Konec roku je dobrou záminkou k popřemýšlení o tom, co jsme dokázali v uplynulém roce a co bychom rádi dokázali v tom nadcházejícím.
Uplynulý rok byl pro mne a pro tyto stránky rokem rozjezdovým, zatím jsem psal, co mne napadalo. Ono člověka pořád něco napadá. Ani jsem neměl moc času se hrabat v šuplíkách a vytahovat dřívější věci.
Orientační vnější cíl byl napsat cca 100 článků, dosáhnout čtenost cca 100 lidí denně a jako odměnu obdržet cca jeden inteligentní komentář denně k přemýšlení …
Tohoto cíle jsem cca dosáhl. Nebo spíš ho překročil ve všech ohledech. Zejména jsem rád za komentáře, které nesklouzávají k jalovým pozdravům, a jen občas sklouznou k nicotnému upozorňování na překlepy. Dík a čokoláda za komentáře patří zejména paní Vlaďce z Milešovky. Ale i ostatním komentujícím čtenářům děkuji za jejich postřehy. Bez nich bych pochyboval, jestli dělám dobrou věc dobrým způsobem. Dokázali jsme to společně.
Vnitřní cíl těchto stránek byl zabývat se léčitelskými věcmi, shánět si k tomu informace, trošku se v sobě šťourat a udělat několik malých krůčků na „Cestě ke Světlu“. Doufám, že jsem pár krůčků udělal. Dozadu člověk jít ani nemůže. Takže taky dobrý …
Cítím ale, že by to chtělo nějakou změnu. Když se totiž podívám na tyto stránky trošku z výšky, vidím, že jsou stravitelné pro několik málo úchylů. Tím úchylem myslím člověka, který se od většiny lidí liší (uchyluje) tím, že myslí víc do hloubky a hledá neviditelné souvislosti. Úchylové jsou solí světa a jim bude patřit království nebeské. Přemýšlím o tom, jak skloubit to, co zajímá úchyly s tím, co zajímá ostatní lidi. Předpokládám totiž, že moje osobní příběhy a moje nemoci, které se pořád dokola opakují, začnou jednoho dne (a to přibližně do roka) čtenáře nudit.
Možnosti, které mne napadají, jsou tyto:
- Získat další autory a tím rozšířit spektrum témat.
- Zabývat se i věcmi, kterým už příliš nedůvěřuji, ale jsou populární, léčivé rostliny, různé přípravky. Ale vážně o nich psát, by pro mne znamenalo, dělat si ze čtenářů tak trochu prdel. Kytky jsou hezké na pohled a na čuchání, ale snažit se z nich vydolovat nějaké léčivé síly?
- Změnit styl psaní, třeba si začít příběhy vymýšlet, protože zatím jsem psal pravdu. Přiblížit se víc k románu než k autobiografii. Ať si v tom románu každý najde sám sebe a svůj vlastní příběh.
- Jít ještě víc do hloubky, což by ale znamenalo té hloubky nejprve sám dosáhnout.
Je to dobrý … chci, aby to bylo ještě lepší … chci, aby to bylo zajímavé i pro vašeho manžela a psa …
Přeju čtenářům a sobě dobré (skvělé, úžasné, fantastické a báječné) nápady, dost sil na jejich uskutečnění a dobré pocity ze sebe nejen v roce 2009.
Ahoj Vítku,
chci Ti poděkovat za Tvé stránky, oceňuji četnost a dostupnost Tvých článků. Máš-li pocit, že je potřeba se posunout dál, potom jsem zvědavá, vrátíš-li se v roce 2009 ke svému tajnému deníku. Upřímně jsem obdivovala Tvou schopnost na veřejných stránkách dohledávat své nesprávné myšlenky, co způsobují nemoc.
Tak ať je rok s tou vlídnou devítkou na konci pro Tebe rokem milým, vstřícným a přátelským, stejně tak jako pro komentátory těchto stránek stejně tak jako pro tyto stránky samotné. Přeji Ti,Vítku, ať jsi v souladu sám se sebou a se svými pocity. Tak hezkého Silvestra…Jana
Ahoj Jano, tohle je jedna z nejhezčích věcí, co jsem od Tebe četl. Děkuji za přání. Vůbec je podezřelé, že se tu dočkávám samých pochval, nejen od Tebe, vždyť já si tu jenom tak píšu … z toho mi vyplývá, že buďto jsem génius a plně si to neuvědomuju, nebo jsem úplně normální, ale málo chválím sebe a ostatní. Jinak by přeci ve mně nemohl vzniknout pocit přemíry pochval za obyčejné věci. Stejný pocit jsem měl na stránkách Avenny, že místo aby lidé rozvíjeli články a zpochybňovali myšlenky autorů, tak „jenom“ chválí. Což může autora ukolébat a on pak sladce podřimuje na vavřínech … doufám tedy, že se nám bude dařit si vzájemně pomáhat nově koukat na obyčejné věci a nacházet souvislosti. Měj se fajnově.
