Minule jsem psal o zabijácích mojí lásky k partnerovi a hned mi došlo, že to byla jenom polovina pravdy. To se to mluví (kecá) o druhých a nárocích na ně. Dnes napíšu něco o tom, jak zabíjím já partnerovu lásku ke mně. A pravděpodobně taky svojí lásku k sobě, protože když se chovám hnusně k někomu jinému, chovám se tak i k sobě.
Řekl jsem o těch zabijácích lásky manželce, kdyby se jí třeba něco z toho týkalo, aby o tom věděla. Druhý den jsem za ní zašel a povídám jí: A teď si pojďme popovídat o mých špatných vlastnostech, o tom, jak zabíjím tvojí lásku ke mně. Nejdřív koukala nedůvěřivě, to člověka odzbrojí, když někdo chce, aby mu ten druhý řekl, co dělá špatně, ale pak spustila. Napsal jsem si to na kus papíru, kam jsem ho jenom dal … á tady je …
hrubost
nelaskavost
nepřizpůsobivost situaci
neempatie
nevyslechneš druhého a utneš ho
Dobře a co s tím podle tebe mám dělat?
Vnímej víc přes srdce, otevírej si srdeční čakru.
To říkal už malý princ. „Co je důležité, je očím neviditelné. Správně vidíme jen srdcem.“
Moc tomu nerozumím s tou čakrou. Připadá mi, že jenom tak machruje, že to četla v nějaké knížce o čakrách, ale jde to říct jednodušeji. Řiď se pocity. (Zeptám se jí, jak to myslela.)
Tak dobře, budu trpělivý, pečlivě si vyslechnu, kdo mi co říká a teprve až pochopím, o co mu jde, vyhodnotím situaci a řeknu svoje. Třeba mi během té trpělivosti přijdou i nějaké informace do té srdeční čakry.
„Hrubost, nelaskavost, nepřizpůsobivost situaci“ … Helena měla pravdu … když u nás byla na návštěvě, choval jsem se k manželce hnusně. Sám jsem si to omlouval tím, že když mě manželka štve, tak se k ní můžu chovat hnusně. Co je mi do nějaké její kamarádky Heleny, to se mám před návštěvou přetvařovat? Později se ukázalo, že tahle Helena chodí na Avennu.
Jenže tak to není správné. I když jsem na někoho naštvaný, měl bych se k němu chovat hezky, abych neklesal. Nejde o něj, jde o mě. Mohu se s manželkou rozejít, když dělá něco pro mě nepřijatelného, ale nenechám se připravit o duševní pohodu.
Pravda je však taková, že zatím se někdy chovám jako hulvát. Nepíšu, „jsem hulvát“, to bych se zaklel, naprogramoval, odsoudil, zablokoval. Píšu „chovám se jako hulvát“ a dodávám, že „zatím“ a „někdy“. To jsou otevřená vrátka k nápravě. Zvládnu to.
Kde se to ve mně vzalo? Je to vrozené? Geneticky? Po tátovi? To jsou ale výmluvy. Nevěřím tomu, že děti dědí své špatné vlastnosti po rodičích. Spíš si myslím, že se je od nich učí.
Hrubost a hulvátství jsem odkoukal od svého zploditele. Který slovy kázal, jak se mám chovat a činy mne učil být hulvátem. O mrtvých jenom pravdu. Neboj, táto, já to zvládnu, děkuju za odstrašující příklad. Jestli jsem se během tohoto života měl naučit být hulvátem a zase se to odnaučit, tak to chápu a beru. Nebo jsem si jenom zkomplikoval život, tím, že jsem preferoval zbytečně tvrdá řešení. Malé dítě je jako houba a nasaje do sebe všechno, co vidí. Krást jsem se také od někoho naučil. Ale už nejsem dítě. Už za sebe odpovídám. Mám svobodnou vůli a můžu se měnit podle toho, jak budu chtít.
(Určitě budu pro ženy atraktivnější, když se budu projevovat jako známý džentlmen Oldřich Nový 🙂 (Pokus o vtip, ha ha ha …) Tím manželku nejvíc potrestám. (Pokus o druhý vtip, he he he.) Jen aby se ze mě nestal nějaký vlezlý slizoun.)
Věřím, že to zvládnu. Vlastně už jsem to z velké části zvládnul. Jsem ve třetím stádiu léčby.
- První stádium bylo, když jsem se choval „jako hovado“ a ani jsem o tom nevěděl. Třeba tenkrát, když jsem vzteky přerazil lopatu a jedné dívce řekl, že je kráva, nebo tak nějak. Zatímco já jsem se snažil tou lopatou, vyprostit auto z bahna, ona jenom stála, čuměla a blbě kecala. Tak jsem situaci tenkrát vyhodnotil, ona nejspíš usilovně nahlas přemýšlela a snažila se mi poradit. Kdyby mi tenkrát řekla, že to bylo naposledy, co jsem s ní takhle mluvil, anebo si rovnou sbalila kufry, mohl jsem se uzdravit mnohem dřív. Jenže holky v těchto situacích spíš brečí. Holky buďte tvrdé a nemilostné, pomůžete klukům dospět v muže.
