Přišel jsem na to, že na fotografování je nejdůležitější, aby byl dostatek světla a taky vyfotit zajímavou věc a mít při tom dobrou náladu. To ostatní jsou detaily.

Minule jsem si koupil téměř dokonalý Panasonic Lumix FZ28.

Jenže mi ty detaily nedaly spát. Když jsem začal shánět filtry na Panasonic, všiml jsem si, že filtry na 46 mm se sice vyrábějí, ale je jich malá nabídka a čočky pro makro jsem nenašel žádné. Ano, existují nějaké redukce, ale nechci pořád něco montovat a tahat s sebou spoustu krámů. Během prvního dne focení jsem si začal uvědomovat, co všechno by šlo dělat s výklopným displejem. Třeba vyfotografovat kocoura, jak pije mlíko a strká jazyk do mističky. Cvak a je to. S Panasonicem, který nemá výkonný displej, bych si musel lehnout vedle kocoura anebo ostřit poslepu nebo si vzít nějaké zrcátko.

Canon PowerShot SX10 IS výklopný displej má a proto je pro mne univerzálnější. Vím to a nedá mi to spát. Vždy, když v budoucnu dostanu nápad vyfotit kocoura, vzpomenu si na to, že s Canonem by to šlo a svět bude ochuzený o moje fotografie mlsajících kocourů. Kdybych nevěděl, že Canon to umí, tak by mi to přirozeně nechybělo. Tak jsem vyměkl. Nebo spíš přitvrdil. Řekl jsem si, co se s tím budu trápit? Když existuje něco, co mi víc vyhovuje, proč bych si to neměl pořídit.

S ženskou by to bylo těžší, ale trápit se kvůli foťáku? Alespoň to zkusím, a když se to nepovede, tak je to znamení, že to nemám chtít. Napsal jsem e-mail do prodejny, jestli bych mohl fotoaparát vyměnit za jiný a zaplatit nějaký poplatek. Že počítám s tím, že na tom něco ztratím. A oni mi odpověděli, že ano.

Nebudu řešit, jestli ho prodají jako nový nebo jako použitý. Já jsem jim napsal, že jsem ho vyzkoušel a že počítám se ztrátou, oni na to přistoupili. Když to pojmou podnikatelsky a zřídí si půjčovnu fotoaparátů, mohou na tom vydělat.

Foťáček jsem vyleštil a zabalil tak, že vypadal stejně, jako když jsem ho koupil. A začala mne bolet hlava. Jakoby mi ji někdo utáhnul do svěráku. Proč asi? Zřejmě proto, že se právě snažím, aby foťáček vypadal jako nový, dal jsem na něj všechny ozdůbky a všechno nandal do správných pytlíčků. Nikdo nic nepozná, pokud mu to někdo neřekne.

Jenže já chci, aby ten, kdo si ten foťáček koupí, aby věděl, že jsem si s ním hrál, a že ho s díky vracím, protože mi nevyhovuje. Nechci se zbavit věci, na které budou moje neviditelné otisky, chci, aby to bylo čisté. Tohle mne nenapadlo hned, takhle jsem si to poskládal v hlavě v průběhu odpoledne, když mne bolela hlava.

A tak jsem v jednu hodinu v noci usedl k počítači a napsal následující e-mail.

A šel jsem spát bez bolavé hlavy.

Pan M. mi neodpověděl, ani se mu nedivím. Špatné znamení. Mám si nechat Panasonic? Nechám si Panasonic a budu tam, kde jsem byl. Budu přemýšlet o tom, že jsem mohl mít Canon a kvůli mlsajícím kocourům se budu válet po zemi.

Den předtím, než jsem měl plánovanou cestu do Prahy, jsem vzal telefon a do prodejny zavolal. Pán věděl, o co jde a říkal, že „vratky“ posílají dodavateli (nebo výrobci) a že je neprodávají. Tak to je v pohodě, jdu do toho. Bude to čisté. Ufff.

Jenže nebude. Cítím, že jsem si ten foťák jednoduše koupil a jednoduše jsem s ním fotil a pak jsem si to rozmyslel a chci ho vrátit. Jediné plus je, že jsem se k němu choval jako ke drahokamu a použil jsem ho minimálně. Tak jsem z něj ty ozdůbky sundal a zase jsem mu nasadil krytku objektivu, aby vypadal jako mírně použitý. Jestli to bude v pořádku, tak si ho ode mne vezmou a jestli ne, tak si ho vezmu zpátky a prodám ho na inzerát.

Jak mě to vůbec mohlo napadnout, ho vracet do prodejny? Ale vždyť on je opravdu pouze vyzkoušený. Hned jak jsem zjistil, že není pro mne, jsem ho zabalil a už jsem na něj nesáhl.

Mám ze sebe mizerný pocit, jenomže to jsem měl kolikrát, i když jsem šel udělat dobrou věc. Co já vím, třeba to výrobci patří, aby mu lidé vraceli zboží, protože ho předražuje a v jiných zemích prodává levněji. Nebo byl ten foťák z nějakého důvodu nečistý, co já vím. Cítím, že to, co chci udělat, není čisté, ne o moc, jenom o trošičku. Vrátím foťák, se kterým jsem fotil a odnesu si nový.

Následující den jedu do Prahy. Do prodejny přicházím pět minut před otevírací dobou. Poslední varování. Vítku, ještě máš pět minut, aby sis to rozmyslel. Opravdu si chceš pošpinit svědomí? Můžeš ten foťák prodat a koupit si jiný a bude to čisté. Opravdu do toho jdeš?

Jdu, když už jsem tady, když už jsem to vymyslel a oni s tím souhlasili. Jdu do toho a v nejhorším případě se mi to vrátí.

Vracím Panasonic, a pán se ptá, co jsem si vybral místo něj.
„Zkuste hádat.“
„SX desítku“
„Jasně, že SX desítku“
„To je teď asi nejlepší foťák na trhu. … Moment, jdu do skladu.“

Ten moment trvá minutu, dvě minuty, pět minut … proč to asi tak dlouho trvá? … pan prodavač přichází bez fotoaparátu … ještě něco hledá v kanceláři … ptá se kolegů … „My už ho nemáme.“

A teď to přijde. Vrátí se mi to, co jsem si touhle akcí navařil.

„Jestli chcete, můžete si vzít ten, co máme vystavený na prodejně.“
(To je ten, co ho osahával bezdomovec, který se přišel jenom zahřát a předtím se hrabal v popelnici. Ten, co na něj sahal manager, který se za volantem rád šťourá v nosu.)

„Nebo si můžete dojít na druhou prodejnu pro zabalený.“

A teď se ukaž, Vítku. Chtěl bys nový foťáček právě z krabice vybalený? Budeš mít jistotu, že na něj nikdo ani nesáhl. Bude dokonalý a na tu druhou prodejnu je to kousek. Stačí se jenom rozhodnout. Stačí říct, že si tam pro něj rád doběhneš. Anebo si můžeš vzít tenhle. A splatíš tím svůj dluh, který jsi vytvořil tím, že jsi Panasonic používal. Použitý za použitý. Tak je to spravedlivé a čisté. Tak co si vybereš? Fungl nový foťák anebo čisté svědomí? Obojí mít nemůžeš. Už ne, zašel jsi moc daleko.

„Já si ho vezmu. Dobře mi tak.“

Odcházím s osahaným foťáčkem a s čistým svědomím. Dostal jsem, co mi patřilo. Děkuji Stvořiteli, že to udělal rychle a že mne v tom nenechal moc dlouho koupat.

Doma jsem foťáček pečlivě vyleštil, a přitom jsem mu vyprávěl, že to bude dobrý, že se o něj budu hezky starat, že co bylo, to bylo a teď už to bude lepší. Že já mám taky složitej život a tak se k sobě hodíme. A teď už je to na nás.

Mám Canon Power Shot SX10 IS. Určitě by se na něm daly najít nějaké mouchy, ale raději je hledat nebudu. To už by bylo vážně na hlavu. Konečně mám foťáček, který mi padne do ruky a má většinu funkcí, které chci.

Ke své diagnóze píšu symptomy nerozhodnost, váhání, pochybování. Udělal jsem to dobře, nebo jsem se měl smířit s Panasonicem? Mám se stydět za to, že jsem se nedokázal rozhodnout správně hned napoprvé, nebo že jsem se nesmířil se špatným rozhodnutím, nebo na sebe mám být hrdý, že jsem se nespokojil se situací, která mi nevyhovovala, a hledal jsem pro sebe to nejdokonalejší?

Ale není to jenom příběh o váhání a pochybách, je to i příběh o poctivosti. Mohu ze sebe mít krásný pocit, že dbám na neviditelné věci a chci, aby i ty neviditelné věci byly v pořádku. I když se mi nepodaří ty věci domyslet do konce a udělám je polovičatě a nedokonale a nečistě, na druhé straně je milující Stvořitel, který ty věci dokáže nakonec smontovat tak, aby byly Celé, Čisté a Dokonalé. Pomáhá mi, protože vidí, že hledám správné řešení a dělám při tom chyby.

Nepíšu tenhle příběh proto, abych se pochlubil. Naopak, zezačátku jsem ho psal s mizerným pocitem, že jsem prodělal 6 tisíc Kč. Pak s pocitem, že jsem opět předvedl svou váhavost a prodělal dalších několik set Kč za storno. Teprve v okamžiku, kdy jsem napsal, že ho budu vracet a zabalil jsem ho a začala mne bolet hlava, začal jsem řešit nějakou poctivost. Je to krásný příběh, který se napsal sám. Já jsem jenom občas odeběhl k počítači a do klávesnice ťukal přicházející nápady a pocity.

Konečný pocit? Jsem rád, že mám právě tenhle foťáček Canon Power Shot SX10 IS.

Pokračování bude (podle času a nálady) … Canon Power Shot SX10 IS, praktické zkušenosti