Byli jsme se projít a uviděli JI. Právě zaklapla dveře červené škodovky a odcházela. Mezitím se stačila usmát. Na sobě měla černé vytahané tepláky a na hlavě vrabčí hnízdo černých vlasů. V tu chvíli jsem držel za ruku jinou holku a tak jsem dělal, že nic.
Vy se znáte? Zeptala se Dita.
Ne, proč? Já myslel, že se usmívala na tebe.
Na mě? Já ji vidím poprvé.
Tak třeba se usmívá na každýho.

Holka, kterou jsem držel za ruku, se jmenuje Dita. Žije sama s dcerou a s Bohem. Alespoň to tak říká. Když jsem zrovna taky sám, chodíme spolu na výlety a držíme se za ruce. Máme se rádi a nerozumíme si. Chodíme na výlety a občas se hádáme se o Boha. Ona tvrdí, že je, já tvrdím, že je. Ona chodí v neděli do kostela, já každý den medituju. Ona je křesťanka, já … kdo ví. Držíme se za ruce a mlčíme. Když mlčíme, tak si rozumíme. Občas spolu skončíme v posteli.

Docela hezká holka, povídá Dita.
(Nevím, jestli nežárlí a jestli mě nezkouší. Žádného chlapa vyjma Krista Ježíše prý už nechce. Ale žárlit může. Možná ne, možná mi opravdu přeje, abych se zamiloval a držel se za ruku s někým jiným.)

No, že by to byla nějaká krasavice, to bych zrovna neřekl. Byla zajímavá, to určitě. Myslím, že byla zajímavá a to je víc než krásná. Inspirující, to je to správné slovo, něco, co nás přitahuje, a my nedovedeme říci, proč. Něco, co si nás podmaňuje. Byla inspirující, v tom je zahrnuta krása, přitažlivost, všechno.

A byla milá, dodala Dita. No, docela tak vypadala, jenže to těžko zjistíme. Možná jí ještě potkáme, povídá Dita. Možná ne, usekl jsem hovor.

Dlouho jsme se neviděli, děláš ještě vrátného?
Pořád, je na tom něco divnýho?
Na tom dělat vrátného nic, ale že ho děláš zrovna ty, to moc nechápu. Nejdřív jsem to brala jako dobrý vtip, s vysokou školou dělat vrátného, ale dělat to dva roky? To už začíná být vážné.
To je vážný tak, že smrtelně. Víš, já se tam mám jako prase v žitě. Ráno v šest odemknu, večer v šest zamknu, pětkrát denně to obejdu dokola a dostanu za to skoro pět tisíc, ubytovnu zadarmo a stravenky na oběd.
Pět tisíc, ubytovnu a stravenky, tomu říkáš život?
Asi mi řekneš, že bych si měl pořídit vlastní byt, auto a že je divný, že nemám žádnou ženskou.
Máš mě, objala mě a políbila.
—
Došli jsme z Jižního Města do Průhonic a vraceli se zpátky. Znovu jsme míjeli červenou škodovku. Mlčky jsem utrhnul větvičku jeřábu s červenými kuličkami a dal ho té škodovce za stěrač. Dita stejně mlčky nakreslila prstem na špinavé okno srdíčko. Rozloučili jsme se a každý šel domů sám.
—
Sám, proč jsem vlastně sám? Každý je sám. Sám se narodí a sám umře. Život není nic jiného, než cesta od počůraných plínek v kolíbce k pokaděnému prostěradlu na smrtelné posteli. Houfně jdeme sami po té cestě a žebráme přitom o lásku. Co na tom, že se držíme za ruce. Chceme, aby nás měl někdo rád. Bez podmínky, takové, jací jsme. Jenže ten někdo pořád nepřichází a my se naučíme vydělávat peníze, abychom si alespoň kousek té lásky mohli koupit. Kupujeme si psy a kočky, domy, auta a těla. Možná má Dita pravdu, možná být sám, věřit v Boha a nemít nic je to nejjednodušší. Možná si jenom nalhávám, že jde nalézt nějaký smysl. Možná je vrcholem moudrosti žít a žádný smysl nehledat.

Sakra, ta holka by stála za hřích, ale umím vůbec žít s jiným člověkem? Dokážu být s někým a nesnažit se ho jen využít anebo předělat? Dokážu nebojovat a nevítězit? Dokážu mít rád a nic za to neočekávat? Asi ne. Popadl jsem tužku a papír a začal psát vzkaz pro tu holku s vrabčím hnízdem na hlavě. Pak jsem si oblékl tepláky, doběhl k červené škodovce a chvějící se rukou vložil lístek za stěrač. Staň se, co má se stát.
—
Následující den, při vybírání dopisní schránky vypadl na zem spolu s reklamními letáky žlutý zmuchlaný papír a na něm bylo napsané telefonní číslo a jméno.

