Vlastně to bude o několika posledních pivech, nebo spíš o několika posledních půlpivech. Vypít celé pivo, to je na mne trochu moc. To už začínám být opilý. Půl piva je pro mne tak akorát. Nestydím se za to, že jedno pivo už cítím v hlavě, naopak jsem rád, že se mi podařilo zcitlivět natolik, že cítím jedno pivo. Pivo jsem si dlouho nedal a za poslední měsíc jsem si ho dal několikrát. Proč mi to pivo tak chutná? Kvůli jeho hořké chuti.

Určitě v tom bude nějaká psycho-příčina, jakože si potřebuji dodávat hořkou chuť nebo hořkou energii … a pak jsem přísný, na ostatní lidi i na sebe. Nebo jsem přísný a tak se fyzicky trápím hořkou chutí, abych si to užil. Nevím přesně, jak to funguje. Život je dlouhý a jednou na to přijdu. Jednou to uvidím.

Mám rád pivo pro jeho hořkou chuť. Nechci se opíjet a užívat si pocity v hlavě. Jde mi o chuť, o pocity na jazyku a v krku. Jsem schopný si udělat čaj z hořce žlutého kvůli té chuti.

Jednou jsem si koupil v pivním obchodě čtyřicet piv, každé jiné. Dal jsem je do sklepa a postupně upíjel podle nálady, chuti a zvědavosti, jak asi bude chutnat tohle pivo … Teď jsem ale v pivu začal objevovat nové chutě. Vlastně bych řekl pa-chutě. Na čarodějnicích jsem cítil nejen hořkost, ale také kyselost. To pivo chutnalo stejně, jako první pivo, které jsem měl celé pro sebe na chmelové brigádě na učňáku. Vlastně mi ani moc nechutnalo. Jako bych sám sebe přesvědčil, že je chutné, ale ono chutné nebylo.

S dalším pivem jsem zažil další chutě-nechutě. Když už si kupuji pivo, tak většinou nějaké speciální. Černé, Kelta, Rubín nebo tak něco. Tohle bylo 24 stupňové černé pivo Primátor. Normální pivo je desítka nebo dvanáctka. Když jsem viděl v Hypernově čtyřiadvacítku, nedokázal jsem odolat. (Vítku, ty koukáš po pivech a po ženckejch.) Nedokázal jsem odolat, nechtěl jsem dokázat odolat, neodolal jsem a ta čtyřiadvacítka chutnala jako karamel smíchaný s vodkou a se sodovkou. Vlastně mi nechutnala a tak jsem jí zbytek vylil. Mám já tohle za potřebí, utrácet dvacet korun za pivo, které mi pak nechutná. Za tyhle peníze jsem si mohl dopřát půl litru vanilkového sojového mléka, nebo nějakou ovocnou nebo zeleninovou šťávu. Třeba jsem si vážně vsugeroval, že mi pivo chutná. Proč? Abych byl jako ostatní, abych netrhal partu. Abych byl jedním z nich. Ze stáda. Mám tohle zapotřebí?

Poslední byl Velvet, pivo s „jemně nahořklou sametovou chutí, zlatohnědou barvou a lavinovým efektem, který vzniká ve sklenici po natočení a vrcholí v podobě bohaté krémové pěny.“ Velvet mi chutnal skoro jako normální lahváč. Nic moc.

Co se to děje? Opravdu jsem byl vyvolen, abych se stal abstinentem? Proč ne? Pokud mne to má udělat lepším a přiblížit k sobě samému a k Dokonalosti (tak zvanému Bohu), jdu do toho. Koupil jsem si poslední pivo. (Tak se spolu ještě jednou vyspíme a pak se rozejdeme. Nemá to cenu.) K svátku. Úplný speciál nejspeciálnější, trapistické pivo Chimay Peres Trappistes Brune, jehož „aroma je podkreslováno hořkým dotekem, chuť není ostrá, ale jemně nahořklá“. Toto silně fermentované pivo, které v lahvi prochází druhotnou fermentací, není pasterizováno. Aby se pivu mohlo říkat trapistické, musí odpovídat přísným kritériím. V první řadě musí být vařeno mezi zdmi trapistického kláštera přímo mnichy, nebo pod jejich kontrolou. (Předpokládám, že mniši přitom myslí na Ježíška na křížku nebo tak něco.) Trapistický pivovar nemá za cíl vytvářet zisk. Část z výnosů je věnována na podporu soběstačnosti mnichů a na údržbu kláštera. Zbytek je věnován na charitu a potřebným. (Potřebným by mohli rovnou rozdávat pivo, určitě by se našlo hodně potřebných.)

Myslel jsem si, že mnichové jsou čistí tvorové, kteří konají samé dobro a dávají světu ty nejčistější myšlenky. A hle oni produkují a dávají světu jednu z několika mála legálních drog. Alkohol. Jednu z nejblbějších drog. (To už je lepší se zhulit, než se opít.)

Sbohem pivo … přecházím na vanilkové sojové mléko a zeleninové šťávy.