Též jsem se zapojil do literární soutěže s minerálkou Magnesia. Nasál jsem atmosféru předchozích kapitol a napsal své pokračování …

—

Rekapitulace příběhu (zdroj: idnes.cz)

Svobodná bezdětná třiatřicetiletá prodavačka kuchyní Katka z malého města se posmutněle smiřuje s faktem, že nalézt lásku jí není souzeno. Přesto, či spíše právě proto, že v portfoliu jejích bývalých milenců figuruje většina mužů z městečka. Čas od času podlehne tlaku rodičů, aby se vydala ulovit potenciálního otce jejich vysněných vnoučat, výsledky jsou však nevalné.

Celé město se jednoho rána z nasprejovaných nápisů dozví, který z jejích ženatých milenců ji utěšuje po nocích. Depresi, do níž poté upadá, jí pomůže rozptýlit doktorandka Alex – společně vyplní dosti intimní dotazník a Katka zjišťuje, že kromě sexu možná existuje i něco jako přátelství.

Zve proto Alex na zájezd do Paříže, který jí krátce předtím věnoval její vedoucí. Katka v Paříži – poté, co naznala marnost svého dosavadního života – dospěla k rozhodnutí, že po návratu do rodného městečka už nebude žít jako dřív.

Hrdinku opouštíme na konci třetí čtenářské kapitoly po pohřbu jejího prvního milence a s poněkud tajuplným požadavkem na Alex: “Potřebovala bych něco vyfotit…”

—

Sex mě nebaví. A orální sex přímo nesnáším.
Ale jsem v něm dobrá.
Řeklo mi to už nejmíň třicet chlapů.
„Káťo, to byla kuřba, to jsem ještě nezažil.“
„Káťo, tohle se vůbec nedá porovnat s tím, co mám doma. To je jako nebe a dudy. Seš vážně dobrá.“

Chlapi mají rádi kouření, protože je pro ně bezpečné. Neriskují, že ho nestihnou vyndat a partnerka otěhotní. Mohou se nezodpovědně vystříkat do poslední kapky. „Jó, to byla kuřba, Káťo, a teď bych si dal lahváče?“

Kromě kouření se chlapům líbí velký prsa. „Káťo, ty máš ale kozy.“ Jako bych byla nějaký pastevec.

Jediné, co chlapy zajímá, je, jak ženská kouří a jaký má prsa. Chlapi jsou sobci. To je ono. Aby se některý zeptal: „Káťo, jak to chceš udělat?“, to je ani nenapadne. Nebo je to napadne, ale stydí se. Stydí se, že by se ponížili. A tak jsou raději sobci. Anebo jsem si vybírala samé sobce. Byla jsem jako smrt, brala jsem všechno.

Pomalu mi to začíná docházet. Chlapi za nic nemůžou. I když jsou to sobci, hlavní vinu na nevydařených vztazích nesu já. Dala jsem jim všechno hned. Jsem prostě Káča pitomá, která by se v posteli rozdala, i když jí to nebaví. Znásilněná sama sebou.

Tak s tím je ode dneška konec, pánové. Budete dostávat přesně odměřené dávky. Teď už to nebudou tři tisíce vašich orgasmů a jeden můj, teď to bude naopak. To teprve uvidíte, jaká jsem děvka.

*

Změna je život!
Ráno volám šéfovi, že přijdu o něco později.
Sedím u Lindy v kosmetickém salonu a ona mi dělá hlavu.
Paříž?
Dobrý.
Chlapi?
Taky dobrý.
Počasí?
Skvělý, až na ty turbulence při zpátečním letu.
„Představ si, že Alex hodila v letadle šavli. Do pytlíku.“ Linda se spokojeně usmívá.

Jak chci udělat vlasy? Jako minule?
„Jenom to ne! Žádné minule. Minule už minulo. Chci něco, co tohle město ještě nezažilo. Něco, co svět neviděl.“
Ano, myslím to vážně. A je mi jedno, kolik je mi let a co tomu kdo řekne.

*

Po třech hodinách odcházím ze salonu a na hlavě mám … oranžovou hřívu. Mám hlavu dvakrát tak velkou jako předtím a zářím jako slunce. A mám to zadarmo, jako u Bédy Trávníčka. Prý za půjčení Corsy.

