„NEPŘESTÁVAT SE SVÝM HLEDÁNÍM MÁ TEN, KDO HLEDÁ AŽ NALEZNE. A AŽ NALEZNE, BUDE OTŘESEN A KDYŽ BUDE OTŘESEN, BUDE SE DIVIT A STANE SE PÁNEM NADE VŠÍM, CO JE.“ (prý Ježíš, Tomášovo evangelium, jeden z mých oblíbených citátů)
Jsem vynálezce. Zajímá mne, jak věci fungují a když nefungují, tak mne zajímá, proč nefungují. A jak to udělat, aby fungovaly. Týká se to strojů, politiky, zdraví člověka i fungování Boha.
Minulý rok začal z auta mizet motorový olej. Manželka byla na Slovensku a tam jí v servisu dolévali dva litry. Další dva litry jsem nechal dolít já. Než jsem tak učinil, konzultoval jsem s (pro mne bývalým) automechanikem, jestli je normální, aby z auta mizel olej. Prý je to v normě a zrovna má oběd. Tak jestli chci, mám přijet jindy a on mi tam nějaký olej dolije a při další prohlídce se na to podívá. To tak! Já do té doby vycmrndám další dva litry plně syntetického oleje, co stojí dvě stovky litr. Když se má něco opravit, tak ať se to udělá hned. Zalehl jsem pod auto. Třeba něco uvidím. Všiml jsem si, že na olejovém filtru je kapka oleje a od jedné hřídele vede olejová cestička. Laicky bych řekl, že netěsní gufero, to je takové těsnění kolem hřídele.
Konzultoval jsem to se známým automechanikem a ten říkal, že to nemám řešit, že tam mám dolévat obyčejný olej za stovku litr, žádnou syntetiku, že Opel je olejnička, s tím nic nenadělám.
Navštívil jsem tedy automechanika číslo tři, ten konstatoval, že Opel je olejnička, dolil dva litry oleje a všiml si, že na olejovém filtru je kapka oleje. Pak nastartoval auto a zjistil, že ta kapka se zvětšuje. Heuréka, to by mohlo být ono. Malinkatá dírka v olejovém filtru. Když motor stojí, tak nic neuniká a tak ani není pod autem loužička. A když se motor rozběhne, olej začne kapat, auto jede a mastí silnici za sebou.
Ze servisu jsem odjížděl lehčí o šest stovek a s pocitem vítězství, že znám pravděpodobnou příčinu úniku oleje. To se mi líbí, vědět, na čem jsem. Jenomže kde se vzala prasklinka v mém olejovém filtru a jak já přijdu k tomu, že mne to stálo 4litry oleje. Buď to mohla být vada filtru, ale podle omačkání filtru spíš usuzuji, že ho poškodil automechanik, který ho montoval. Nevzal si na to kvalitní klíč, ale řetízek, a tím ten filtr poškodil. To se dá těžko dokázat. Šel jsem za (pro mne bývalým) automechanikem a snažil se mu vysvětlit, co se stalo. Řekl, že jestli se mi to nelíbí, mohu si najít jiného mechanika a jestli mi jde o ten filtr, že mi ho zaplatí. To byla jeho slova. Pocit, který jsem z něho měl, byl ten, že se tomu nechce věnovat, že je to pro něj komplikace a nebude ztrácet čas. Chápu to. Jenomže komplikace nás mají na něco upozornit. A mě nejde o stovku za filtr, ale o to, aby se na filtr podíval a posoudil, jestli ho mohl poškodit on a jestli kvůli tomu mohly vytéci čtyři litry oleje. Řekl jsem mu, že se nebavíme o stovce za filtr, že mne to stálo 4 litry oleje a že bychom měli hledat pravdu, jestli to mohlo být tím filtrem. Nechápal to, řekl mi, ať si spočítám, kolik chci peněz … Jenže já z něj nechci vyrazit 1200Kč za návštěvu dvou servisů, já chci, abychom hledali pravdu. A teprve podle té pravdy abychom se zařídili. Můžeme tam ten filtr znovu namontovat, dát na něj igelitový pytlík a sledovat, kolik toho oleje vykape a pak se můžeme podívat, jestli to teče v místě, kde jsou stopy od klíče. A jestli jsou to stopy od jeho klíče … Na to on nemá čas. Chápu to. Opravdu to chápu. I když s tím nesouhlasím.