Milý Vítku.
Vaším poděkováním jste mě zahřál na srdíčku a velmi si toho vážím.
Do Nového roku 2009 přeji Vám i všem ostatním spousty zajímavých překvapení a hodně radosti a ať je komentujících na Vašich stránkách čím dál tím více.
Veliké děkuji Vám Vítku a Vám ostatním také za to,že jsme se zde tak krásně našli.
Vítku ,ale stejně tu ,,prdel " Vám ještě na konci starého roku neodpustím,nelíbí se mi tam,fuj fuj fuj fuj fujky fujky.
Vlaďka Ahooooooooooooojjjjjjjjjj všici
Vlaďko, ale to byla jenom „tak trochu prdel“ nééé úplně hodně a na 100 procent. Tak to by mělo být jenom „tak trochu fuj“.
No ne ,je tam úplně celááááááááá.
Dobrý den Vítku!
Musím říct, že tyto stránky jsou moje oblíbené a když sedím u počítače tak se na ně vždycky juknu. A lidé, kteří sem píší komentáře jakoby něco spojuje. Vidím je jako taková světýlka, která září a vysílají něco krásného a pozitivního. Pak ale takové slovo jako je p…l na mě působí jako když mě někdo praští kladivem do hlavy. Znamená to pro mě, že ještě nejste citlivý a dokonalý v používání vulgarismů -spíše nepoužívání. Vážím si Vás za to, jak se dokážete otevřít a jdete vlastně s "kůží na trh". A je jasné, že se ukáží i Vaše slabší stránky. Každý je máme, ale většina lidí se je snaží zamaskovat. Vy na ně často upozorňujete.
Děkuji Vítku za Vaše psaní a všem ostatním za komentáře. Stránky Avenny a tyto stránky jsou moje nejoblíbenější. Vážím si Vás za to, jak na sobě pracujete a jak chcete být lepší, spravedlivější a dokonalejší.
Všem Vám přeji, ať jste takovými světýlky,která v ostatních rozsvítí to krásné, pravdivé a dokonalé.
Nádherný a radostný rok 2009 Vám přeje Míša.
Milá Míšo,
Když přijde na mé stránky anděl, je to pro mne pocta a když přichází pravidelně, je to pro mě pravidelná i když neviditelná pocta. A když toho anděla praštím do hlavy kladivem, není to ode mne hezké. Vidíte, jak jsem si Vás zidealizoval.
Já si ta slova mohu zakázat, ale to není ono. Jde o to, abych pochopil, proč je nemám používat. Abych je také cítil jako ránu kladivem do hlavy a proto je přestal používat. Anebo abych zjistil, že to není tak vážné, že se občas použít mohou anebo se mohou použít v určité společnosti. Uznávám, že v tomhle článku pro užší okruh lidí jsem si to mohl odpustit. Ale stud v sobě nevidím. Nestydím se za to, jaký jsem sprosťák. Tak buď to není tak zlé, a jsem na dobré cestě, nebo jsem (zatím, že ano) otupělý.
Děkuji za zprávičku. Mějte se krásně …
Ahoj Vìtku ( ak dovolìs, budem Ti tykat – myslìm, ze sme vrstovnìci ). Netràp sa nad tym, o com budes v novom roku pìsat, tych nàmetov je okolo nàs dost, niekedy, zial, i privela, pre tych, ako si Ty, ktory chodìs s otvorenymi ocami i usami, vnìmas, precitujes a hodnotìs svojimi skrytymi zmyslami. Tiez ma tràpia veci, ktorè sama nezmenìm, ze sa ludia k sebe spràvajù ako stroje – ze vojde do predajne mladìk so sluchàtkami na usiach, s kymsi sa rozprâvajùc, gestikulujùc, na usiach tie miniatùrne slùchadielka vedùce do vrecka, kde mà handy. Pozdravia ho dve predavacky, on ani jednu nepocuje, nevidì, anilen nepotrebuje ich pozdrav. On od nich ocakàva iba to, aby ho ako stroje obslùzili, o ich ùsmev nestojì.