- Druhé stádium je, když se zachovám hnusně, ale pak o tom přemýšlím. Uvědomím si, že jsem to udělal.
- Třetí stádium je, když se právě teď chovám hnusně a vím to online. Vidím se, jak se chovám hnusně, a případně hned, jak se zachovám hnusně, omluvím se, že mi to ujelo. Řekl bych, že se tomu říká bdělost. Vím, co dělám.
- Čtvrté stádium, je, když cítím, že se chci chovat hnusně, ale nechovám se tak.
- Páté stádium, neboli vyléčení ze zlozvyku, ani mne nenapadne se tak chovat.
Zatím skáču někde mezi třetím a čtvrtým stádiem uzdravení. Občas mi to ujede, ulevím si a hned vím, že jsem to nezvládnul. Někdy to zvládnu, sleduju, jak se o mne zlozvyk pokouší, ale nedovolím, aby mne ovládl. Zhluboka dýchat. A někdy se mi povede to zvládnout, až se sám divím. Třeba mi něco upadne a místo dříve používaného „do prdele“ řeknu něco jako „jé, ono mi to upadlo, musím si dávat větší pozor.“ Pak zažívám hezký pocit ze sebe.
Dalo by se říci, že základem zvládnutí nějakého zlozvyku je pravdivost k sobě samému a bdělost. Nejdřív si člověk musí připustit, že má problém. To je ta pravda. A pak se musí naučit ten problém pozorovat. To je ta bdělost. A když se dostatečně vynadívá a užije si pocitů trapnosti, tak toho nechá, aby ze sebe neměl mizerné pocity. Nebo otupí, aby ze sebe neměl mizerné pocity.
Ti, kdo tvrdí, že se chovám jako hulvát, nemají tak úplně pravdu, bylo to mnohem horší. Zvládnu to, už jsem za polovinou …
Bravo Vítku.
Moc hezký článeček.To já zase občas plavu v tvrdohlavosti,též na tom pracuji. 🙂
Ahoj Vlaďko, hlavní je, si to uvědomit a rozhodnout se, co s tím. Doporučuji raději plavat v rybníku.
Nějak Ti to moje neplavání leží v hlavě.Já se k tomu zatím nechystám,raději budu pracovat na mé tvrdohlavosti,je to pro mě důležitější. 🙂
Promiň, trošku jsem si rýpnul … nebudu se vymlouvat, že jsem to myslel jinak.
Pochopila jsem to a nebylo mi to moc příjemné.
Máš doma dokonalé zrcadlo své nedokonalosti a nevidíš to (nebo se tomu zatvrzele bráníš). Hledáš, co máš na dosah.
Vítej v klubu 🙂
Radko, prosím tě, mohla bys svůj nápad poněkud rozvést a zkonkretizovat.
Budu se opakovat a bohužel, půjde to formou "struhadlo". Jemnější formy u tebe nezabírají.
Přemýšlíš nad nedokonalostmi své partnerky, přitom ti uniká, proč sis vybral právě jí. Ona je tvým zrcadlem, ona ti ukazuje, na čem máš pracovat. Řekla to naprosto přesně, ať se ti to líbí, či nikoliv.
Hledáš rychlejší cesty k dokonalosti ale ke svému nejbližšímu okolí jsi slepý. Nedaří se ti sloupnout tu správnou vrstvu směrem k diamantu uvnitř.
Děkuji.
Člověče a kde je tam to zrcadlo? Zrcadlo by bylo, kdyby mi dělala to samé. Já tam nevidím odpověď na otázku, proč sis vybral právě jí. To mi přeci může říct každý, když se chovám hnusně, že se chovám hnusně.
Zrcadlo ti nemusí nutně ukazovat to samé. Naprosto stačí, když si uvědomíš, co partnerovi svým chováním způsobuješ – to je dostatečný odraz. A pro oba.
Je sice hezké, že ti "každý může říct, že se chováš hnusně" jenže on ti to většinou neřekne. Protože má svůj vlastní svět, své problémy a ty tvoje ho až tak moc nezajímají. Každého zajímá prvotně "já".
Jakou váhu pro tebe má, když ti řekne někdo cizí, že se chováš špatně a jakou váhu má, když ti to řekne partner, či přítel?
Je to rozdíl a velký.
Když se řekne dokonalé zrcadlo, tak je to pro mne něco, co odráží přesně (obráceně) totéž. Tvrzení, že partner je moje zrcadlo (a proto jsem si ho vybral) mi nepřijde příliš výstižné.
Ale u dětí (potomků) už mi to přijde k věci. Opakují to, co u nás vidí.
Také si nemyslím, že partner je objektivní. Naopak, kolikrát si nechá líbit, co by si jiný nenechal.
To bylo pro upřesnění, jinak už si snad rozumíme. Děkuji za postřehy.
A odpověď na otázku, proč sis vybral právě ji, najdeš, když budeš pátrat. Je to jako se vším, co se děje kolem tebe. Základní otázky: co mě to má naučit? Proč se mi to děje?