Jaká asi bude? Nejkrásnější bývá šílená!
—
Setkali se u škodovky. Měl na sobě černý vytahaný svetr, hnědé jeansy a hnědé pohorky. Měl čerstvě oholené tváře a zarostlou bradu. Většinou se takto holil. Tak aby byl oholený a přesto měl vousy. Měla na sobě šedivé tesilové kalhoty s rozepnutým poklopcem, černou plyšovou bundu a zelené zablácené polobotky. Na hlavě vrabčí hnízdo. Je šílená, pomyslel si, určitě není normální. Nesměle mu podala ručku. Ahoj, já jsem Lucie, zašklebila se od ucha k uchu. Pochopil ten úsměv. Byl to úsměv člověka, který to nemá v hlavě v pořádku. Ahoj, a já jsem Theo. Nejvyšší čas utýct, napadlo ho. Je šílená a nejkrásnější zrovna není. Ale proč vlastně, proč chci zdrhnout, jenom kvůli tomu, že jsem se spletl, že je jiná, než jsem si ji představoval? Vydržím do konce.

Zalovila v kapsách a všimla si rozepnutého poklopce. Pardon, utrhl se mi zip. Nevadí. Vytáhla klíčky. Popojedeme autem.
Sakra, to dítě mě chce zabít, hrklo v něm.
Ty máš řidičák?
Dva dny.
A co to auto?
To mám od včerejška. Znovu se zašklebila.
Tak fajn.
Ztratil poslední iluze o dnešním večeru. Nastartovala, a aniž by se pokusila vycouvat z řady zaparkovaných aut, vyrazila přes obrubník a trávník směrem ke kruhovému objezdu.
Vím, že se to nemá, jenže neumím couvat, zatím. Zatvářila se provinile.
To se naučíš, povzbudil, jí.
Doufám, znovu se zašklebila. Udělali jsme dvě kolečka po kruhovém objezdu.
Podívej se do mapy, ať nezabloudíme, hodila po mě mapu středočeského kraje. Víš co, odboč támhle a vyjedeme kousek za město, tam vystoupíme a půjdeme chvíli pěšky, mě nebaví číst mapy. Hodil jsem jí mapu zpátky.
Co blb…, procedila mezi zuby, nabouráme. Řekla nabouráme, neřekla nabourám.
Věřím ti, zalhal jsem.
Zazubila se. Za Šeberovem jsme vystoupili, práskli dveřmi od škodovky a vyšli do polí.
Hele, nechceš zhasnout světla?
Proč?
Protože pak třeba nenastartuješ.
Proč nenastartuju?
Protože se ti vybije baterka.
Jaká baterka? To jezdí na baterky?
Ne, nejezdí, ale startuje to na ně.
Vážně?
No jasně, že vážně.

Odemkla škodovku, zablikala blinkrem a spustila stěrače. Nevím, kde se to vypíná. A zapíná se to kde? No, tady tím se otočí. Tak tím otoč. To nejde, už je to otočené. Tak tím otoč na druhou stranu. Cože? Otoč tím na druhou stranu. Cvak. Jupí (A zazubila se).

Podruhé jsme vyšli do polí. Vyšlapanou cestičkou po zoraném poli. To je barev, zasnila se. To je nádhera! Nechápal jsem, o čem mluví. Nechápeš, o čem mluvím, co? To pole je hnědý, ale není to jedna hnědá, je to několik hnědejch. Normálně je nevidíš, protože sis zvyknul na to, že je to hnědá. Když se pořádně podíváš, uvidíš, že to pole nemá jednu jedinou barvu. Počkej, dělal jsem, že zaostřuju … Nojo. Zazubila se. Jak jsi na to přišla? Já jsem … Já jsem malířka. Slovo malířka řekla způsobem, který vylučoval jakoukoli pochybnost.
Co maluješ?
Jak, co maluješ? Všechno, všechno se dá malovat.
A proč maluješ?
Cítím, že jsem dokonalá.
Rozhodně jsem si nezačal připadat méněcenně. Co je tohle za osobu? Vypadá jakby se oblékla na smetišti, málem nenastartuje a pak mi tady vykládá, že je dokonalá. A ke všemu se zubí.
Obešli jsme rybník a vraceli se ke škodovce. Lucie mluvila o tom, že chodí na Akademii výtvarných umění, že má mladší sestru, že jí umřela máma, že tátu nikdy neviděla, že žije s babičkou, že nikdy nic neměla a tak si koupila škodovku za 20 tisíc, že chodila s nějakým režisérem a nebavilo jí “dělat to ve třech” ještě s nějakou další holkou, že když máma žila, opékali spolu chleba na ohýnku, že kouří trávu a nevěří na lásku. Mluvila jen a jen o sobě a nezeptala se, co dělám, kolik je mi let, jestli mám nějaký sourozence, nějaký děti, co mě zajímá, proč žiju.
Mluvila o sobě, čím dál pomaleji, hledala slova a nakonec úplně zmlkla. Mlčky jsme nasedli do škodovky a odjeli.
Myslím, že to chápu, vyšlo ze mě. Co chápeš? Co chápeš, nic nechápeš, hovno chápeš. Kdo to nezažil, nic nechápe. Všichni jste stejný. Všichni jenom všechno chápete a přitom chápete úplný hovno.

