Pravidelní čtenáři už vědí, že jsem trošku psycho a že u čehokoliv, co se stane, hledám psychickou příčinu, proč se to stalo. Být psycho, nevnímám jako nadávku, jednoduše kromě těla mám i duši a uvědomuji si, že ji mají i jiní tvorové a zvířata a rostliny a věci … to už je vážně trochu psycho, že jo?

Náš psychovýlet začal ještě dříve, než jsme vystartovali. Auto měl půjčené jeden příbuzný a přišel ho vrátit. A chtěl se s námi svézt do Prahy. Dával nám peníze na benzín, který projel a já jsem mu řekl, že by nám měl zaplatit také opotřebení auta. Lidé jsou zvyklí se nechat někam vozit, anebo si půjčit auto, a když zaplatí benzín, považují to za vyřízené. Jenže auto stojí několik set tisíc korun a vydrží několik set tisíc kilometrů, vyžaduje olej a brzdovou kapalinu, pravidelné prohlídky a povinné ručení. Když si to člověk sečte, tak provoz auta stojí podle mne tak kolem dvou korun na kilometr. Příbuznému se to nezdálo, prý amortizace (jak tomu říkal) může dělat několik desetihaléřů na kilometr. Vždyť nám to auto zůstane, tak proč by nám měl platit jeho část. Jako zajímavost uvádím, že nedávno předtím měl auto, za které na splátkách (v zahraničí) zaplatil kolem 200 tisíc Kč a používal ho přibližně rok. Kolik mohl za ten rok ujet kilometrů? Dvacet, třicet tisíc? A kolik mu vychází korun na jeden kilometr?

Druhým účastníkem výletu jsem byl já, který jsem jel k notářce kvůli dědictví. Takové ty příbuzenské tahanice o dědictví. Pocity jsem měl ujasněné, že souhlasím s tím, aby všechno po otci zůstalo mámě, jenom nechci, aby vše nakonec dostala sestra. Jakože by mě máma vydědila včetně toho, čeho jsem se vzdal v její prospěch. Vztahy jsou totiž napjaté. Je to psycho …

Další účastníci výletu byla moje žena a děti, jeli do ZOO Praha. Vlastně jsme jeli všichni do ZOO. Já vyřídím věci u notářky, oni se mezitím projdou a pak pojedeme spolu.

U Průhonic začalo auto vynechávat, až vynechalo úplně. Jako kdyby docházelo palivo, nebo vynechávala elektrika … cukalo se, až se docukalo. Nastartovat šlo, ale nešlo do otáček. Auto s rodinou jsem nechal v Průhonicích, během deseti vteřin stopnul auto, které mne vzalo na Opatov, a odtud během deseti minut jel autobus na Žižkov, kde byla notářka. Přišel jsem pět minut před zahájením jednání. Průběh byl standardní. Na závěr, abych také něco řekl, jsem se optal notářky, jak dlouho se věnovala tomu případu, když za něj chce 13 tisíc korun a ona řekla, že ta cena je podle tabulek a tvářila se popuzeně. Řekl jsem jí, že chápu, že je to podle tabulek, ale že by mne zajímalo, kolik času asi tak zabere takovýto případ. V duchu počítala a dopočítala se asi ke čtyřem hodinám. Vzhledem k počtu chyb, které měla v tom papíru, co nám předložila, sám sebe od té doby cením na 10 000Kč za hodinu. Jenom nevím, kdo mi ty peníze dá. My je notářům musíme dávat podle zákona. Kdyby někdo z vás chtěl ten zákon změnit, tak se hlásím. Založím politickou stranu, která bude mít ve svém programu několik málo praktických bodů. Zatím mám dva. Aby se poplatky notářům počítaly podle odvedené práce. A aby OSA (ochranný svaz autorský) nedostával nic za CDčka, pevné disky a ostatní paměťová média, která si kupuji. Muziku už nekradu, tak ať si vlezou na záda.

Do ZOO jsme nejeli, poprosil jsem souseda, jestli by nás odtáhl k nám na vesnici. Stalo se. Říkal, že chce jenom na benzín, já jsem mu říkal, že mu musím zaplatit také opotřebení auta. To auto přeci něco stálo a ujede určitý počet kilometrů … měl jsem ten rozhovor nacvičený … vnutil jsem mu 500Kč. Nerad za sebou nechávám dluhy. Asi to bylo moc, druhý den jsem od nich dostal plato vajíček.

Konečně se dostáváme k psycho části, tedy k otázce, co se vlastně stalo a proč se to stalo. Rozbil se katalyzátor. Přiznám se, že do dneška jsem nevěděl, co je to katalyzátor, dnes vím, že rozbitý katalyzátor vypadá jako jemně provrtaný kus betonu, ještě o tom napíšu článek.

Otázka je, proč se katalyzátor rozsypal, proč v autě sedělo právě nás pět a co nám to mělo říci. Pokud věříte na náhody, na to, že katalyzátor právě náhodou dosloužil anebo zreznul, tak si řeknete, že jsem psycho. Pokud jako já věříte Dokonalému Stvořiteli, který Spravedlivě řídí celý svět, tak věříte tomu, že každému, kdo v tom autě seděl, se to stalo z nějakého důvodu.

Příbuznému pro to, aby si uvědomil, že těch 500 kilometrů, které najezdil naším autem, jsme mohli najezdit my a že kdybychom mu auto nepůjčili, mohli jsme být v ZOO. Že každý kilometr stojí několik korun a ne jenom benzín.

Mě to mělo připomenout, že se o to auto mám lépe starat. To, že výfuk se už rozpadá, jsem mohl vytušit ze zvuků, které auto vydávalo. Jenže já mu nerozuměl.

Další věc, kterou mi to mohlo naservírovat, bylo zamyšlení nad dědictvím. Má člověk vůbec právo po někom něco dědit? Je správné, aby mu do klína spadlo několik set tisíc korun. Přinese člověku dědictví radost? Anebo je lepší, když si ty peníze vydělá sám. Má právo člověk dědit po rodičích, když s nimi nevycházel v dobrém a oni by mu za živa asi nic nedali? Je spravedlivé po nich dědit? Jenže spravedlivá může být i opačná možnost. Ti, kteří by za živa nedali, dají po smrti. Je to psycho.

Proč byla v autě manželka s dětmi? Ještě nevím. Prostě se jenom vezli.

Už se těším, až pojedeme příště do ZOO.

Ještě se nabízí otázka, proč se rozbil právě katalyzátor. To bude teprve psycho.