klukovi je 12 let.

Ze školy nás posílají do pedagogicko-psychologické poradny a za „odborníkem“. Jeden odborník konstatoval, že „je tam lehká mozková dysfunkce“. Druhý odborník se nechal slyšet, že bychom mohli zauvažovat o nějaké medikaci.

Já vám dám drogovat mi dítě!

Okamžiku, který bude následovat, se říká prozření. Člověk si uvědomí, jak se věci mají …

Došlo mi, že jestli má naše dítě nějaký problém, tak ten problém se jmenuje máma a táta. Dítě nám ukazuje, jak jsme ho vychovali. Nic víc a nic méně.

Není to problém učitelů ani odborníků, je to problém můj a problém matky dítěte. Můj problém je ten, že jsem byl na dítě moc tvrdý. Problém matky je ten, že byla na dítě moc měkká. Jelikož tyto dva přístupy nelze rozumně skloubit dohromady, dítě si stanovilo vlastní pravidla, podle kterých žije. Jeho první pravidlo je, že žádná pravidla nejsou.

Dítě zkouší, co všechno si může dovolit a dospělí mu toho dovolí opravdu hodně … co může dělat učitelka, když jí dítě řekne, že je krá*va? Nic, může jenom koukat, napsat poznámku, dát dítěti zvláštní úkol, poslat ho do pedagogicko-psychologické poradny a za odborníkem.

Když jsem učil na základní škole, dal jsem jednu jedinou poznámku jednomu jedinému žákovi a v ten okamžik jsem si uvědomil, že jsem prohrál.

Je to jako bych běžel za rodiči a řekl jim, prosím pomozte mi, já si neznám rady, co s vaším dítětem, jsem slabý a bezmocný.

Když dá učitelka ředitelskou důtku, je to jakoby běžela za paní ředitelkou a přiznala se jí, že není kompetentní vyučovat děti. Dítě to vnímá, vnímá, že učitelka si nezná rady a tak poposune hranice ještě víc. Příště žákovskou knížku roztrhá, řekne učitelce, že si s ní může vytřít pr*del a bude pozorovat, jestli jí už konečně dojde, že má problém a že by měla přehodnotit svůj bezzubý přístup k výuce.

Není to problém nějaké konkrétní paní učitelky, je to problém školství jako celku. Škola není zábavná a hravá a některé děti to dávají najevo všemi možnými způsoby.

Také jsem jednoho jediného žáka požádal, aby se mnou odešel na chodbu mimo zraky ostatních žáků, a tam jsem ho chytnul pod krkem. I v tomto případě jsem prohrál.

Naše dítě přišlo zbořit zastaralý a nefunkční způsob výchovy a výuky.

Přišlo vychovat rodiče a učitele. Místo, abychom mu poděkovali, chceme mu vypatlat mozek práškama a udělat z něj povolného dementa.

Mám problémové dítě, moje dítě má problém … a ten problém jsem já.

Já se musím naučit ho zvládnout, ne odborníci.

Máte-li nějaké zkušenosti s problémovými dětmi tohoto typu a podařilo se vám je zvládnout, budu moc rád, když mi napíšete do diskuse. Nebo na sebe zanecháte kontakt. Chci se stát odborníkem na nezvladatelné a problémové děti.

Mé další úvahy se budou ubírat směrem, že problémy problémových dětí jsou problémy jejich rodičů, kteří jim nedokázali vytvořit prostředí s jasnými pravidly. Vlídné, laskavé, trpělivé a při tom důsledné a nelítostné. Ani tvrdé ani bezcitné, ani přísné ani příliš benevolentní a všechno dovolující, ani jedovatou kombinace předchozích možností.

Počkám, jaký bude ohlas, a pak se rozhodnu, jestli o tom budu psát dál. Děkuji za povzbuzení 🙂

Předchozí články na toto téma: Výchova chlapců v Čechách, Jak žít a nezbláznit se

Podnikatelé (i začínající), točíte video? Je to skvělý způsob, jak o sobě dát vědět. Minikurz natáčení podnikatelského videa zdarma

