(Další kapitola z knihy o hledání Lásky a Dokonalosti … předchozí díl Dopis bývalé lásce)

—
S Ditou jsme se neviděli devět let. A mohli jsme se nevidět dalších dvacet let.

Řekl jsem si, že nebudu chodit kolem horké kaše a přeci jen jsem jí napsal a navrhl schůzku.

Jen tak zjistím, proč na ni poslední dobou myslím víc než málo a jestli je v pořádku. Jestli se raduje ze života anebo se trápí kvůli tomu, že není dokonalá jako Ježíš. Jestli pořád chodí do kostela a nechává si vymývat mozek.

Manželce jsem řekl, že se chci sejít s Ditou.

Ano, je to moje bývalá milenka, ale také je to člověk a bývalá kamarádka. Náš vztah vlastně bylo přátelství obohacené (nebo pokažené) sexem a provázené láskou k dokonalosti. I když si tu dokonalost představoval každý jinak, cítili jsme ji stejně.

Čekal jsem, co se bude dít. A ono se dělo to, že se mi o ní zdál sen …

Stál jsem na autobusové zastávce a čekal. Z nebe padal mokrý sníh. Právě když kolem projížděl autobus, někdo mi zakryl oči. Podvědomě jsem oči zavřel a chytil dvě jemné ručky. Otočil jsem se a tam stála ona.

Neviděli jsme se osm let a ona zestárla nejmíň o dvacet. Vrásky kolem zapadlých očí a kolem pusy, která se pokoušela o úsměv. Nemusela nic říkat. Její oči říkaly vše. Četl jsem v nich obrovský smutek a stud za to, že zestárla. Nebo jsem to nečetl v očích, ale ten pocit přišel a posadil se na mě. Jako by mi někdo nasadil její hlavu. Cítil jsem, že by dala všechno, co má, za to, aby přede mnou mohla stát a měla tělo, které měla před osmi lety. Cítil jsem, že by nejraději někam utekla a tam se vybrečela. Že kdyby mohla, tak tuhle schůzku odvolá. Cítil jsem z ní tak hluboký stud, který jsem ještě nikdy necítil. Další, pocit, který z ní sálal, byla hrůzná mrazivá deprese. Taková, která je zažraná až do morku kostí. Byla to deprese člověka, který přišel o všechny síly tím, že hledal na špatném místě. Člověka s vyzkratovanou nadějí, který v sobě spustil program sebezáhuby. Chci umřít. To byl její nejvnitřnější pocit. Vlasy měla pořád dlouhé, ale byly šedivé, nabarvené a odrostlé. Bylo vidět, že už o sebe nepečuje jako dřív. Dřív musela vypadat dokonale, teď vypadala jako zestárlá kurva.

Odkašlala si a pak povídá: „Theo, ty vypadáš pořád stejně.“ Pokusila se o úsměv. Snad jsem se taky pousmál. Ponořený v jejích pocitech, cítil jsem, jak mi začínají téct slzy. Jako bych chtěl ten její obrovský smutek vybrečet za ní. Jako bych se v ní na okamžik utopil a přestal existovat.

Jedna paní mě jednou varovala, budete zažívat pocity, se kterými si zpočátku vůbec nebudete vědět rady. Tak tohle je jeden z nich. Mám pocit, že jsem se napojil na Ditu a přestal jsem existovat.

Pak jsem měl v hlavě prázdno a z toho prázdna se začal vynořovat další pocit. Pocit obrovské lásky. Ne obrovské, ale nekonečné, která dokáže rozpustit jakékoliv trápení. Lásky, která dokáže oživovat mrtvé a obracet směr času. Přesně tyhle dvě myšlenky mě napadly. A pak, jakoby odněkud začalo probleskovat světlo, které hrozilo, že tady a teď exploduje a pohltí všechno, co existuje. Byl to jen dotyk. Pocit intenzivní přítomnosti něčeho velkého a silného. Jakoby se člověk ocitl v blízkosti elektrického oblouku, zježily se mu vlasy na hlavě a hrozilo, že ten oblouk na něj přeskočí. To něco velkého mi říkalo: „Theo, nejsi sám, to zvládneš.“

Zhluboka jsem se nadechl, a když jsem vydechl, cítil jsem se opět sám sebou. Hlavou mi bleskla myšlenka, že Dita neví nic o tom, co jsem cítil. Celé se to seběhlo během okamžiku, během jediné věty, kterou stačila vyslovit: „Theo, ty vypadáš pořád stejně.“

Objevil jsem elixír mládí, zažertoval jsem. A vzápětí jsem si uvědomil, že to vůbec není žert. Že posledních deset let usilovně pracuju na tom, abych něco takového objevil a že jsem to vlastně objevil. Není to nápoj, který se vypije, jsou to myšlenky, které se nám honí v hlavě.

