Osobní zamyšlení nad tím, kam jsem šel a kam jsem zatím došel. Místo do Světla jsem došel do deprese.

Bezmála 30 let jsem zmateně pobíhal po světě, než se mi podařilo sehnat několik myšlenek, o kterých mohu říct, že mi ukazují cíl a smysl mého životního pachtění.

Tvořit, to je něco jako být zamilovaný. Věřím tomu, že tvoření obrací směr času a člověk při tom mládne.

Milý deníčku … ona mě nechápe …

Samozřejmě na veletrhu Esoterica nuda nebyla, dokážu mít i opačný pocit. Byla to skvělá akce. Časáky zadarmo, pivo, hezký holky … lidi k sobě měli tak nějak blízko a vibrovali na dobrých kmitočtech.

Nic tolik nepotěší dušičku pisálkovu jako pochvala od čtenáře. Světové bestsellery, miliony prodaných výtisků, Nobelova cena za literaturu, to je ještě daleko … upřímná pochvala, to je vrabec v hrsti.

Psaní je moje neoblíbenější činnost, hraní si s myšlenkami. Možná je to útěk ze života, že hraní si s myšlenkami míň bolí, když se to nepovede. Než kdyby se nepovedl život.

Neustále přemýšlím o nové práci. O něčem užitečnějším, něčem, na čem budu dělat pro sebe, ono to bude pořád růst a časem se to osamostatní a bude mě to živit.

… rozhlédl jsem se po posluchárně a stála tam ONA. ONA, …., přesně taková, jakou jsem si ji vysnil ve chvílích samoty. Štíhlá, jemná, dlouhovlasá, tmavooká … Krásná.

Pořád je to někde ve mně. Ve větší hloubce než kam je vidět. Luci, pořád jsem do tebe zamilovanej. Když si na tebe vzpomenu, mám slzy v očích … Lucie, proč to takhle skončilo?