20 komentářů u „Problémové dítě a problémový rodič

  1. jkoli

    Jsem malý kluk, taková směska předků, hlavně mamky a taťky, ale to vlastně ještě nevím. Zatím se tu moc nevyznám, koukám, pozoruju, zkoumám. A to vám řeknu, někdy je to tu na tom světě pěkný blázinec. No posuďte sami. Třebas snídaně. Mamka mě posadí ke stolu, dá mi co mi chutná a jdu si hrát. Bezva. A druhý den jdu ke stolu a taťka mě pošle stlát postel a převlékat se… no a je to všechno tak jinak, že i zapomenu, že mám hlad. Né, nemyslete, že by to bylo horší než s mamkou, to tedy ne, je to zábava. S mamkou je to pohoda, s taťkou zábava. To by docela šlo, jenže oni se pak začnou dohadovat, které to ráno je pro mne lepší. Nerozumím tomu. Říkají divná slova a kolem nich jakoby houstnul vzduch. Proč si táta myslí o mámě takové věci? Proč je v mámě takové napětí, které pak vybrečí, když si myslí, že ji nevidím. Nerozumím tomu, jen vím, že se v tom necítím bezpečně. Budu muset vymyslet jak v tom přežít…

    1. kVítek

      Ano, Jano, vzala jsi to za zajímavý konec. Chudák dítě "neví", co si o tom má myslet. Máma si něco myslí, táta si něco myslí, dítě si něco myslí … jak tyhle tři uvést do souladu?

  2. filip

    nuz neviem… Preco su niektore deti naopak dobre a poslusne? Bude to len vychovou? Nemyslim si, pretoze je vela pripadov surodencov ktori su uplne odlisni a pochadzaju z toho isteho prostredia (rodinna skusenost :). Tiez poznam dieta, ktore je "problemove" a jeho rodicia aj stary rodicia su velmi slusni a nevedia si s nim rady…

    Ludia sme rozni, a vyrastame v roznom prostredi, ale vzdy je to kombinacia tychto dvoch vplyvov (genetika + vychova). Preto ked natrafi ucitelka na problemove dieta, tak nema pre neho pochopenie (a uprimne ani ja by som nemal) – podobne ako spolocnost nema pochopenie pre kriminalnikov (mozno trochu tvrde prirovnanie ale v skole zvyknu porusovat "skolsky poriadok" = zakon). A tak sa snazi vysporiadat so situaciou co najrychlesie a najjednoduchsie – poznamka, trest a pod. Preco by mala hladat chybu v sebe? To sa mi nezda spravne. Dieta je zodpovedne za svoje ciny, a velmi dobre vie co robi a preco to robi, teda aspon ja som od malicka vedel co je dovolene a co nie… Neprecenoval by som vyjadrenia ze vase dieta prislo reformovat skolstvo tym ze bude dostavat co najviac poznamok. Myslim ze ked clovek chce tak sa nauci co potrebuje v akomkovek type skolstva – ja som to nikdy neriesil – hlavne nezvalovat vinu na ucitelov, skolstvo a pod – hlavny impulz musi prist od ziaka (tomu by malo zalezat na sebe), nie od ucitela.

    1. kVítek

      Filipe, děkuji za příspěvek.

      Vyjádření, že "dieta prislo reformovat skolstvo" je přehnané, ani jsem ho takto nepoužil. Dítě nás nutí, abychom ho pochopili, abychom byli lepšími učiteli a rodiči.

  3. Tomas

    Ano je to problém a kde vznikl je třeba se podívat na začátek řetězu událostí abychom dospěli k tomu co je příčinou. Takže k věci lidé jak jsme si všimli nejsou stejní původně žili v tlupách kde vládl řád tlupy podléhali klanům klany se sdružovali do vesnic a měst . Jinak řečeno lidé s podobnou mentalitou žili spolu a nemíchali se do sebe povahy . Dnes v multi kulti a free vnímání světa máme v jedné třídě 20-30 dětí dos často všech kultur i povah včetně toho že učitelé – většinou učitelky jsou uzavřené hloupé tupé Německé Džertrudy jak má dítě s temperamentem nebo jinou odlišností reagovat no kolizí je to prostě srážka povah . Hm řešení asi není museli by jsme vyselektovat zpět příliš odlišné jedince a přistupovat k nim jinak ( tak jak jejich kultura potřebuje například cikán potřebuje přímí atak to jest i pár facek ) Jižan tipu Francouz Ital temperamentního učitele atd. Na to nejsou peníze takže holt bude multi kulti dokud se tu nepovraždíme 🙂

    1. kVítek

      Tomáši, jako obvykle originální názory, ale líbí se mi. Na všem totiž něco je.

      Otázka je, jestli je české školství opravdu tak uniformní, že ho některé povahy nestráví. Žádná zábava to asi nebude, spíš spousta zbytečných informací a málo pohybu.