Hodì na pult dve veci, ktorè mu treba nablokovat, vedla tovaru pristane bankovka, bez slova, bez pozdravu, ziadne "prosìm", ani ziadne "dakujem". Zàkaznìk mà svoje potreby a je mu treba vyhoviet. Zijeme v dobe, kedy sa vytràca uz i poslednà ùcta cloveka k cloveku. Raz sme na strane cynickèho zàkaznika, majùceho "svoje pràva", raz sme na tej druhej strane – toho, ktory zàkaznìkovi slùzi. Kedy sme ludmi ? …
Dnes bol kràsny, slnecny den. Ale velmi mrazivy. Este vo sviatocnej novorocnej nàlade vybrali sme sa s muzom do obchodàku cosi dokùpit. Netrvalo dlho a v tejto prima atmosfère sme sa stihli i pohàdat. Kvoli comu ? Pre jedno miniatùrne psìcatko, ktorè, trasùc sa od zimy, uviazanè pred vchodom, zalostne placùc a zavìjajùc cakalo na svojho pàna. Na svoj nàkup sme potrebovali pol hodiny. Ked sme vozìk tlacili s nàkupom k autu, to psìca vonku este bolo a nariekalo! "Màs v aute este tù deku ?" Pytam sa manzela. Ze nemà.
"Toto je nesvedomitost !! Takto nechat psa." "Màs v aute ten pracovny kabàt? Daj mi aspon ten stary kabàt pre toho psa, mà uz namàle, pocujes ma ? " A moj muz – ze nedà, lebo mu ho ten pes pos… A aby som sa o to nestarala, ze psìca nie je nase a nic nàs do toho nie je. To nie je nasa vec a hotovo. A ten stary kabàt màm
nechat tam, kde je. "To si cely Ty ! Tak prepàc ! ". Sli sme spolu na kàvu. Tam mi vytryskli slzy. Nic ma v tom momente uz netesilo, nevidela som pred sebou ani ten chutny kolàc, ani nazdobenè vianocnè stromceky okolo seba, vsetok ten làkavy tovar okolo mna stratil lesk a ponàhlajùci ludia s nàkupnymi vozìkmi pred sebou mi pripadali ako studenè ladovè cencùle bez ludskej duse. V zhone za mamonou nechàvaju mrznùt maly, oddany, milujùci zivot. "Places ? Hnevàs sa na mna?" Nie. Na manzela som sa nehnevala. A nehnevala som sa ani na majitela toho psa. Kazdy mà svoje svedomie. Hnevala som sa SAMA NA SEBA. Ze som nekonala podla svojho uvazenia. Napriek tomu, co si myslì manzel, napriek vsetkèmu, co "sa patrì" alebo "nepatri", ci nàm "je daco do toho" alebo nie je. Bolo mi nanic zo seba samej, lebo som nekonala podla svojho najlepsieho svedomia. Nie, nie som vzdy pohotovà a rozhodnà, ani v jednani, ani v odpovediach, niekedy nàjdem riesenie, az ked je uz neskoro. Svoje
chyby ale neopakujem.
A nabudùce ? Az teraz to viem. Obliekla by som si sama ten muzov stary, vypraty kabàt z auta, aby som mohla dat psìkovi na chvìlu ten svoj. Preto, ze len takto to bude spràvne.
Vàm vsetkym prajem do novèho roka, aby ste si vzdy mohli vàzit samych seba. Je to velmi dolezitè a nie vzdy az takè jednoduchè.
Miky
Dobrý den Miky.
Krásný dojemný příběh o tom,že ještě existují lidé jako vy,kteří mají srdce a nejsou lhostejní nad lhostejností někoho jiného nezodpovědného.Váš příběh mi vehnal slzy do očí,i když jste řešení našla až později,je přeci jenom dobré,že jste ho našla a už víte,jak byste to řešila příště.
Já jsem se nedávno s něčím podobným setkala před Liedlem,seděl před marketem americký kokršpaněl,chundelatý,klepal se zimou a naříkal,jen jsem se snažila ho uklidnit,že páníček brzy přijde.Rovněž jsem se pozastavila nad necitlivostí majitele,posadila bych ho na to samé místo,aby si vyzkoušel jaké to je,sedět v takové zimě a čekat.