23.9.1997 úterý
On zavolal a ona souhlasila.

Byl lehce nervózní, pocity smíšené, zmatek, chaos, roztržitost. Úzkost z očekávání, co bude. Nevěděl, jak se má chovat. Měl pocit, jakoby se věci děly samy, jakoby byl jen nástrojem v rukou nějaké vyšší síly. Nechápal, co ho žene k té zubící se holce s vrabčím hnízdem na hlavě.
Také byla nervózní. Po dlouhé době tu byl nějaký muž. Člověk, o kterém nic neví. Proč by měl vstoupit do jejího života? Nevěděla. Co věděla, bylo to, že ji nějakým tajuplným a záhadným způsobem přitahuje. Snad tím, že o něm nic neví. Na schůzku šla s jasným plánem: Nechám ho mluvit, ať sám poví, co je vlastně zač.

Procházka přírodou, konstatování, že je zima a sklenička vína v baru Na rohu. Objednal si červené. Také měla chuť na červené. Objednala si bílé. Chtěla se odlišit. Její věčná snaha se odlišit ji přiváděla k tomu, že dělala úplný opak toho, co ostatní. Když všichni jeli vlakem, ona musela jet autem. Když všichni šli do kina, ona najednou neměla čas, protože jde plavat. Vědomě byla vždy v opozici a vytvářela tím zdání někoho silného, samostatného, nedostupného a originálního. Její cena stála a padala s tím, jak ji vidělo okolí.

Usrkla svého bílého, zalovila v ledvince a na stůl postupně naházela cigaretový papírky, zapalovač a čtvrtkilový balík tabáku. Zažloutlými prsty ubalila cigáro, křesla zapalovačem a dala si pořádného šluka. Vyfoukla oblak kouře, zazubila se a svezla se na židli. Místností zavoněl Taras Bulba smíchaný s marihuanou. Mám jednu chybu. Strašně hulím. Každej jsme ňákej, řekl. Já si zase strašně honím péro. To já taky. To je tím, že nemáme nikoho, kdo by nám to dělal.

Ještě jednou usrkla trochu svého bílého a od té doby se skleničky nedotkla. Byla připravena se ptát. Vyprázdnil svou sklenku do dna a objednal si další. Ona se ptala se a on odpovídal.

Vzpomněl si na to, co dříve sám dělal. Nikdy nemluvil o svých pocitech. Uměl být dobrým posluchačem. Nechal druhého mluvit. Stačí mlčet a poslouchat a dávat si věci dohromady. Dnes už neměl potřebu provádět duševní pitvu druhého jenom pro to, aby mohl konstatovat, Vím, kdo jsi, znám tvoje slabá místa a kdykoliv budu chtít, můžu tě zranit. Můžu tě zničit.
Neměl už potřebu vítězit pro vítězství. Měl sílu prohrát a tak se sám odevzdaně položil na pitevní stůl a nechal ji otázkami oddělovat jeden orgán po druhém. Zaměstnání, školy, rodiče, sourozenci, přátele, milenky, sex, peníze, hudba. Stejný pitevní plán, který používal on sám. Nechal se pitvat a jen občas jakoby z nedostatku vlastních otázek se sám zeptal: A co ty, máš nějaké sourozence.
Ptala se a on odpovídal. Ptala se na věci, které by dříve nikomu neřekl. Věci zapomenuté a zatlačené. Věci, kterých se bál dotknout, protože by to bolelo. A zjistil podivuhodnou věc. Dnes už to nebyly bolavé rány a jizvy. Jeho vlastní život mu připadal jako film v biografu.
Líbil se jí. Líbilo se jí, jak odpovídal. Vyzařoval z něj zvláštní klid – protiklad jejího nezvladatelného temperamentu.

Hele, líbím se ti?, zeptala se nakonec a do obličeje mu foukla oblak kouře.

Děsně, řekl suše, vytrhl jí cigáro a típnul ho v popelníku.
Takhle se mnou už nikdy nemluv, rozeřvala se a do obličeje mu chrstla nedopité víno. Několik hostů se otočilo. Co čumíte, sjela je pohledem a chvíli si připadala trapně. Jdeme, vstávala ze židle, aby zahnala ten pocit. Pokusil se ji chytit ji za ruku, vysmekla se a odcházela rázným krokem. Zaplatil. Čekala před barem opřená čelem o zeď. Mlčeti zlato, napadlo ho. Pohladil jí. Otočila se k němu, objala ho a rozplakala se jak malé děcko. Proč … jsem taková … kráva … , vyrážela ze sebe.