      Jednoho takového cikána, o kterém mluvíte znám. Je "na práškách", aby tolik nezlobil. Smutné. Místo některého učiva by mohl na pozemcích pěstovat rajčata, děti by měly svačinu a všichni by byli spokojení. To by byla škola 🙂

      1. Tomas

        Pravda je prostá jak jsme pozadu ve všem tak ve školství jsme na úrovni 15 století kdy Komenský udělal osnovy od té doby se nic výrazného neudálo . Jinak řečeno dodnes píšeme měkké a tvrdé YI a přitom výslovnost už dávno taková není . Dizlektici se učí nesmysli obyčejní ( populace bez mozku vybavená memory pamětí ) lidé to našprtaj a co dál s současnou formou jazyka to nemá nic společného . Společnost si zvykla lhát si a vymýšlet pravidla co ne souvisí s tím co ve zkutečnosti je . Pravidla a zákony neopisují zkutečný stav a potřeby společnosti. celá politika utekla reálnému stavu lidé jsou ztraceni ve vlastní síti lží a polopravd .

  4. V

    Dobrý den,

    hned zkraje uvádím, že moje děti jsou malé, takže do puberty daleko. Období vzdoru u starší bylo sice výživné, ale o starších "dětech" můžu zatím jen teoretizovat.

    Snažím se o respektující přístup k dětem. Často je tenhle pojem neprávem zaměňovaný za liberální výchovu (která ale dětem nedává hranice). Každopádně děti jsou dnes jiné, než jsme bývali my, doba je jiná, už není cílem vychovávat konformní a snadno ovladatelné ovce. Souzním s jedním z komentářů na idnesu – být vámi bych se synem co nejvíc mluvila (bez křiku, věcně, vysvětlovala bych, popisovala svoje emoce, co mi vadí a proč), snažila se nastavovat pravidla vycházející z dohody, jinak to opravdu nepůjde.

    Z literatury doporučuju "kultovní" knihu Respektovat a být respektován, stravitelnější je Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly (myslím, že existuje i kniha od stejných autorek – Fabler, Mazlish – o teenagerech), úžasná je Naomi Aldort a její Vychováváme děti a rosteme s nimi. Kdybyste chtěl ještě víc informací, doporučuju Kurz efektivního rodičovství nebo kurz Respektovat a být respektován (vychází z knihy, kterou jsou uvedla dřív).

    Držím palce.

    1. kVítek

      Dobrý večer, děkuji za bohatou nabídku informací :-).

      Vychováváme děti a rosteme s nimi právě čtu, Respektovat mám také k dispozici. Objednal jsem dvě CDčka o intuitivní pedagogice. Věřím, že s tímhle základem to zvládnu.

      Pravidla vycházející z dohody, souhlasím.

      Hezké dny přeju 🙂

  5. Ľubica

    a môj starší syn bol problémové dieťa… Dnes si to viem priznať. Aj uznať, že pomohla zmena prístupu. Po každom "incidente" som namiesto – Ty si taký a taký (nemožný, nenapraviteľný, hrozný, bolí ma z teba hlava, srdce… koleno:), za taký či onaký označila len svoj pocit z toho konkrétneho činu (Vieš, ako mi je? Vieš si predstaviť, ako sa asi cíti ten, komu si vynadal/vzal/oklamal ho…? Vieš si predstaviť, ako by bole tebe, keby ti toto niekto vyviedol?). A aj najmenší úspech – drobnú službu, pekný výkres, atď. som vychválila, viackrát som ho spomenula nielen pred ním, všade:)

    Keď ho chytal rapel, donekonečna som mu pokojným hlasom opakovala, aký je dobrý, milý a šťastný, ako ho mám rada a ako mi na ňom záleží. Bol zo mňa milo. Asi aj preto, že som z toho prvého kritizujúceho a sťažujúceho sa stavu skočila do toho nového naraz. Mal vtedy asi sedem-osem rokov. Keď bolo naozaj zle, veľmi pomáhalo násilné objatie – dieťa kopalo na všetky strany, hrýzlo, pľulo, nadávalo – ja som ho pevne držala a opakovala mu tie dobré veci o ňom a hovorila mu, čo spolu podnikneme, kam pôjdeme, atď. Popritom, že chlapec už nevedel, ktorá bije, nasával do seba môj záujem o seba, videl, ako sa sama mením, ako mu už nedohováram. A neostávalo mu nič iné, len túžba ukázať mi, že je dobrý. Wow! Môj recept teda bol: Láska, záujem, vlastný príklad, negeneralizovanie, spoločné činnosti.

  6. Ala

    Oceňuji každého rodiče, který se snaží a pracuje na sobě, aby byl lepší(oproti svému výchozímu stavu, ne ve srovnání s jinými).

    Chyb se dopouští každý.

    Navlékla jsem se do kůže klučiny…

    Tohle bych dělala, kdybych se cítila frustrovaná jako sviňa a prožívala pocit bezmoci ovlivnit něco nebo zasáhnout a neuměla bych to lépe ventilovat.