To ,že tam ten pejsek seděl mělo jistě i hlubší důvod,třeba to mělo obměkčit srdíčka kolemjoucích,kteří se tak ženou za konzumem,mělo je to třeba trochu pozastavit ,aby si všimli a zamysleli se,Vás i mě to pozastavilo,Vašeho manžela ale ne,možná Váš manžel bude muset potkat ještě několik takových pejsků,než si všimne .
Hezky jste to napsala,přeji Vám krásnou sněhobílou neděli.
Vlaďka
Dobrý den Emilko / Miky,
(S tím tykáním to dělejte, jak Vám to vyhovuje a já to taky budu dělat, jak mi to vyhovuje. Neberte to jako odmítnutí Vás, jen si nastavuji pocity a děkuji za upřímnou nabídku. Co by tomu řekla Vlaďka, ha ha ha, nepřišlo by jí to nefér? Neměl bych měřit všechny stejným metrem? Vždyť s Vlaďkou toho o sobě víme tolik. A máme tu další téma … zajímalo by mne, kolik toho spolu musí lidé zažít a o sobě vědět, aby si začali tykat a bylo to správné. Já třeba nemám nic proti tomu Emilce tykat, ale říkám si, co když na tom něco je, že máme člověka víc poznat. Dřív jsem lidem tykal dřív. Tak to nechám trošku uležet. Vlastně cítím, že na tom tolik nezáleží, nebo záleží? Schválně to provětrám, třeba se toho někdo chytne. Jinak mohu říci, že to oslovování pane/paní mi moc nesedí, ale když to mají druzí rádi, tak jim to dělám 🙂
Ten pejskový příběh je hezký, říkal jsem si, jestli to kabátové řešení prozradíte, nebo nás necháte o něm přemýšlet. Taky by šlo vzít nějakou krabici, kartón. Po bitvě je každý generálem.
Napadlo mne, že buď si můžete vyčítat, že jste nebyla dost tvrdá, nebo se můžete chválit, že Vás vůbec napadlo pejskovi pomoci. Věřím tomu, že už myšlenka, že pejska zahřejete ho neviditelně zahřála a že to cítil. Také si myslím totéž, co Vlaďka, že ten pejsek tam byl z nějakého důvodu, zkoušel, jak kdo zareaguje, ale co my víme, jestli to nebyl nevděčný pejsek, který neposlouchal svého milujícího pána a stalo se mu to poprvé a naposledy.
Jednou jsem potkal před domem malého kocourka. Nechtěl jsem ho dávat do domu, protože jsem byl na odchodu, říkal jsem si, že si někam zaleze, nebo odejde, odkud přišel, a když tam bude, až se vrátím, tak si ho vezmu. A když jsem se vrátil, tak tam ležel zmrzlý mrtvý. Učíme se. Příště se o něj postarám a pak budu zjišťovat, jestli někomu nechybí. Mějte se fajn …
Vítku,chytila jsem se.
Já osobně jsem si s lidmi také dřív potykala,než jsem je poznala,ale tím ,že jsem je neznala,tak jsem měla divný pocit a trvalo mi déle,než jsem si zvykla a třeba u kolegyně,která byla ve věku mé maminky mi to moc nešlo.Ale je pravda,že u lidí,které už jsem více poznala a něco o sobě vzájemně víme,tak tam už mi to problém nedělá,naopak mám spíše si potřebu potykat,je mi to příjemnější.Oslovení pane a paní mi také není úplně blízké,je to pro mě nezvyklé,zvláštní.
Vítku,já využiju této situace a ráda Vám nabídnu tykání,pokud chcete a cítíte,že ano.Mě by to bylo příjemné ,já cítím,že bych si s Vámi ráda tykala,tak rozvažujte a rozhodněte se .Pokud se rozhodnete pro ne,tak to zůstane tak ,jak to je a bude to tak v pořádku.
Jinak u těch zvířátek je to jako u dětí.Zvířátka nám pomáhají,abychom byli lepšími lidičkami na této planetě,když už kolemjdoucími lidmi ani nehne kňučící mrznoucí pejsek,tak to je obraz naší společnosti,někdo si v duchu jenom řekne CHUDÁK,někdo si ho ani nevšimne a někoho to rozpláče,každý je nastaven jinak podle míry vnímání okolí a podle citlivosti.
Je dobré,když si člověk už jenom všimne,hůře je na tom ten ,kdo je umrtven a své okolí nevnímá.
Tak hezkou neděličku. Vlaďka
Vlaďko, tomuto komentáři jsem se nikoliv zbaběle nevyhnul, ale odložil jsem si ho, abych se mu mohl pečlivě věnovat. V nedávné době mne několikrát napadlo, jestli si my dva začneme tykat, řekl jsem si, že se Tě zeptám, jak to cítíš, nikoliv jako nabídku, ale abych věděl, jak to vnímáš, já to vnímám, že je to tak v pořádku si tykat. Po tom, co jsme spolu „zažili“ nejen tady. Děkuji za nabídku. Trošku jsem tomu napomohl 🙂 A kdyby to nedělalo dobrotu, třeba kdybych napsal nějaká zakázaná slova a klesl na nepřijatelnou úroveň, tak to můžeme zase změnit. Pochopím, neurazím se, doufám, že ve mne vloženou důvěru si udržím. Domluveno, můžeme začít. Dobrou noc …
Nechápu, kdo vymyslel velké Ti a velké Vy, vždyť to zdržuje a člověk se na tom zasekává při psaní a mě to nutí psát velké Já, což zase vypadá egoisticky. Anketa: Je přijatelné tykat s malým t? U velkého Vy chápu, že to může rozlišovat Vy anebo vy všichni. I když také nic moc.
Ahoj Vítku.
Tak to mám radost,že to cítíme oba dva stejně,jsem potěšena.Nebyla jsem na netu od pondělka,protože pracovní start byl opravdu na více jak 100% a říkala jsem si,že se rozmýšlíš,tak ,jak jsem Ti navrhla.Je to fajn a pro mě příjemné.Poslala jsem Ti mail,ještě jsem Ti vykla,protože jsem nečetla tvůj komentář,tak aby jsi z toho nebyl zmaten.
Taky mě velké V a T u Vy a Ti zpomaluje,jestli autor opravdu nechtěl zdůraznit oslovení ve větě,i když jak píšeš to Vy a Vy jako všichni je logické,u Ti mi logika chybí.
Takže Vítku,děkuji Ti za tykací přízeň ,nahrál jsi mi,už jsem na to také myslela,ale nevěděla jsem,jak to vnímáš ty.
Tak se měj hezky
Vlaďka
Vlaďko, ještě k tomu dodám jednu věc, že oslovení „ahoj“ mi přijde proti „dobrý den“ takové bez obsahu. Co to znamená „ahoj“? Abys někoho hojila? Nebo „čau“. To jsou mi divná slova, u kterých nevidím význam. Takže, Vlaďko, přeju Ti dobrý den. To malé t si schválně nechám jako další level tykání. Nebo raději Ťi bude další level?
Vítku,přiznám se ,že jsem se nad hlubším obsahem slova ahoj nezamýšlela,ale teď ,když jsi mi k tomu dal popud,tak já ho vnímám spíše jako oslovení a….hoja hoja,jako tady jsem a teď Ti píšu,já ráda používám i oslovení ahojky,nazdárek zdraví Tě kašpárek,/samozřejmě lidem,kterým tykám a mám je ráda/.Oslovení ahoj mi hojení ale nepřipomíná.Je zajímavé,jak slovíčka na každého působí jinak.
Přeji hezký večer.
Hezký večer Vítku,
i když ty ho teď trávíš na zasněžených horách,nevadí,přečteš si to po příjezdu.
Zajímalo by mě,zda jsi oslovení ahoj ze svého slovníku vymazal,když píšeš,že Ti obsahově připadá prázdné a pokud ne,tak kdy ho používáš?Ptám se proto,že se používá v horové řeči velmi často a od dětství ho máme vžité.Přemýšlela jsem ,čím by se dalo nahradit,nemyslím teď oslovením jako je …dobrý den,hezký den,příjemný večer,to se nehodí např.když oslovím dítě nebo kamarádku,asi by si myslela,že jsem se zbláznila.
Vidíš,jak jsi mě svým komentářem navedl k přemýšlení o takové dalo by se říci maličkosti.
Vlaďka
Ahoj Vlaďko, právě děti mne navedly na to, používat víc dobrý den a méně ahoj. Uvědomil jsem si, že když mne dítě pozdraví „Dobrý den“ a já jeho „Ahoj“, tak mu toho dávám méně. A tak zdravím děti „Dobrý den, ahoj“ případně „Ahoj, dobrý den“. To jsou děti cizí, slušně vychované, které pozdraví jako první „Dobrý den“. Pak jsou tu děti známé, které bohužel zdraví způsobem „Čau“, nebo „Ahoj“.
O tom zdravení dětí „Dobrý den“ byla i poznámka na jedné přednášce, že jim to dělá dobře, když je tak dospělý pozdraví. Dobrou noc, Vlaďko …
Zdravím Tě Vítku odpočinutého ze svěžího horského vzduchu.
Také jsem tuto informaci zdravení u dítěte zaregistrovala na přednášce,tedy u cizího dítěte.Je pravda,že si toho více všímám a snažím se dětem odpovídat dobrý den.Zajímá mě, jak zdravíš své chlapečky doma,říkáš jim někdy ahoj a nebo toto slovíčko doma nepoužíváš?Dá se použít jiné oslovení…. ….dobré ráno,dobrou noc,když děti vyzvedáváš ze školky,jaké oslovení používáš?Tam mě nenapadá,jak dítko oslovit jinak ,než ahoj.
Jinak Vítku doufám,že jsi si přivezl z hor spousty dalších témat a že si tady budeme zase hezky písat a povídat.
Měj hezký večer.
Vlaďka
Vlaďko, vidím, že Ti to nedá spát. Slovo „Ahoj“ používám i doma, akorát jsem si všimnul, že to slovo je informačně chudé a tak, když se to hodí a napadne mě to, ho kombinuji s dobrým dnem, večerem, ránem. Kluky ráno zdravím „Dobré ráno“, to zpravidla nereagují, pak postupně „Dobré ráno + jméno“, to se občas dočkám odpovědi. Ahoj také používám. Ale nazdárek … kašpárek ne. To už by byla šaškárna. Nepoužívám „Nashle“. „Čau“ poslední dobou začínám vnímat, že není to pravé.
Tak, Vladěnko … dobrou noc a ahoj. Teď mne napadlo, jestli slovo ahoj nevzniklo zkrácením … „a hojnost ti přeju“.
Dobrý večer,
s tykáním to mám podobně jako Vy Vlaďko, dříve jsem si také tykala na potkání. Dneska už je tomu jinak.
Ovšem zrovna včera se mi stala taková situace, kdy jsem předvapila sama sebe. Jela jsem se známými bruslit na rybník do jejich sousední vesnice. Bylo tam několik dalších lidí a tak jsme se rozdělili do dvou skupinek včetně dětí a že si zahrajeme hokej. Byla to fajn zábava, příjemné rozpohybování na čerstvém vzduchu. Na vsi jsou lidé často zvyklí si tykat a také jsem to v této skupině pozorovala, ale nějak jsem tomu nevěnovala příliž pozornosti, měla jsem co dělat, abych stihla sledovat puk na ledě a nezapoměla na kterou stranu hraju. V jednu chvíli do mě vrazil protihráč, až jsem se zapotácela. Ozvalo se:"jééé, promiň, já nerad, nestalo se ti nic?". Hned mi tykal. Tak já, že ne… Za chvíli jsem se přimotala k jinému spoluhráči, nějak jsme se zamotali a on najednou ležel na ledě. Tak jsem k němu spěchala a ptala se, jestli je v pořádku (navíc mě viděsilo, že bych mohla srazit k zemi takového chlapa, ale ukázalo se, že zakopl o díru v ledu) a automaticky jsem mu tykala. Až když jsme spolu domluvili, říkala jsem si, jejda já mu tykala. Jenže v téhle chvíli mi přišlo divné vykání, nechala jsem se ovlivnit okolím. Možná jsem mu měla opravdu vykat navzdory tomu, že si tam všichni tykali. Máte někdo podobnou zkušenost a jak jste se zachovali?
Hezký večer Klára
Klárko,já jsem byla jednou pozvaná ke kamarádce na narozeniny a ona tam měla další dvě známé,představila jsem se jako Vlaďka Komlová a ta jedna ,že si potykáme,já na to,že jí neznám a že mi tykání napoprvé nejde ať se nezlobí.Celou dobu jsem jí vykala,mezi hovorem mi přislíbila,že mi něco pošle mailem a asi za týden v mailu mi začala opět tykat.Znovu jsem se jí omluvila,ať se nezlobí,ale že bych jí musela více poznat,abychom si tykaly,ona na to ,že ok a že doufá,že se tedy někdy zase potkáme a více poznáme.A bylo,více jsem nad tím nepřemýšlela,udělala jsem to tak,jak jsem to cítila.
To jste vyřešila moc hezky Vlaďko. Ze mě to tak nejak vyšlo, aniž bych přemýšlela, tak jsem to tak nechala. Myslím ale, že kdybychom se společně s protihráčem bavili někde v průběhu přestávky a ne v zápalu hry, tak by mi to tykání nešlo.