24.9.1997
Asi stokrát ho napadlo, že by jí mohl zavolat, poslat dopis, dojít za ní … A stokrát nechal tuto myšlenku zemřít. Nebyla v tom vypočítavost, snaha nechat ji v očekávání. Ať bude cokoliv, chtěl na to být připraven, chtěl být v rovnováze, smířen sám se sebou a teprve z této rovnováhy vycházet k lidem.
Každé ráno vstal a uvařil si čaj. Počkal, až trochu vychladne a přidal do něj trochu šťávy z černého bezu. Pomalu čaj vypil, navlékl si tepláky a volným krokem odcházel za město. Minul poslední blok paneláků, rozprostřelo se před ním čerstvě zorané podzimní pole a on se vydal známou vyšlapanou cestičkou. Ještě zvolnil. Pomaloučku kladl nohu před nohu, až se úplně zastavil. Několikrát se zhluboka nadechl a lehounce vydýchával. Dal se do uvolněného běhu. Jen tak rychle, aby byl sám se sebou, aby mohl sledovat, co se mu honí v hlavě a snažil se při tom vnímat jen pohyb. Teď právě běžím. I dnes takto běžel svou cestičkou. Velmi, velmi pomalu. Co chvíli se zastavil, sevřel si dlaněmi hlavu. Nemohl se soustředit. Jeho myšlenky zalétaly k nové známé. Chtěl se s ní opět setkat. Cítil, že mají kus společné cesty. Cítil, že by jí mohl dát část svého klidu a ona jemu svou divokost.
Ne! Dokud znovu nenabude ztracenou rovnováhu, nikomu nezavolá, nikomu nenapíše a za nikým nepůjde.

Co to se mnou je, co se to ve mně ozývá? Čím to, že jí mám plnou hlavu neschopen osvobodit se. Topím se ve vzpomínkách na ni, neschopen cokoliv podniknout.

Po několika dnech se přeci jenom jeho běh začal opět stávat během a za necelý týden běžel s dřívější volností. Cítil napětí každého svalu. Vnímal přírodu kolem a jeho mysl byla opět čistá. Byl opět sám sebou.

Vzal telefon a vytočil její číslo. Ona se povalovala na posteli, nudila se a skoro týden čekala, až zavolá. Konečně zazvonil telefon.
Haló …
Ahoj, tady Theo
Ahoj, zítra ti zavolám, teď nemám čas
No, tak aho .., nestačil doříct

Zavolal!
Chce ji!
To jí stačilo. Byl to krásný pocit. Cítila se silná. Vzala do ruky uhel a několika tahy načrtla námět dalšího obrazu. Byla na něm žena s roztaženýma nohama. Několik mužských hlav se jí snažilo jazykem dostat do klína. Všichni mě budete chtít, běželo jí hlavou. Nikdo mě nedostane. Jsem silná, silnější než vy všichni dohromady.

Zavolá zítra, utěšoval se.
Nezavolala.

Příští dny prožíval naplněn vzrůstající touhou a umírající nadějí. Vzal list papíru, tužku a začal psát

Milá Lucie,
Nevím, jak začít. Vím o čem chci psát, ale nevím jak na to. Dlouho jsem byl sám. Dlouho jsem neměl žádnou ženskou, ani co se sexu týká. O tom psát nechci. Chci psát o tom, že mi to celkem vyhovovalo a nikoho jsem nehledal. Svůj čas jsem trávil nad knihami, v přírodě a v jedné malé vrátnici. Samota mi vyhovovala a neuvědomil jsem si, že přestávám být člověkem. Člověkem, který cítí. Člověkem, který je schopný sdílet něco s jiným člověkem. Dlouhá léta jsem se trápil problémy bytí a nebytí a přestal vnímat, co se děje kolem. Že jsou věci, pro které je třeba žít, že jsou věci, ze kterých se lze radovat. Že po světě chodí mnoho krásných žen. Na věci jako je zamilovanost a láska jsem úplně zapomněl. Přestalo mě zajímat, jak vypadám, co se nosí a kam se chodí.
Několik setkání s tebou postačilo k tomu, abych zjistil, že jsem žil v bludu. Otevřela jsi mi oči, Lucie. Jednoduše jsem se do Tebe zamiloval. Jsi krásná. I v zablácených polobotkách a s rozepnutým poklopcem. Jenže nechci bojovat o něčí lásku, nechci zkoušet, co ten druhý vydrží …

Svou touhu a naději vkládal do řádků dopisu. Volání hladového srdce po lásce. Proč vlastně píšu, co je to za sílu, nutící mě psát. Není nakonec údělem člověka být sám? Tak proč se zaplétám, proč se ještě pokouším. Proč se vrhám do utrpení, proč nedokážu být sám.

Roztrhal rozepsaný dopis, oblékl si tepláky a vyběhl za město.
—
Nezavolala pozítří. Nezavolala ani za týden.

19.10.1997 neděle
Nevím, co mě to napadlo. Vzal jsem papír a tužku, posadil se naproti zrcadlu a začal kreslit sám sebe. Teprve, když bylo dílko hotové, napadlo mne: Tak a zítra ho zaneseš Lucii. Ne slovem, ale obrazem lze otevřít její srdce. Zabalil jsem obrázek do obálky a cestou do sboru božích bojovníků s Ditou vhodil Lucii do schránky. Staň se, co má se stát. Snažte se mocnosti nebeské i pekelné, v téhle věci já už nehnu prstem. Jímavé kázaní o Bohu, při němž se křesťánci tetelili blahem a já usínal. Cesta podzimním sadem a sbírání odpadků do modrého igelitového pytle. Poslední trošku křečovité slunění a ještě křečovitější a také poslední šplouchání v Botiči. Marná snaha zachytit zbytek léta do dlaní. Pojídání zmrzliny a onanování. Neschopnost jakéhokoliv úsilí.

Všichni máme stejné problémy. Stejně velké, pokud nevíme, co s nimi a stejně malicherné, pokud jsou vyřešeny.

V podvečer zběsilé zvonění. Lucie přichází! Ne již jako polobůh, ale normální člověk. Povalujeme se po zemi, pijeme čaj a kecáme o kreslení. Asi po hodině se ptá, kolik je hodin. Cože, šest. Usmívá se, jakoby měla radost, že už je šest. Tak čau. Nasedá do své oranžové škodovky a odjíždí.

Měli sraz v šest, je před půl sedmou. Režisér Tomáš nervózně pokuřuje. Lucie brzdí smykem, líčí se ve zpětném zrcátku a elegantně vystupuje. Ahoj Tome, ty už seš tady? Vrhá se Tomášovi kolem krku.
—
Od té doby jsem každý večer kreslil svou hlavu. Chtěl jsem se stát podobným Lucii. Similia similibus curantur (v homeopatii se podobné léčí podobným)

22.10.1997 středa
Mám sto chutí. Mít sto chutí, znamená, že nás nějaká věc napadne stokrát po sobě, až jsme jí zcela ovládáni. Sto chutí nás zotročí. Mám sto chutí na Lucii. Otázku, jestli jsem se zamiloval anebo zmagořil, si nekladu. Stejně bych na ní neuměl odpovědět. Je tu nějaká síla, která se projevuje tím, že mě “to napadá”. Co je to za sílu, to nevím. Jsem rád, že je něco, co chci: Být s tím člověkem. Chci být s člověkem, kterému jsem asi lhostejný.
Abych se uvolnil, říkám si: Nic, žádné přemýšlení, žádné psaní, půjdu se ven projít a ono se to usadí. Koncem týdne se uvidí.
Jdu ven, jak to mohlo dopadnout? Šel jsem rovnou k ní. Kam jdeš, to nesmíš, měním kurs, abych se znovu velkým obloukem dostal před její barák. Stojím kousek od rozsvíceného sklepního okénka, kde má Lucie bydlí. Proč tu jsem? Proč nevím, proč tu jsem? Proč nesmím jít dovnitř. Stojím a tečou mi slzy. Musím jít dovnitř, jinak se nedozvím žádné proč. Klepám na okénko. Okénko se otevírá a Lucie s úsměvem na tváři mi podává klíče: Pojď dál.

Poprvé vcházím do jejího bytu-ateliéru. Mám pocit, jako kdybych přišel k sobě domů. Žádný nábytek, hromady knih bez ladu a skladu, slaměný koberec, vůně tyčinek. Na stěně visel obraz stromů se svěšenými větvemi. Přeběhl mi mráz po zádech. Umírající les. Pochopil jsem, co Lucie myslela, když říkala, že ten obraz je člověk. Mluvila o tomhle obrazu. V namalovaných stromech byl zakletý člověk. Osamocený, trpící, svěšený. Tím člověkem byla Lucie. Koutkem oka mi ukápla slza.

Dáš si čaj?, povídá ona.
Jo s rulíkem, odpovídám.
Lucie se usměje, bere sklenici od kompotu a do hrníčku sype nějaké listí. Beru sklenici do ruky a čtu nápis RULÍK.
To piješ?, ptám se trochu nedůvěřivě.
Nevím, čeho se všichni bojíte. Všechny kytky jsou léky, nesmíš si ale vzít něco, co k tobě nepatří. Zbystřuju.
A patří tohle ke mně, ujišťuju se?
Myslím, že jo, ty seš taky takovej Rulík.
Skončili jsme s hrnečkem rulíkového čaje s medem v posteli. Když v místnosti není žádná židle a jediným kusem nábytku je postel, člověk si sedne na tu postel a po čase, když je mu dobře, si lehne. Nic nebylo, jen jsme si povídali.

„Máš-li talent, zmůžeš hodně, ale jen pokud jsou ti bohové nakloněni, můžeš se přiblížit k dokonalosti. Vždy zůstane propast nepřekročitelná nástrojem, štětcem. Zbude jen poznání o sobě: Vím, že by to šlo udělat ještě lépe, jenže nedokážu to. Nevím jak se tomu přiblížit. Trápím se tím a to je jediné, co o tom dokážu říct. Mám v mysli tvar a nedokážu ho zachytit. Přesně to vidím a ono to nejde. Hodiny a desítky hodin prázdnoty a zkoušení. A najednou dojde k průniku: To, co myslím se jedním tahem štětce spojí s tím, co tvořím. Jednou provždy, nesmazatelně a já vím, že tohle je dokonalost. To jsou okamžiky, kdy se mi vrátí ty hodiny a roky strávené nad plátnem. Pár chvil, kdy člověk miluje život. Pro těch několik chvil já žiju. Pro několik tahů štětcem.“

25.10.1997 sobota
Slova, slova, slova. Neustále se nutím psát slova. Neustále řetězí se myšlenky a my jimi spřádáme své fiktivní plány. Plány, které se nikdy neuskuteční. Proč neuposlechneme poznatku moudrých, že totiž slova nezakládají porozumění. Je-li všechno tanec iluzí, zdání, mája, pak slova a myšlenky jsou tím nejsnáze odhalitelné jako iluze. Přesto žvaníme slovně i myšlenkově přespříliš. Já tím slovo nezatracuju, má ohromný význam, umožňuje komunikaci, sdílení určitých poznatků. Slova označují něco, čím sama nejsou. Proč tedy mám používat slova, když vím, že ke konečnému cíli mne nepřivedou. Jak málo stačilo by slov pro celý den, například k rozjímání: Kdo má Boha, je bohatý. Kdo má jenom Boha, je nejbohatší.
Slova jsou berle, my jsme mrzáci.

1.11.1997 sobota
Kreslím desátou hlavu a je to mazanice. Všechno, co jsem dosud nakreslil, jsou mazanice. Jejich jediný a ohromě důležitý význam spočívá právě v tom, že si uvědomuju, že jsou to mazanice. Není v nich řád, malé oko, velké ucho, linie, které neexistují, světlo odnikud, stíny ničím nevrhané. A přitom všechno je to jen o světlu a stínu. Zapomeň na obrysy a tvary, barvy a odstíny. Všechno je jen světlo a stín. Zjišťuji, že další pokračování v mých mazanicích bylo by jen ztrátou času. Mám-li postoupit dál, musím poznat řád, který vládne světlu a stínu a jemu se podřídit. Kdo pochopí zákonitosti světla a stínu a naučí se jich užívat, stane se mistrem. Mistrem v tom nejnižším významu – mistrem techniky. Mistrem techniky se může stát skoro každý. Že se jím stane jen málokdo, to je jiná věc. Jen nemnohý dá si tu práci, stát se druhým Michelangelem. Neptejte se, co vám Bůh dává, ptejte se, co dáváte vy jemu. Neptejte se, co vám kreslení dává, ptejte se, co dáváte vy jemu.
Mistr techniky, to není víc než dobrý řemeslník. Může to být člověk vzteklý, zlý, namyšlený, hamižný. Stát se skutečným Mistrem, to vyžaduje jít dál – zapomenout na světlo a na stín, vstoupit do temnoty své mysli a objevit Světlo ve své duši.

14.11.1997 pátek
Sen: Objevila se Marcela (první láska) a činila si na mě nárok. Já měl blbý pocit, chtěl jsem jinou ženu, ale M. ke mně nějak patřila (jako kdyby se odněkud vrátila a já na ni mezitím zapomněl). V tom snu jsem měl výčitky, že jsem jí zradil, podvedl, něco slíbil a nesplnil. Jako kdybychom překročili hranici, kdy vztah už můžeme zrušit. Už to nešlo zrušit. Měl jsem výčitky a odešel s ní.

Probuzený, byl jsem rád, že jsem svobodný, ale jsem opravdu? Což, byl-li to zvednutý prst Boží: Tys s ní přeci souložil, navždy jsi s ní spojený, navždy za ni budeš zodpovědný.

15.11.1997 sobota
Spadnul jsem do lásky a hrabu se ven. Namísto snění vzal jsem psa a přes pole a louky odešel za Lucií. Rozpaky – pocit, že jsem tam zbytečnej. Pustili jsme se do společného díla – uklízení a malování a cítil jsem se jako doma. Co prožívá Lucie, nikdo neví a ona nepoví. Chtění tam být a musení odejít (kvůli psovi, který není můj). Odjeli jsme ke mně domů. Únava. První vědomý dotek toho druhého. Konečky prstů jsme se dotkli konečků prstů toho druhého. Naše dlaně se spojily. Těla se vlní a vlhnou. Chtěla by. Chtěl bych. Nechci o všechno přijít kvůli netrpělivosti. Nechci se ráno probudit a už jí nevidět.

Luci, víš co, uděláme to, až si budeme jistý, že to opravdu chceme …
Tak jo …

Pondělí 17.11.1997
Píšu si deník, přišla Lucie, postavila se za mě a koukala mi přes rameno. Fíhá …odfoukla si.
Je to dobrý, budeš spisovatel. Prosím tě, proč bych měl bejt spisovatel?
Je to v tobě.
Co jako je ve mně?
Je to přesný, je to strukturovaný, má to řád. Stačí to dostat ven. Vím to už dávno, už když jsi mi poslal ten lístek. Něco pro to ale musíš udělat. Každej den musíš něco napsat. Jinak z tebe nebude nic.
A co by ze mě mělo bejt, když ne nic?
Přece musíš bejt NĚKDO. Někdo, koho všichni znaj a všichni uznávaj.
A proč by mě měli znát a uznávat?
Přece abys byl slavnej. Zdálo se. Že Lucie v tom má jasno.
Dobře, chápu to, že třeba maluješ proto, abys byla jednou slavná.
Já budu slavná, vyštěkla Lucie.
Dobře, můžeš bejt.
Já budu!
Tak dobře, budeš. Jenomže já nepotřebuju bejt slavnej. Dokážu bejt spokojenej i když mě nikdo nezná.
Panebože, spokojenej i když mě nikdo nezná, co to je za blbost, proč musíš bejt za každou cenu skromnej blbeček?
Máš mě za skromnýho blbečka? Lucie mlčí.
Ptám se, máš mě za skromnýho blbečka?
Já to tak nemyslela.
A jak jsi to myslela?
No, že se neumíš prodat. Děláš vrátnýho a pak sedíš doma a čteš si o nějakejch kytkách.
A co bych měl podle tebe dělat?
Třeba ředitele.
Ředitele čeho?
Ředitele nějaký firmy, manažera.
A proč bych měl dělat ředitele.
Abys měl hodně peněz.
To chápu, ale k čemu mi bude hodně peněz?
Seš nemožnej, proto, abys je moh utrácet.
Dobře, ale co když mi stačí na utrácení to, co mám.
Protože seš blbej. Promiň, podívej se, jak vypadáš, chodíš oblíkanej jako vandrák. Cožpak tohle jsou nějaký značkový hadry!
No, to určitě nejsou a ty tvoje jsou?
No zatím taky ne, ale …

Sobota 22.11.
Po setkání s novým člověkem Lucií si kladu následující otázky: Lze vůbec mít vztah s někým? Něco, co by bylo obohacením a ne bojem o prvenství. Něco, co by nebylo strachem, že o druhého přijdeme. Strachem, že v tom vztahu rozmělníme sami sebe a přestaneme existovat. Strachem, že pohltíme druhého. Stále být ve střehu, stále bojovat. Proti komu? Jediné bojiště, které vidím je můj vlastní myšlenkový prostor. Jenže proti komu anebo proti čemu v něm bojovat. Nikdo a nic v něm právě teď není. Mám snad zvítězit tím, že druhého do toho prostoru vůbec nevpustím, budu odosobněn, nad věcí. Nějaké řešení nebojování musí existovat. Což být jako voda a jako zrcadlo. Či snad to toho zamotat Boha, jemu přenechat všechnu starost, zbavit se všeho očekávání a napětí. A co s tělem? Tělo si žádá své. Dopřát mu či odpírat, jak dlouho?

Neděle 23. listopadu
Otázka sexu rozřešena
Udělali jsme se současně a krásně.

Pátek 28.11.
Všechno mám, tedy Lucii, nemusím už o nic dalšího usilovat. Jak zachovat to, co je, jak prodloužit tento čas, prožívat přítomné okamžiky, vychutnávat bohatství.

Pondělí 1.12.
Den, kdy jsme snili o konopí. Budeme žít úplně stranou. V malé chaloupce z konopí. Lucie bude kreslit a já psát. Sny a přání. Jenže chceme to doopravdy? Chceme, aby takhle vypadal náš život? Náš jediný život, možná žádný jiný už nedostaneme. Váháme.

5.12.
Usedám ke psaní s pocity nesmíření, napětí, očekávání. Usedám ke psaní proto, aby se tyto pocity rozplynuly spolu s myšlenkami, které je provázejí. Smyslem psaní není se pořád v něčem šťourat, ptát se donekonečna proč, vždyť žádné proto neexistuje. Jediné proto, které existuje a které je odpovědí na všechna proč je: Protože jsme takoví, jací jsme. Jsme takoví, jací jsme, co je v nás je v nás, nemůžeme být jiní, než jsme. Pokud bych nedopsal tyhle řádky, ó jé, to by bylo vítězství.

Volala Lucie a povídá: Ahoj Theo, právě jsem ve Veletržním paláci na nějakým mejdanu reklamních agentur, je to tu skvělý, tak čau.

Co to má znamenat, proč mi tohle volá? Kdyby řekla: Je to tu skvělý, nechceš přijet? Okamžitě vystartuju a za hodinu můžeme být spolu. A ona řekne: Je to tu skvělý, tak čau. Jakoby mi chtěla jen připomenout, že ona si užívá a já sedím doma.

Šmouha na našem vztahu. Semínko pochybností vyklíčilo. Neporozumění. Doufám jen neporozumění. Všechno je pryč.

Pondělí 15.12.97
Pořád se nám do hlavy něco vkliňuje. Váháme. Děláme věci, které dělat nechceme. Zraňujeme pořád někoho a jsme zraňováni. Suneme se životem jako slonové pralesem.

