Na návštěvu přijeli starší manželé se synem. Budu mu říkat Gabriel. S dřívějšího setkání s jeho otcem jsem věděl, že s Gabrielem není něco v pořádku. Během návštěvy jsem se snažil na Gabriela naladit a zjistit, co se děje. Dozvěděl jsem se (to řekli), že mu operovali nádor na mozku, měl epileptický záchvat a bere silné léky proti epilepsii. Byl u několika léčitelů.

Když odešli, vzal jsem papír a tužku a začal psát a kreslit, co mě napadalo. Jako první mne napadlo slovo zmatek a jako první obraz prasknutá hlava z toho zmatku. Tak jsem nakreslil panáčka s prasknutou hlavou a začal si dávat dohromady jednotlivé okamžiky návštěvy, jestli dají dohromady něco uceleného. Samo se to poskládalo tak, že všechno do sebe zapadlo a udělalo to CVAK! Zmatenost je výsledkem střetu intuice a tradice. Toho, co říká vnitřní hlas a toho, co říká víra. V této rodině je otec vegetarián a matka věřící v Ježíše a matku boží.

Když jsem se Gabriela zeptal, jestli jí maso, řekl, že maso je nechutné a že je hrozné v jakých podmínkách zvířata žijí. A jíte maso nebo ne? „Když mi ho někde přinesou k jídlu, tak ho sním.“ Věřím tomu, že poté, co to maso sní, začnou mu v hlavě bušit výčitky svědomí nebo jde zvracet.

Podobné je to i s jeho vírou v Boha. Jeho matka, kuřačka odhodila na zahradě nedopalek. Poprosil jsem ji, jestli by to mohla uklidit a ona nedopalek sebrala a podala synovi. „On vám syn slouží jako popelník?“, ujelo mi. Gabriel vajgl poslušně zabalil do ubrousku, dal si ho do kapsy a prohlásil: „Ctím své rodiče“. Ano, máme ctít rodiče za to, za co si úctu zaslouží. Za házení nedopalků po cizí zahradě si ji nezaslouží. Opravdu si myslím, že bylo na místě říci: „Mami, promiň, já nejsem tvůj popelník. Když už máš ten zlozvyk, že kouříš, tak po sobě alespoň ukliď.“

Vidím to tak, že Gabriel je doslova drcený tím, co mu rodiče vtloukli do hlavy. Až mu z toho puká hlava.

Je možné, že by to bylo tak jednoduché?