Klára
Dobrý večer Klárko a Vlaďko, dovoluji si uvést starší článek https://deosum.com/Articles/29.aspx , kde jsem řešil, zda tykat nebo vykat, nakonec jsem si to pro sebe uzavřel s tím, že to budu dělat pocitově a na internetu to nebudu tak moc řešit, když mi začne někdo slušně tykat, tak mu to oplatím stejně. Podle situace.
Každému se asi stane, že někam přijde, tam mu začnou tykat a on zrovna na to není připravený a tak na to přistoupí. Ti lidé jsou pak známí, nemají si sice moc co říci, ale tykají si. Stejně jako se sousedy nebo spolužáky. A ten člověk také třeba chodí na přednášky Avenny a tam si všichni stráží vykání, ačkoli jsou to teoreticky lidi, kteří mají společný zájem a je jich několik desítek z celé republiky a baví se na hlubší úrovni než s těmi známými. Není to na hlavu?
Tím nechci říct, že lidi, co se potkají na přednášce, si mají automaticky tykat. Spíš bych si položil otázku, co to znamená to tykání nebo vykání? Vyplývá z toho něco dalšího. Pro mne z toho vyplývá to, že ten člověk získá vůči mně nějaká práva a povinnosti, například mi smí zatelefonovat kdykoliv. Nebo si ode mne může něco půjčit. A totéž čekám od něj. Čekám, že mi dá přednostní místo ve frontě lidí, kteří od něj něco chtějí, a také já se mu budu věnovat přednostně. Je to správné? Věnovat se tykačům přednostně.
Vracím se tedy k otázce. Vyplývá (pro vás ostatní) něco z toho, že si s někým tykáte, nebo je to jenom slovní záležitost? Nebo je to víc pocitové a musíte cítit, že je vám blízký?
Když mi naposledy jeden pán navrhoval tykání, tak jsem mu řekl: Uvědomujete si, že tím se dostanete do kategorie kamarádů a mohu vám třeba o půlnoci zavolat a chtít po vás, abyste mi odtáhl auto? To není jenom tak, tykat si se mnou.
Také si uvědomuji, že když někomu odmítnu tykání, tak se ho to může dotknout, protože pravděpodobnost, že by někdo odmítl tykání, asi není moc velká. Že se spíš zasekne a urazí se, než aby ho to naladilo vůči nám přátelsky a vážil si toho.
Oprava: Dobrý večer nejen Klárko a Vlaďko
Vítku, to je zajímavé zamyšlení. Přiznávám, že v tom trochu plavu. Co vyplývá dalšího z tykání či vykání?
Musím říci, že mám kolem sebe pár lidí, kterým dosud vykám, ačkoli se známe již několik let. Pracujeme spolu, zároveň se přátelíme, mám je moc ráda, ale vykáme si,vyhovuje mi to. Ani už by se mi to nechtělo měnit, jsem tak zvyklá. Přesto mám pocit, že je mohu poprosit o zapůjčení něčeho nebo pomoc (o půlnoci jim ale nevolám).
O půlnoci jak komu a kvůli čemu.
Řekla bych,že zase až tak 100 % to nefunguje,já dělám v plicní ordinaci a stane se mi,že jako pacient přijde spolužák a já ho neberu přednostně,protože jsou v čekárně třeba i sousedé a vůči dalším lidem by to bylo nefér,bylo období,kdy jsem nad tím hodně přemýšlela,ale dnes to neřeším,dobrou kamarádku přednostně vezmu,to jo,nebo členy rodiny,ale ne všechny se kterými si tykám.Záleží jistě na tom,jaký vztah je mezi lidmi,kteří si tykají,zda přátelský ,nebo je to jen známý,se kterým se nestýkám.Ale něco na tom co Vítku píšete jistě bude.
Co se práce týká, tak tam bych to nezohledňoval, ale třeba bych těm známým poradil, kdy mají přijít. Víte, o co mi šlo, jestli z toho tykání vyplývají i nějaké závazky.
Když si to vezmu jak jsem to dělala dříve,tak jsem v tom žádné závazky neviděla,dnes když si potykám s někým,koho dobře znám a je mi dobře v jeho blízkosti,tak závazky nemusí být,když mě třeba požádá o pomoc sousedka a já zrovna nemohu,tak se jí omluvím,nejsem jí zavázaná jenom proto,že si tykáme,asi takto to vnímám.
