Panebože, co tady ten šéf ještě dělá, napadlo Luďka. Měl už být dávno doma. Hlavně, aby se nevrátil a nevšiml si toho. Luděk měl v šatně schované laťky na plot, které dá Liborovi a ten mu za ně svaří skleník. Něco za něco. Stačí laťky naložit do auta … jen co šéf zmizí. Jenomže šéfovi se dnes nějak mizet nechtělo. A navíc na katru vylítly jističe a nikdo neví, proč se to stalo. Katr je taková velká pila na dřevo, z kmenů dělá fošny a prkna. Čekalo se na technika, ten taky nevěděl proč, pak to nějak nahodili a řezalo se dál. A teď už to zase nejede. A šéf se zasekl v práci a Luděk se v ní zasekl taky, protože ty laťky ze šatny musejí pryč. A tak Luděk vyčkával, dělal, že uklízí nářadí, což nikdy předtím nedělal. Co blázníš, ty seš dneska nějak pořádnej, dělali si z něj legraci. To víte, pořádek musí bejt. Začínám novej život. Luděk netuší, že za necelých devět minut pro něj začne opravdový nový život. Hele neočumuj a pojď nám pomoct.

Šest let předtím, bylo to v dubnu, zasadil Vítek na své zahradě semena nějakých rostlin, kterým říkal kytičky. Ostatní lidé jim neříkali nijak, protože to pro ně byl neznámý anonymní plevel a ti, kteří věděli, o co jde, tomu říkali tráva. Hulení. Kytičky se usušily a pak se kouřily. Zajímavé je, že největší kytička vyrostla na místě, kam se vyvážel stavební odpad. Zbytky malty, betonu, cihel. To se kytičkám líbilo. Asi měly rády vápno. A tak z té poslední, kterou tam zasadil vlastně jenom tak, že už nevěděl, kam jí zapíchnout se stala ta první, nejbujnější. Čekal, až přijde čas té první, nejbujnější, až nadejde čas sklizně a palice budou nasáknuté pryskyřicí.

Nečekal sám, někdo jiný měl času méně. Kytička zmizela i s kořenem, bylo zjevné, že ji někdo vyrýpl a odnesl celou. Asi ji chtěl ještě nechat dozrát. Zdá se, že ten někdo byl vynalézavý a času měl dost. Proč jsi to udělal, ty hajzle, pomyslil si Vítek, mohl sis kus vzít, pro oba by bylo dost. Jenže kdo je ten hajzl? Nevěděl, mohl to být kdokoliv. Vítek vzal barvu a napsal na fasádu svého domu: Příště zloději, useknu ti ruku. Musel to vidět každý, kdo šel ulicí a hodně lidí se ptalo: Co vám ukradli, pane? A on odpovídal: To vědí pouze dva lidé.

Asi o týden později, stále před šesti lety, šel Luděk Vítkovou ulicí. Zrovna, když tudy jel Vítek na kole. Bylo to do kopce a tak Vítek v polovině sesedal. V tom, místě, kudy zrovna procházel Luděk. Lidé okolo trávy mají tu vlastnost, že se lehce seznamují, jako by k sobě byli přitahováni magnetickou silou. Jakoby v kapse měli malé krabičky a v těch magnety, které na sebe začnou působit. Oba dva měli v kapse malou krabičku a v té krabičce měli menší než malé množství trávy. Dali se do řeči. A tak během několika příštích metrů bylo dohodnuto, že se někde zastaví a zahulej. Třeba u nás na dvoře. Když míjeli Vítkův dům, Luděk si všiml nápisu a dělal jakoby nic. Vítek odbočil dolů … a … Luděk se zarazil. Cooože? Ty bydlíš tady? Jasně, pojď, dáme špeka u nás na dvoře. Luďkovi se najednou nějak nechtělo. To Vítek neviděl, protože šel první.

Pokouřili, pokecali a rozloučili se. Luděk byl jediný člověk, který se nezeptal, co Vítkovi ukradli. Minul ten nápis bez povšimnutí.

Ještě párkrát se potkali … každý šel svojí cestou. Vítek přestal kouřit trávu. Zjistil, že mu to nedělá dobře. Má rád čistou hlavu. Čistá hlava je jako anténa pro dobré nápady.

A jsme opět o šest let vepředu. Vítek staví plot. Jede na pilu pro dřevo. Na tu pilu, kde pracuje Luděk. Párkrát ho tam viděl. Vítek zaplatí dřevo, ještě si chvíli povídají se šéfem pily. Vtom se přižene nějaký pracovník. Obinadlo! Kde je to škrtící obinadlo! Rychle, volejte sanitku … Luďkovi to vzalo ruku.

Dnes Vítek pěstuje jiné kytičky … lilie. Jsou krásné a hezky voní.