    Co se mi asi tak ve skutečnosti nelíbí? Uměle vytvořená pravidla dospělých – něco říkají(občas je to i rozumné, to uznávám), ale není tam harmonie v chování.

    To je výzva a závazek pro nás jako "učitele a průvodce"!

    Termín lehká mozková dysfunkce je poněkud úsměvný. Tenhle stav v různé míře přirozeně zažívá občas každý(psychiatrické studie).

    Pokud je to časté, dá se to dobře řešit jídelníčkem a hodně pohybem.

    Myslím, že v tom (dysfunkci)není skutečný problém,ale to je důsledek.

    1. kVítek

      Lehká mozková dysfunkce a autismus jsou oblíbené diagnózy. Souhlasím s tebou, jídelníček a pohyb jsem zařadil do rodičovského know-how. Taky jsem tu knížku o mozku četl 🙂

      Kluci mají čtyřmetrovou trampolínu … ale rybí tuk na lžičce je neláká.

      1. Ala

        Trampolína a houpačky, to je super. Tyhle atrakce mě snad nikdy neomrzí. Každý,kdo je má a může je využívat,má důvod k vděčnosti.

        S rybím tukem…to chce být filuta.

        Kdyby mě taťka navrhl,že půjdeme spolu chytit rybu a pak jsme ji společně na ohýnku opekli a v příjemné atmosféře zbaštili, tak je dobrý čas k přirozenému vyučování (povídat si souvistlostech s chytrostí (IQ) a jedení ryb (omega)) a hlavně spolu budete sdílet zážitky na celý život.

        Dneska nemusí člověk vlastnit rybník, za úplatu se dá domluvit u něhoho, kdo ho má v soukromém vlastnictvím, chytání ryb.

        Ale někdo může mít lepší nápad, rybí tuk není nejdůležitější. 🙂

        1. kVítek

          Šel jsem na to tvořivě a minule jim dal Epavit (olej s rybím tukem) do polívky a snědli to.

          Epavit došel, tak jsem jim tam vymáčkl kapsli rybího tuku a jeden to hned poznal a polívku bojkotoval.

  7. Míša

    Mám dva malé kluky a trochu se s výchovou potýkáme. Ale zatím jsme řešili jen drobné problémy,vztekání a neposlouchání. Ale řešíme to a naše děti jsou všude považovány za slušné a vychované. Pro nás byly důležité body jednotnost obou rodičů (i když úplně dokonalé to taky není), ale hlavně jasně daná pravidla a jejich striktní dodržování. Pokud chci aby malej něco udělal,reknu mu to včas dopředu. Tedy ví kdy se chodí spát,že si myje ruce když se od někud přijde a podobně. Čas se dětem ukazuje na hodinách (až bude tahle ručička nahoře), to nám moc pomohlo.

    Další věc kterou považuju za důležitou je, ze máme své děti rádi a ony to ví, protože jim to taky i řeknu, zatím se nechají i pomazlit :). Vždy plníme své sliby. Chci, aby mi dítě věřilo a mělo mě rádo, jen tak mě bude i poslouchat. A je potřeba,aby to bylo tak už od detstvi, jak by mohlo poslouchat v pubertě,když neposlouchá v dětství.

    A ta rozdílnost dětí, každé dítě je jiné, nazvala bych to inteligencí na lumpárny. Prostě jedno dítě poslouchá jakoby samo od sebe,kdežto u jiného se rodiče zapotí.

    Ale jedno je jisté,to co my jako rodiče vložime do svých dětí,to nám taky později vrátí. Ten kdo své dítě svěřuje častěji do péče jiných než své, bude taky na stáří odložen.

    1. kVítek

      Míšo, Děkuji za příspěvek.

      Poslední věta, to si ani lidé neuvědomují, myslí si, že dítěti pořídí aupair a dělají pro něj to nejlepší.

      Pravidla jsou základem. Nemělo by jich být moc.

      Kdysi jsme měli na lednici tato, byly to spíš reakce na to, co se dělo.

      Každá věc má svoje místo.

      Škola začíná 7:50, auto do školy odjíždí 7:35.

      Ptáme se na jídlo.

      Pracujeme společně.

      Během dne se neválíme, ale děláme něco užitečného.

      Hezky se k sobě chováme.

      Hezky zacházíme s věcmi.

      Poslední zhasíná.

      Mluvíme hezky a o hezkých věcech.

      Postupně to předěláváme. Prosím, napsala byste mi (a kdokoliv další) svoje pravidla?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *