Paulo Coelho, slavný brazilský spisovatel prodal víc jak sto milionů (100 000 000) výtisků svých knih. Je to hezké číslo a obrovský úspěch. Chci dosáhnout ještě většího úspěchu. Přidat k tomuto číslu ještě jednu nulu. Jedna miliarda výtisků. Kdyby každá knížka byla tlustá pouhý jeden centimetr, tak to bude deset milionů metrů knih, neboli deset tisíc kilometrů knih. Pěkný výlet, jít to pěšky. Ujít tisíc kilometrů není zase tak těžké. Stačí každý den ujít několik kilometrů. A vydat miliardu knih také není tak těžké. Stačí každý den napsat jednu nebo několik stránek. A vydržet.

Základem jakéhokoliv velkého díla je postupnost. Začnu tím, že napíšu jednu knihu a tu si první rok koupí jeden jediný čtenář. Další rok prodám další dvě knihy. Na to snad mám? A třetí rok čtyři knížky. Neříkejte mi, že nedokážu napsat jednu knihu a prodat sedm výtisků za tři roky. Takto budu pokračovat pořád dál. Za deset let se dopracuji k číslu 512 výtisků prodaných za rok. K tomuto výkonu stačí mít napsanou jednu jedinou knihu. I kdyby to byl neskutečný propadák, tak ho mohu vydat vlastním nákladem a stanovit takovou cenu, aby to někdo koupil. Dokážu to. Dalších deset let budu tvrdě makat a dosáhnu půl milionu prodaných výtisků. Je to moc? Myslím si, že je to tak akorát na mezinárodně vydávaného autora. Dalších deset let půjde jen o to, dostat se na špičku a vydržet. Nashledanou za třicet let.

Abych se mohl lépe soustředit na svůj cíl a abych si ho dovedl lépe představit, udělal jsem si malou tabulku. Měl bych tu tabulku trochu upravit. Křivka prodaných výtisků nebude exponenciální, ale spíš tvaru S. Zezačátku se nic nebude dít, pak to půjde rychle nahoru. A pak se to zpomalí. Prodat za jeden rok tolik, co desítky jiných dohromady prodají za celý život je velké sousto. Neházím flintu do žita, život je dlouhý a můj život bude hodně, hodně, hodně dlouhý. Budu žít dlouho. Vůbec nic se nestane, když těch posledních deset let bude trvat sto let. A nejde ani tak o miliony prodaných výtisků, to je jen měřítko toho, že člověk má světu co říci. Že nalezl dost připravených uší. A pokud nenalezl, je to známka, že na sobě musí pracovat. Budu na sobě pracovat.

Tenhle článek jsem napsal v den svého svátku před rokem. Nejdřív jsem si udělal tu tabulku v Excelu, byla to jen taková legrace, schválně co by se stalo, kdyby člověk každý rok prodal nebo rozdal dvojnásobek čehokoliv. Jako v tom příběhu o zrnkách obilí na políčkách šachovnice. Později mi došlo, že jsem vlastně vytvořil záměr, jak je moderní říkat, že pane Valeriji Sinelnikove. A proč by se neměl uskutečnit? Pokud to, co chci, bude čisté a spravedlivé, tak se celý svět spojí a pomůže mi, aby se to stalo.

Proto píšu tyhle stránky, jako rozcvičku před něčím větším. Přijde to, celý můj život k tomu směřuje. I když cesta tím životem někdy připomíná volný pád nebo spíš let střemhlav.

Jdu na sobě pracovat. Nashledanou za třicet let. Ehm, za dvacet devět. Prosím, držte mi palce …

O rok později … Jsou čtyři hodiny ráno, sedím u počítače a přemýšlím, o čem bych tak napsal … Když tu náhle. Rup. A málem ležím na zemi. Neuvěřitelné. Křesílku, co na něm sedím, prasknul šroub. Proč asi? Nechce, abych na něm seděl a abych psal. Chce mi naznačit, že cílem není psaní, ale život. Člověk nemá přemýšlet o tom, co by napsal, člověk má žít a psát o tom, co prožil. Jedině tak může obohatit druhé. Psát jenom kvůli počtu prodaných výtisků je ztráta času a mrhání energie. Psaní je cesta za poznáním sebe sama. Poznej sebe sama a nebude tě zajímat počet prodaných výtisků.

Sedím na nafukovacím gymnastickém míči … a děkuji „náhodě“ v podobě prasknutého šroubu, že mne vrátila ze snu do reality. Náhody neexistují, někdo se dívá.