Fotografie je z knihy Zvonařství (Petr Rudolf Manoušek)

Fascinují mne některé „obyčejné“ věci. Například to, že Karlův most v Praze stojí na dubových roštech, které nestačily shnít ani za 650 let.

Zvon Zikmund na Pražském Hradě byl vyrobený v roce 1549. To je před 460ti lety. A pořád zvoní (občas). Je na něm napsané „THOMAS IAROSCH BRVNENSIS AVXILIO DIVINO ME FVDIT“ přeloženo do češtiny „Tomáš Jaroš z Brna s Boží pomocí mě odlil“. Právě jsem pochopil, proč některé věci vydrží z pohledu běžného života člověka věčně a některé jsou šmejdy, které se rozpadnou po záruční době. Věřím tomu, že na trámech, ze kterých je postavený ten rošt pod Karlovým mostem, je vytesáno: „Tesař Jouda s pomocí Boží mě vytesal“. A jestli to tam není vytesáno, tak si to ten Jouda alespoň myslel.

Právě včera jsem viděl v dílně jednoho člověka vodní turbínu, na které byla cedulka z roku 1908. Ejhle, 101 let. Ten člověk řekl jednu moc hezkou věc. Tyhle stroje mají duši.

Čas tvoření nějaké věci je jako čas početí, kdy vstupuje duše do vznikajícího těla. Člověk jako tvůrce formuje hmotnou podstatu, ale je tu ještě něco dalšího. Do předmětu vstupuje duše. Pokud si tvůrce přitom zabrumlá pod fousy něco jako „Stvořiteli dej mému dílu pořádnou duši, ať dlouho slouží“. V ten okamžik se stane zázrak! Roztrhne se nebe v neviditelném světu, a jako blesk přiletí gejzír zářivé energie, která se nalepí na tvořený předmět a ten ožije. Získá duši. Někdy je to maličká ustrašená dušička, jiskřička nebo paprsek, která se časem rozplyne a vstoupí do jiného předmětu a někdy je to silná a sebevědomá duše, která předmět oživuje několik set nebo několik tisíc let.

Věci, které vydrží fungovat několik set let, nás žalují z toho, že my – lidé 21. století netvoříme věci, které mají duši, ale s prominutím sračky, které se rozpadnou po záruční době. Celý svět se vrhl do výroby sraček za peníze a lidé si navzájem vyrábějí a prodávají levné a nekvalitní věci, které „nemají duši“.

Nemůžu se na to dívat. Půjdu a udělám něco velkého. Odliju zvon, který bude zvonit ještě za 500 let. Bude se jmenovat Budiž Světlo. Každý, kdo ho uslyší, uvědomí si, že člověk nemá jen tělo, ale že uvnitř člověka je Světlo, které osvětluje celý svět. Nesmrtelná duše. Na zvonu bude napsané: „Stvořitel s pomocí Vítkovou mě odlil :-)“ Aby lidi viděli, jaký jsem vtipálek, ha ha ha. A napíšu knihu, kterou si lidé budou číst ještě za 500 let.

Bude to kniha o tom, jak dojít k Osvícení skrze práci a tvoření. Někteří lidé si myslí, že se tam dá dojít skrze meditování a modlení se (také jsem si to myslel), ale to je ztráta času. Člověk má dělat něco užitečného a ne dřepět na zadku anebo drmolit modlitby. Bůh je Stvořitel a miluje ty, co tvoří. Kdo je moudrý, spolupracuje se Stvořitelem na nějakém díle a tím se podílí na stvoření světa.

Těch 500 let si rád počkám, protože budu žít dlouho.

Vyskakuji z tohoto kolotoče nesmyslů. Lidi, mějte se tu, jak chcete. Jdu hledat duši pro svůj zvon …

Pokračování … Proč právě zvony?, Odlévání – první pokus