Ale já chci hledat Pravdu. Chci do motoru namontovat původní filtr a sledovat, jestli teče a jak moc. Vzal jsem si malý kyblíček na olej, hadr, otevřel kapotu a řekl si, teď vymontuji filtr. Jednoduše s ním otočím. Půjde to. Nešlo. Došel jsem pro truhlářskou svěrku … nešlo to. Jednoduše to nešlo.
Právě když jsem byl ponořený pod kapotou, šly kolem auta dvě ženy a ptaly se, jestli se mne mohou na něco zeptat. Řekl jsem jim, že přijde na to, na co se chtějí zeptat a oni se mne zeptali, co říkám tomu světu kolem. Řekl jsem jim, že svět kolem se mi líbí. Řekli, že všichni lidi nadávají na svět kolem, co se to děje za věci. Řekl jsem jim, že všichni ne, protože mně se ten svět kolem líbí.
Ano, byly to Svědkové Jehovovi a říkaly, že jsou sestry. Zeptal jsem se jich, jestli se narodili jedné matce a ony říkaly, že jsou to duchovní sestry. Tuším, že setkání se Svědky Jehovovými pro mne byla zkouška, jestli je dokážu pochopit, jestli se jim nebudu vysmívat, anebo jim naopak vnucovat svou nauku.
Jelikož „hlavní“ sestru oslovil Jehova ve 24ti letech a bylo jí 70, měla to zmáknuté. Jela jako podle příručky. Hbitě listovala biblí, kde měla barevně označené a podtržené všelijaké veršíky. A na všechno uměla najít odpověď. Něco jako papírový Google.
Opravdu hezky jsme si popovídali. Dokonce jsem jim ukázal své malé okázalé tajemství. Na plotu mám napsané všelijaké citáty a moudra. Málokdo si toho všimne. Kdo by hledal na plotu nějaká moudra. Můj plot je 40 metrů dlouhá a metr a půl vysoká kniha. Kam se hrabe Ďáblova bible se svými 75ti kilogramy. Na tuhle knihu padlo několik tun betonu, šest palet KB bloků (betonové tvárnice) stovky kilogramů železných drátů a necelé dva kubíky modřínového dřeva za 17 tisíc korun. Na pile to popletli a dřevo nejen ohoblovali, ale také obrousili a vytmelili do nábytkové kvality. Měl jsem to v ceně. Zřejmě tušili, že to nebude obyčejný plot.
První věta, u které jsme se se sestrami Jehovovými zastavili, byla:
„Kdo ví, nemusí věřit.“
Hlavní sestra řekla, že s tím nesouhlasí, že člověk by měl věřit v Boha. Řekl jsem, že člověk by měl Boha hledat a měl by ho nalézt tak, aby v něj nemusel věřit, ale aby ho viděl.
Hlavní sestra googlovala jako o život. Bylo toho hodně, co jsme si pověděli. Cítil jsem z jejich strany, že by mne rády někam dostaly. Prý bude apokalypsa už brzy a měl bych se na to připravit.
Řekl jsem, že apokalypsa je v plánu už dlouho a pořád nepřichází. Jestli bych se měl na něco připravit, tak je to smrt, to je takové téma víc ze života. Proč by se lidé měli připravovat na apokalypsu, která kdovíkdy přijde, když se mohou připravovat na smrt, která je pravděpodobnější.
Nakonec jsme se zastavili u věty:
„Uvnitř člověka je světlo a to osvětluje celý svět.“
To je jedno z mých nejoblíbenějších mouder. Řekl to (prý) Ježíš v Tomášově evangeliu. Je to jedna z nejhlubších myšlenek, co znám. O tom, že Člověk a Bůh jsou jedním, Světlem. Jenže většina lidí to zatím neví. Kdo hledá Boha, hledá ho jako moudro v knize, jako myšlenku nebo poučku. Nebo jako pocit blízkosti. Málokdo vezme pořádně silné měděné dráty a natáhne je od sebe k Bohu. Jenom tak, bez jističe. Napojení přímo na Zdroj.