Teprve teď si Dita všimla, že mám dlouhé vlasy. A Její vynucený úsměv přešel v upřímný. Bylo vidět, že ji to potěšilo. Když jsme se viděli naposledy, stříhal jsem se stříhacím strojkem na několik milimetrů. Občas mi při tom pomáhala. Vybavil jsem si, jak při tom říkala, Theo, máš krásný vlasy, je škoda je stříhat. Kdyby sis je nechal narůst, to by bylo něco. Využil jsem této vzpomínky a povídám, pamatuješ si, jak jsi říkala, že kdybych si nechal narůst vlasy? Jasně, jako by to bylo včera. Dita ožila a stalo se z ní malé děcko, které se radostí vrtí a poskakuje. Je mi zima, můžu se k tobě schovat? Zažadonila a začala mi strkat ruce pod svetr. Víš co, půjdeme do tepla. A šli jsme do tepla.
—
Teprve když jsem si Ditu podrobně prohlédl, zjistil jsem, že to není tak hrozné. Zestárla, ale ne tolik, jak to vypadalo na první pohled. Ani její oblečení nevypadalo tak bídně, jak se mi na první pohled zdálo. Nechápal jsem, jak mě mohlo napadnout, že vypadá jako kurva. Docela jí to slušelo. Tak co to sakra mělo znamenat?
—
Přemýšlel jsem o tom, co mi řekla ta tajemná paní před mnoha lety. Budou se s vámi dít věci, se kterými si ze začátku nebudete vědět rady. Jedna taková věc se právě stala. Když o tom teď přemýšlím, není to poprvé, kdy na mě padnul nějaký pocit, jako bych to nebyl já. Mám to chápat tak, že jsem to nebyl já? Že se moje duše napojila na někoho jiného? Něco jako empatie, jenže daleko silnější. Pokud je to tak, tak Dita nechce žít, protože se ztratila. Nenašla to, co celý život hledala. Jenže co hledala? Lásku? Snad. Hledala lásku, jenomže láska není tím nejvyšším, co lze nalézt. Tím nejvyšším je … Dokonalost. O dokonalosti Dita ví, mnohokrát říkala, že chce být dokonalá jako Ježíš.

Jenže ona tu lásku a dokonalost hledá na špatném místě, tam, kde ji nenajde. V církvi a v náboženství. Církve a náboženství nehledají pravdu, lásku a dokonalost, ale jsou nástroji moci a nadvlády. Církev do svého náboženství pustí jenom tolik pravdy, aby to neohrozilo její postavení. Anebo církev sama pravdu nezná a neví, že cestu k Dokonalosti si zavřela tím, že za nedostižný ideál Dokonalosti prohlásila Ježíše a tvrdí, že žádný člověk nemůže dosáhnout Dokonalosti. Ano, máme usilovat o dokonalost podle jejich rad a platit jim desátky, ale s vědomím, že dokonalosti nemůžeme dosáhnout.

Dita potřebuje klíč, kterým odemkne bránu k opravdové Lásce a Dokonalosti a tím klíčem je Spravedlivost. Láska musí být spravedlivá. To je věta, která dokáže změnit celý její život.