Dnes Lucčin velký den. Křest knihy, kterou ilustrovala. Nebylo mi nejlépe. Bylo mi mizerně. Otázka, zda jít či nejít. Buď chci jít a půjdu anebo jít nechci a nepůjdu. Nic mezi tím. Chtěl jsem být s Lucií. Šel jsem. Po dvou skleničkách červeného tělo říká: Stop. Piju kafe s celaskonem. Půl tuby šumicího celaskonu, rozpuštěného v pěti kafích.

Konečně doma. Lezu do vany a dávám si horkou koupel, bolí mě hlava, jsem unavenej. Spíme každý sám, tedy já nespím. Pět kafí a tuba Celaskonu koná své. Nespím a píšu.

Zhasínám. Plížím se k Lucii. V šeru se jí lesknou oči. Nespí. Pohladím jí po vlasech a povídám: Luci, já chci, abychom se k sobě hezky chovali. Cožpak se nechováme? To ano, občas nám to ujede, myslíme víc na sebe než na nás. Chci, aby nám to vydrželo. Já taky. Dobrou noc, mam tě rád.
Já tebe taky.
Usínáme. Spíme.

(Vítku, Z toho psaní je cítit strach. Strach říci naplno: Myslím to s tebou vážně. Strach je jen strach. Něco, co není. Nejdeš k jádru věci a točíš se kolem. Přitom by stačilo říci několik slov. Nestačí jen jít s kůží na trh, je třeba tam jít i se srdcem, se vším, co máš.)

Sobota 20.12.1997
Po nemoci a v důsledku práce jsem zcela mentálně vypadl z cvičení i skromného meditování.

Neděle 21.12.1997
Lucie za mnou jezdí každý večer a ráno odjíždí na AVU kreslit, už několik dní. Nemohu tomu uvěřit. Těším se na ni. Čekám na ni s večeří. Ona pak přijde a dělá jakoby nic, jakoby se na mě netěšila, jakoby sem jezdila jenom z povinnosti, ráno se nají a vypadne. Luci, co je s tebou, jsi nějaká smutná? Víš, jsem hrozně unavená. Pořád jenom do školy, ze školy. Jsem unavená, dobrou noc.

Lucie nejede. Volám k nim domů. Bere to babička: Lucie tady není, tenhle týden přece spí u tebe Theo, u ní teďka bydlí Martina s Ádou. Aha, už chápu, proč za mnou jezdí každý den.

Lucie lepí svůj život z přespávání, kde se dá, jídla co zbude, peněz na dluh, falešného zpěvu, cigár a krásných obrazů. Ty obrazy jsou krásné. Každý, kdo uvidí ty stromy, musí se zamilovat. Do Lucie? Do těch stromů? Já zas kličkuju mezi prací, nedostatkem zodpovědnosti, neschopností cvičit a meditovat.

Lucie filozofuje: Všichni lidi seději v paneláku u televize, protože nemaj peníze, aby mohli někam jet. Ale já tak žít nechci, já chci mít tolik peněz, abych mohla jet, kam se mi zlíbí. Abych mohla odjet na několik dní do lázní, dát si tam perfektní večeři. Já nejsem jako ostatní, já jsem lepší a taky budu žít jinak.
Mlčím.
O několik hodin později povídám: Ty, hele, myslím si, že s těma lidma v paneláku je to trochu jinak. Hlavní přeci není, kolik mam peněz a kam si můžu dovolit jet.
Co teda? Jestli vůbec chci někam jet, jestli otevřu dveře a udělám první krok. To, o čem jsi mluvila ty, to není cestování, to je pouze přesun ega na místo, kde může pořádně narůst, kde se může ukázat, uvelebit, kde ho budou obdivovat, chválit, obávat se ho. To není cestování, to je naopak zastavení se. Ne ve smyslu pohybu. Můžu sjezdit půlku zeměkoule a může to být jen snaha uspokojit se, nasytit. Stejně jako když si sednu na prdel a nažeru se. Cesta naopak znamená nic si sebou nebrat, vyjít ze sebe, nechat všechna svoje já zapomenutá někde doma. Ať tam vyhladoví a chcípnou. Cesta není uchvácení něčeho, ale ztráta něčeho. Nepotřebuju na to ani pět korun.
Za pět korun si dneska nekoupíš ani lístek na vlak.

Vypadl jsem ze společnosti. Připadalo mi, že styk s lidmi je zbytečný, že člověka jen rozptyluje, odvádí ho od poznání, že člověk byl stvořen k věčné samotě. Mezi lidmi jsou určitý hranice, kam se nedostaneš, nakonec zjistíš, že tě druhej má za někoho jinýho, že všecno, cos mu řekla pochopil podle sebe. Nikdy neucítíš jeho bolest, nepoznáš jeho myšlenky. Můžeš ho jakkoli milovat a neprodloužíš mu život ani o vteřinu. Marnost.

Stojím v koupelně a napadá mě: Lucie se začíná nudit. Udělá cokoliv, jakoukoliv blbost, jen aby se něco dělo. Jen uniknout z přítomné prázdnoty. Třeba mi dá facku a pak se bude smát, když se budu vztekat. Začne mě utěšovat.