Vlaďko, a připadá Vám Váš přístup k lidem spravedlivý? Je správné dávat přednost v čekárně lidí své kamarádce, se kterou si tykám, před ostatníma bez ohledu na jejich příchod či závažnost stavu daného člověka? Prosím, vnímejte můj komentář jako námět k zamyšlení, mějte hezký večer, Jana
Netvrdím,že jsem na 100 % spravedlivá,napsala jsem to proto,že toto ještě nemám zpracované,prostě bych nedokázala svou maminku nechat čekat v čekárně 3 hodiny,až přijde na řadu.Vy byste to dokázala?Já se pořád stále učím a budu jistě učit do konce svého žití na této planetě,zatím jsem tam ,kde jsem a jsem si toho vědoma.Tykání a vykání pro mě ještě není uzavřená kapitola,nechávám tomu zatím volný průběh,tak ,jak to cítím.
Odmítnutí tykání někomu si myslím,že je pro lidi jistě nezvyklé,ale jde i bez urážky,když vy odmítnete tykání mě Vítku,tak se neurazím,respektuji to.Jsou i lidé ,kteří se urazí kvůli maličkostem,ale to už je jejich poblém, třeba i když je odmítnut v tykání.Toto je rozhodně zajímavé téma k zamyšlení.
Klárko, Vaše vyprávění mi připomnělo seriál Sanitka. V jednom díle je tam popisována záchranná akce u leteckého neštěstí a okamžik, kdy starší doktor na místě oslovuje svého mladšího kolegu tykáním o spolupráci. Ten mladší kolega tuto situaci chápe jako nabídku k tykání a je rád a o to více překvapen, když po skončení té akce se od svého staršího kolegy dočká opět vykání. Já si totiž myslím, že v momentě, kdy je člověk v ohrožení nebo se nachází v extrémně vypjaté situaci, tak se spouští jiné vnímání skutečnosti, tykání je bližší než vykání, tykáním vyjadřujete důvěru. No a v momentě, kdy tato situace pomine, vrací se i původní vnímání, proto v tom seriálovém příběhu začal starší kolega opět s tykáním, proto i Vás, Klárko, ani nenapadlo přemýšlet u člověka ležícího po pádu na ledě, zda tykat nebo vykat.
Děkuji za přirovnání paní Jano, vidíte takhle mě to nenapadlo si situaci vysvětlit. Dává mi to smysl, děkuji.
Klára
a ještě jedna oprava, ten starší kolega po skončení té záchranné akce se vrátil opět k vykání, ne k tykání…Jani, Jani, ale jsi na správné cestě k přesnosti, mám z Tebe radost!
Jani, Jani, hezky se chválíš, ale tady není co opravovat.
Ale je: zaměnila jsem vykání za tykání, tedy změnila jsem obsah a tedy i pointu či logičnost příběhu, viz původní věta:"… a v momentě, kdy tato situace pomine, vrací se i původní vnímání, proto v tom seriálovém příběhu začal starší kolega opět s tykáním, proto i Vás, Klárko, ani nenapadlo přemýšlet u člověka ležícího po pádu na ledě, zda tykat nebo vykat." Starší kolega se vrátil po skončené záchranné akci opět k vykání, ne k tykání…
Máš pravdu, ono to tam bylo dvakrát, takže … omlouvám se … Jani, Jani, ale jsi na správné cestě k přesnosti 🙂
Vítku, Vlaďko, Jano, Klárko, Míšo….tak jste si večer hezky potykali, povykali. Znáte ty případy, když jsou lidi na sebe oškliví,že se na cizího člověka otočí rovnou s tykáním? Už jste slyšeli třeba v tramvaji – co mi tykáš? Vykání je přece jenom výrazem slušnosti, taktu, ohleduplnosti. A tykání je možno zneužít. Představte si kolektiv v práci, všichni si tykají. A najednou je jeden z nich jmenován vedoucím oddělení. Vykat si už zpětně nemůže a vymáhat pracovitost od prostořekých dívenek to už chce umění. Když někdo vyká, tak je přece jenom pro něj obtížnější někam toho druhého poslat. Já si raději vykám, to mám z mládí, protože jak jsem malá, tak mi dlouho lidi tykali.
Vítku, Kačenka nám slibovala úplně nově koncipované přednášky a nakonec z toho nejsou žádné, asi jsme zlobili. Tak se těším co nového chystáte Vy. Přeji všem ať si užijí ten krásný sníh, a pište v novém roce hodně komentářů ať mám o čem přemýšlet. Jarka