A Bůh (nejvyšší Dokonalost) také musí být Spravedlivý. A protože církev spravedlivá není, tak v ní člověk lásku ani Boha (Dokonalost) nenajde. Najde v ní zaslepenost a otroctví. A pokud ne, je to tím, že poslouchá víc svůj vnitřní hlas, než „slovo boží“, které mu říká pan kazatel. Ano, existuje pár dobrých kazatelů, ale kdyby byli opravdu tak dobří, vystoupili by z církve a začali by hlásat, že lidé nepotřebují církev ani náboženství. Hledejte Boha, který je spravedlivější než biblický Bůh. Dávali by návod, jak toho boha najít jinak než chozením do kostela, čtením bible a opakováním modliteb. Dokázali by se uzdravit ze všech nemocí, nenosili by brýle, nepotřebovali by lidi udržovat v omylu, strachu a falešné naději a tahat z nich desetinu jejich platu. Za takovými moudrými znalci Života, Lásky, Spravedlivosti, Dokonalosti by lidé rádi přišli, aby oni by jim pomohli vyznat se sami v sobě a pomalu objevovat boha v sobě. Člověk má duši a ta duše je napojená na Boha. Kdo se spřátelí se svou duší, ten získá průvodce na cestě k Dokonalosti. A když té Dokonalosti dosáhne, stane se Osvíceným. To je celé tajemství duchovního vývoje.

Pochopí tohle Dita? Pochopí, že v církvi najde jenom hromadu kostí a starou knihu. Dokáže odejít z církve? Najde v sobě chuť znovu žít a uzdraví se z deprese? Zamiluje se? Anebo bude dál živořit a předstírat, že je šťastná, a plamínek v její duši bude pomalu pohasínat, až jednoho dne zhasne. A ona se dostane do místa, kterému se říká nebe a tam, až jí promítnou film jejího života, zjistí, jak tragicky se mýlila. Že opravdový Bůh jí byl stále na blízku, že ho nosila v sobě, ale ona raději poslouchala církev a bibli a v hlavě si vytvářela představu nějakého biblického boha, kterého si chtěla udobřit tím, že se k němu modlí. Aby ji jednou spasil a ona se dostala do nebe.

—

Dita byla člověk, který mě chtěl zachránit. Nosila mi bible a chtěla, abych uvěřil v Ježíše. Nic lepšího neměla a tak mi nic lepšího nemohla dát. Zatímco ona chodila svou vyšlapanou cestičkou do kostela, já jsem zkoušel různé cesty. Dita si myslela, že bloudím, že jediná správná cesta je ta její, uvěřit v Ježíše a dát mu svůj život. Ano, bloudil jsem. I uvěřit v Ježíše jsem se pokoušel, ale věta: Ježíši, dávám ti svůj život, byla pro mne nevyslovitelná. Cítil jsem, že můj život je můj a nikomu ho nedám. Byl jsem ochotný poprosit Ježíše o pomoc, Ježíši, prosím tě, pokud víš o způsobu, jak zlepšit můj život, tak mi ho poraď. Jestli mne dokážeš vyvést z té mizérie, ve které jsem, tak mi prosím pomoc. Tyhle věty mi neděly problém. Ale říct Ježíši, ty jsi pánem mého života? To ne.

Dita v tom měla jasno, Ježíš je pánem jejího života a církev jí zprostředkovává setkávání s ním. Nenapadlo jí položit si otázku, proč Ježíš nedopřává zdraví těm, kteří mu svěřili život. Nezamyslela se nad tím, proč pan kazatel nosí brýle a byl na operaci. Ačkoliv byste těžko našli víc věřícího a Ježíšovi oddaného člověka než Dita, ve skutečnosti neuvěřila. Neuvěřila tomu, že svět je absolutně spravedlivý. Že vše, co se děje, je řízeno a vyvažováno tak, aby na pomyslných miskách vah byla rovnováha mezi tím, co člověk dal a co dostal. Neuvěřila tomu, že člověk může být trvale zdravý. Neuvěřila tomu, že člověk může být nesmrtelný v lidském těle. Neuvěřila tomu, že člověk může být Dokonalý. Snila o Dokonalosti, ale nevěřila, že ji může dosáhnout.

Nenechám Ditu zničit sebe sama. Najdu si k ní cestu a získám si její důvěru. Pomalu ji seznámím s tím, co jsem našel a čemu jsem uvěřil. Otevřu se jí. Půjčím jí nějaké knihy. Budu jí zalévat jako květinku, aby uvěřila. Ne, aby si namlouvala, že věří, ale aby Uvěřila.

Mám na to právo? Cítím, že v tomto případě ano, že kdyby Dita umřela, vyčítal bych si to. Že jsem věděl, co se s ní děje a nic jsem neudělal. Proč jinak by mi bylo dáno cítit, co se s ní děje? Abych se pak díval, jak umírá?

Volné pokračování … Dopis po 9ti letech