Mne sa zdà Vìtku, ze si si tentokràt nasypal na hlavu viac popola, nez Ti patrì. Inymi slovami – vies do koho sa ludia radi navàzajù ? Do toho, kto si to nechà. Do ludì miernych, prisposobivych, dobrosrdecnych, do tych, na ktorych sa dà drevo rùbat. Na tych sa najlepsie ventiluje. Ale vsetko mà svoje medze. Màm i takèto skùsenosti. Sebakritika je zdravà, i ùprimnost voci sebe, ak mà prìst ku nàprave. Ale ak clovek umàra sàm seba, aby za kazdù cenu zistil, kde urobil chybu, ze tym druhèho zarmùtil a neprichàdza na to, potom sa moze jednat zo strany protivnìka i o sikanu. Toto som zazila na vlastnej kozi v minulosti vela kràt. "Spytovanìm vlastnèho svedomia" som ani po tyzdnoch na nic neprisla, tak som zacala pàtrat inde. A velmi, velmi casto, a to mi mozes verit – sa mi potvrdzovalo jedno: tì najväcsì kritici sù ludia, ktorì uz nemajù ziadnych priatelov. Pretoze tym svojìm "prìkladnym" chovanìm a neustàlym buzerovanìm a drdlanìm doslova odpudzujù ludì okolo seba.( A pritom by sa mali v prvom rade sami pozriet do zrkadla !) Na toto si ja uz dnes dàvam pozor. Ludia nemozu byt vsetci rovnakì, majù svoje chyby a budù ich mat. Niektorè z nich nestoja ani za rec a treba ich vediet i prehliadnut. Sama svoje chyby tiez màm, no napriek tomu mozem skonstatovat, ze màm hodne priatelov, na ktorych sa mozem kedykolvek spolahnùt a zaklopat im trebàrs, ako sa vravì i o polnoci na dvere … Toto je fakt. A màm z toho velmi, velmi dobry pocit.
Vsetko dobrè!
Emìlia
Neboj, Emilko, nenasypal. Ty na to koukáš z pohledu lidí mírných, přizpůsobivých, dobrosrdečných a já z pohledu těch agresorů na druhé straně. Neboj, nemořím se, jen koukám pravdě do očí. Právě proto, abych neodpuzoval lidi kolem sebe a měl ze sebe dobrý pocit. Měj se krásně … 🙂
Ahoj Vítku.
V mnohém souhlasím s Radkou.Když nám něco vadí na partnerovi, tak většinou hledáme chybu v tom partnerovi a všude okolo nás.Ale člověk má hledat uvnitř sebe. Když se na někoho zlobím, tak já si říkám:Proč se zlobím sama na sebe? Kde je u mě chyba nebo blok, nebo něco nevyřešeného? Proč se nemám ráda? A když to člověk začne řešit s láskou k sobě, tak se začnou dít úžasné věci.
Doporučuji knížku "Svět bez hranic" od Joe Vitale a knihu Katie Byron-"Milovat to, co je."Není zřejmě zatím český překlad, výňatek lze najít přeložený na internetu.
A teď dva citátky.:-)
"Jsem příběhem toho, o čem si myslíte, že to vidíte."(Byron Katie)
"Smyslem života je návrat k lásce. Abychom jej naplnili, musíme si uvědomit, že neseme 100% odpovědnost za vytváření přesně toho života, který žijeme. Musíme si uvědomit, že naše myšlenky vytvářejí náš život takový, jaký je. Problémy nespočívají v lidech, místech ani v situacích, ale v myšlenkách na ně. Je třeba, abychom si uvědomili, že nic neexistuje "vně"."(Dr.Ihalekala Hew Len)
:-)Míša
Ahoj Míšo, souhlasím s tím, že neseme 100% odpovědnost za vytváření přesně toho života, který žijeme. Ale s tím zrcadlem bych to nepřeháněl a nesnažil se ho vidět všude. Rozlišujme, když nám něco vadí oprávněně a neoprávněně. Jednoduše díky tomu, že lidé nejsou dokonalí, tak vytvářejí druhým frustrace, i těm dokonalým, pokud takoví jsou.
Také si myslím, že všechny věci, které člověk dělá špatně, vidí ve svých pocitech a myšlenkách daleko lépe než například partner, ten vidí až vnější projevy.
Děkuji za knižní tipy a psaníčko 🙂
Měj se hezky …
Svět bez hranic (Zero Limits) nemohu nijak komentovat co do užitečnosti obsahu, ale pro případné zájemce o četbu knihy (náhodné hledače na internetu):
Kniha není o skutečném hooponopono, a dokonce ani není modifikovaném hooponopono Morrnah Simeony.
Dále Joe Vitale tvrdí že huna má málo společného s havajským mysticismem a že hooponopono není součástí huny.
Huna má s havajským mysticismem společného nezměrně více, než hooponopono ala Vitale a Len má společného s opravdovým havajským hooponopono. Hooponopono je součást huny, ovšem v závislosti na učiteli.
(Nic z toho samozřejmě nijak nevypovídá o užitečnosti té knihy. Je to jen faktická poznámka. Své subjektivní pocity si nechávám pro sebe.)