Říkaly, že Ježíš Kristus je světlo, které osvětluje celý svět a ony to světlo nosí mezi lidi. Řekl jsem, že tady je řeč o Světlu, které Vším prochází a je to Světlo Toho, kterému ony říkají Bůh. Řekl jsem, že si myslím, že tohle Světlo by měl člověk hledat. Že by se neměl spokojit se slovy o Bohu, ale měl by ho chtít vidět, napojit se na něj. Aby nemusel jenom věřit.
Říkaly, že Boha člověk nemůže vidět, že Bůh stvořil Slunce, a kdyby se člověk přiblížil k Bohu, tak by ho to spálilo. Řekl jsem, že Bůh jistě není takový, aby lidi spaloval, že to dokáže udělat tak, aby je nespálil a že se zjevuje pouze těm, co jsou na to připravení.
Řekly mi, že bych měl být pokorný, že před Bohem se má člověk cítit poníženě. Že k Bohu se člověk může dostat tak, že se bude modlit k Ježíšovi … nevymlouval jsem jim to a nechal je jít svou cestou. Kdoví kam dojdou a kam dojdu já … rád se s nimi za pět let shledám.
Bylo to hezké setkání. Zrovna když hledám pravdu o olejovém filtru, potkám dva lidi, kteří chodí po světě a hlásají svojí pravdu o Bohu. Jenže oni se spokojili s málem. Spokojili se s nadějí, vírou, slovy a modlitbou. Nechtějí vidět Boha tváří v tvář. Nehledají dva měděné dráty a přímé spojení s Dokonalostí. Ztrácejí se v množství slov a mají ta slova podtržená a nabarvená.
Je dobře, že začali hledat.
Hledat je to nejdůležitější.
A je smutné, že se v tom hledání zastavili.
Že nevědí, že je možné jít dál.
Jak mohou najít Boha, když se bojí na něj podívat?
Jak mohou dát lidem něco, co sami nemají?
(Nemluvím o tom často, ale protože u tohoto článku je velká pravděpodobnost nepochopení, prozradím, že To Světlo mi bylo na okamžik ukázáno a proto už nepotřebuji věřit. Proto ty bláznivě anebo mysticky znějící věty o Světle, víře a otřesení z nalezeného považuji za opravdové poklady lidského poznání. Je to zkušenost z „jiného světa“ přinesená do tohoto světa a spoutaná do slov.)
Pokračování už jen o olejovém filtru …
Vždycky jsem si opravoval vše na autě sám. Něco málo o tom vím, protože jsem původně strojní mechanik. Výměny ložisek a podobné věci nás učili ve škole. Co jsem nevěděl jsem si přečetl. S čím si nevím rady, to konzultuju s kamarádem automechanikem.
Je to podle mě nejlepší cesta. Třeba když se mě nějaké těsnění nezdá, měmím ho. Ono by ještě vydrželo, ale nové je 100%-centní. V servisech to takhle nechodí. Mockrát jsem se přesvědčil o tom, že co si člověk neudělá sám, to je na nic…
Pravda, když člověk dělá něco pro sebe, tak tomu věnuje pečlivost, kterou tomu 99procent placených techniků nedá. Problém vidím v nástrojích, nářadí a místu. Chce to mít vybavenou dílnu. Od té doby, co máme Opel Astra, tak jsem se v autu přestal hrabat. Ulevilo se mi. Netěší mne něco dělat, když vím, že na to nemám pořádný vercajk a když vím, že to jde dělat lépe. Vyměňovat výfuk anebo startér bez montážní jámy, z toho už jsem vyrostl, to jsem ochotný dělat jenom na cestě kolem světa, když to upadne. Mám tolik rozdělaných věcí a nesplněných snů, že ještě k tomu si zařizovat autodílnu by byl další nedodělek a byla by nevyužitá. I když stále sním o parních strojích a Stirlingových motorech … 🙂
S tímhle (pro mne bývalým) panem technikem byl vážně problém. Mizela chladicí kapalina, vyměnil vodní pumpu a mizela dál. Tak tam nalil jakýsi stop-leak a zlepšilo se to. Jindy měnil čepy a nechal u někoho dělat geometrii. Když nám auto předal, volant vrzal jako u traktoru. S volantem prý nedělal nic. Za opravu (rozmontování a namazání) si řekl čtyři stovky, dvě hodiny práce. Někdy se těžko hledá a dokazuje, na čí straně je chyba. Málokdo se čelem postaví k tomu, že něco udělal špatně.