Umřít se nechystám. Naopak počítám s tím, že budu žít ještě hodně, hodně, hodně dlouho.
Nechci říkat nějaké konkrétní číslo, protože bych se k tomu číslu mohl upnout a tím se omezit. Určitě to bude několik set let. A kdybych to číslo řekl, začali byste pokřikovat, že jsem blázen. Podívejte se na něj, on si myslí, že může žít několik set let.
Můžu. A budu žít tak dlouho, jak dlouho mne to bude bavit. A zařídím, aby mne žití bavilo. Jenže je tu jeden malý háček. Sám jsem si život nedal a tak nevím, jestli ten, kdo mi ho dal, mi ho z nějakých vyšších důvodů nebude chtít vzít.
Za sebe dělám všechno pro to, abych žil dlouho, dodržuji pravidla hry. Nedělám to, co přímo anebo nepřímo vede ke smrti, například nezabíjím druhé lidi (pak bych měl smrt jako odplatu), nepíchám do sebe drogy, nesouložím s deseti ženami najednou, nelžu, nekradu … dodržuji pravidla hry. Jenže pravidla života platí pro život a nad nimi jsou vyšší pravidla, která platí i pro neživot a pan Stvořitel se může rozhodnout, že mé poslání na tomto světě ukončí. Neumřu proto, že bych udělal nějaký smrtelný průser, anebo proto, že bych zestárl (si dovolil zestárnout). Budu povolán k něčemu dalšímu. On mi to Stvořitel vynahradí. To, že mne nenechal dodělat moje věci. Třeba napsat knížku o kytkách.
Jenže tu po mě zbude moje tělo. Duše už si bude někde užívat a ztuhlé tělo bude ležet na Zemi na zemi. Příbuzní budou chodit zarmouceně kolem, budou do mě šťouchat, jestli ještě žiju a nebudou vědět, co s mým tělem. Kam s ním a jak.
Nechci, aby poslední okamžiky mého života byly výsměchem tomu životu, aby člověk, který nesnášel povrchnost a kravaty byl navlečen do svatebního anebo maturitního obleku, a aby byl spálený v papundeklové rakvi za tři tisíce Kč.
Až budu mrtvý, nechci na sobě mít košili, kterou nemám rád a nedej bože tu kravatu.
A znám své příbuzné. Svázaní, smotaní, spoutaní tradicí, tím, „co se sluší a patří“, tím jak to dělají ostatní a „aby lidi neřekli“ jsou schopni mi ten oblek navléci, kravatu uvázat a papundeklovou rakev s umělohmotnými ozdobami koupit. Proto vydávám tyto předběžné a doufám nepotřebné pokyny pro pozůstalé.
Prosím, jednoduše mne zabalte do bílého anebo oranžového prostěradla a případně omotejte provázkem a pak mě spalte anebo pohřběte. Bez rakve. Nechci rakev, nechci papundekl, nechci umělé ozdoby. Nechci nepohodlné oblečení. Chci být jako mumie. Vím, že mě spálíte, chtít po vás, abyste mne zahrabali na oblíbeném místě, by na vás asi bylo moc, zatím.
I když by to bylo krásné. Děti, manželka, (bývalé) milenky, kamarádi (kdybych nějaké měl), sousedi … každý, kdo chce pomoci, vlastníma rukama kopou hrob … do něj uloží mne v dárkovém balení, půdu zarovnají a nade mnou zasadí veliký strom, třeba dub …
Tohle jsou hlavní pokyny. Prosím, nedávejte mne do rakve a nedávejte mi oblečení. Jestli mi chcete udělat radost, dejte mi tam papír a tužku. Dřevěnou tužku s tuhou, takovou, co dávají v IKEA.
A ty obvyklé pohřební řeči si můžete taky strčit za klobouk. Jestli chcete opravdu něco číst, tak vyberte něco vtipného z toho, co jsem napsal. A jestli mi chcete něco říct, tak mi to řekněte zaživa. Myslím za vašeho živa, budu žít dlouho … 🙂
me se to dost libilo jen tak dal
Děkuji za pochválení, jedu dál … Mějte se dobře.
tak dekuju…vy taky(bo ty)…me nemusite(nemusis)vykat:)
Nemusím, vykat, ale můžu 🙂
Vždyť je to hezké neznámým lidem vykat a blízkým kamarádům tykat. Je to lepší než každému na potkání tykat, si myslím … mějte se fajn, třeba se ještě uvidíme.
mno me je teprve 13 jo ale :)…to neva….:))
ja a kde bychom se jako tak meli videt:))
Ahoj Petro a zároveň i dobrý den,
Myslel jsem vidět tady na internetu. Ale pro třináctileté lidi tady moc článků nemám. Ani pro desetileté a ani pro pětileté. Něco vymyslím …
Když se chce, všechno jde …
"Sedmdesátiletá žena z Indie porodila zdravou holčičku. Stalo se v severoindickém státě Haryana. Žena se svým dvaasedmdesátiletým manželem podstoupila umělé oplodnění. Matka i dítě jsou v pořádku, porod proběhl údajně bez komplikací. Na dítě prý čekali padesát let a už se těší, jak se budou o holčičku starat."
http://www.novinky.cz/clanek/156245-video-indka-porodila-holcicku-ve-svych-70-letech.html
Zdravím jsem Petr a nějakou náhodou jsem narazil na tvůj web, musím přiznat, že máš smysl pro humor a v mnohém bych se nevyjádřil lépe, jen jsem chtěl říct, k tomu jak píšeš o Stvořiteli, který tě ,,nechá´´ umřít, já jsem toho názoru, že on není ten který říká ten a ten umře tady a teď, já si myslím, že o tom rozhodujeme my sami, protože když naše duše řekne dost už jsem toho zažila dost teď postoupím na další level a bude a ty a tvoje mysl s tím stejně nic nenaděláš, tak to je holt se s tím bejku budeš muset smířit. Přeji hodně štěští Petr
Ahoj Petře,
Děkuju za pochvalu. Jsem rád, když někdo ocení můj vytříbený smysl pro humor :-). Někdo ho ani nechápe.
Jasně, že ta duše je to místo, kde se děje rozhodování o podstatných věcech. Ale je lepší s ní komunikovat a dopracovat se do situace, kdy člověk uvidí, zda jeho smrt má smysl, pak se může života vědomě vzdát ve prospěch něčeho vyššího.
Je trapné umřít a nevědět proč. A dozvědět se po smrti, že jsme umřeli zbytečně a předčasně.
Hezký den … 🙂