Lidi se po mně otáčejí a auta troubí. Zpoza slunečních brýlí pozoruji, jak chlapi koukají. Co asi cítí vedle těch svých schlíplých nenápadných myšek.

„Manželství je cena, kterou platí muži za sex. Sex je cena, kterou platí ženy za manželství.“ Konec citátu.

Už nebudu děvka.

Budu superděvka!

Nasadím tu nejvyšší cenu. Cenu trvalého vztahu.

*

U trafiky se málem srazíme s Tomášem. To mi ještě scházelo.
„Káťo, seš to ty? Ty vole, tobě to sekne.“
„Nejsem vůl.“
„Promiň … a kdy dostanu tu odměnu?“
„Na svatýho Dyndy, podívej se do kalendáře, kdy to bude.“
„Víš, co se stalo?, Tomáš zkouší navázat hovor.“
„Nevím, a ani mě to nezajímá … čau.“

*

Potkávám barmana z Acapulca, Láďu. Než se stačí nadechnout, řeknu to za něj …
„Já vím, pořád mi to sluší.“
„Počkej, dneska ti to sluší obzvlášť. Nechceš večer zajít?“
„Nechci“, utrousím sama pro sebe a mávnu rukou, že ne.

*

Míjím Mirgu v doprovodu dvou strážníků. Jeden z nich je Honza. Honza se tváří, jakoby právě dopadl bankovního lupiče. Druhý strážník nese velkou krabici. Slyším, jak Mirga vysvětluje: „Namouduši, našel jsem to u popelnice … přísahám, na smrt mojí matky.“

Mirga to taky nemá lehký. Stará Mirgová umřela, když jsem chodila na základku.

*

Těsně před polednem jsem v práci.
„Káťo, to jsi ty?“, prohlíží si mě nevěřícně šéf.
„Myslel jsem, že k nám přišla nějaká nóbl dáma.“
„Jestli ti to nedošlo, právě jsi mne urazil.“
„Promiň, víš, jak jsem to myslel. Ohromě ti to sluší.“
„Díky.“
„Jsi odvážná, to ti lidi nedarují.“
„To doufám.“
„Pokud se nemýlím, máš nový kalhoty. A bundu.“
„Nemýlíš, pravá kůže, z Paříže. Ochránci zvířat si můžou trhnout nohou. To jsem pořídila za ty mimořádné odměny, co jsi mi dal.“
„Počkat …“, brání se. „Ale já jsem ti žádné mimořádné odměny nedal.“
„No vidíš, a to bys právě měl, protože se ti může stát, že odejdu ke konkurenci.“
„Jak to myslíš, Káťo?“
„Tak, jak to říkám. Jestli to nevíš, tak v obchoďáku budou zmenšovat prodejní plochy, když je ta krize, a celý hořejšek budou pronajímat. Kdybys byl co k čemu, tak po tom skočíš. Přeci jenom je to v centru města. Sem zabloudí akorát tak …“
„Jak to víš, že se to bude pronajímat?“
„Já vím všechno.“

Šéf má o čem přemýšlet. V duchu mu přeju mu dobré rozhodnutí. Ale pochybuju, že se k něčemu rozhoupe.

*

Potkávám Romana se ženou, Roman kouká jako puk.
„Copak na mě tak koukáš, Románku, neviděl jsi ženskou?“, zazdím oba dva.
Ano, právě jsem se zachovala jako namyšlená kráva. Ale co on? Civí na mě jako tele na nový vrata před svojí ženou. Chlapi neumí myslet na dvě věci najednou, když na něco koukají, tak zapomínají na všechno ostatní. A ta jeho myška mu to trpí a nenakope ho do varlat. Jak se asi cítí vedle chlapa, který se otočí za každou sukní?

*

Zastávka u našich.
Máma to do mě pere hned u dveří: „Je to pravda, co se o tobě říká?“
„A co se o mě říká?“
„Že chodíš s nějakou holkou z Prahy. Že jste lesby.“
„Neboj, nic takového, je to kamarádka.“
„Jenom jestli.“

Kouříme s tátou na balkónu cigáro. Něco ho trápí. Kouká do blba.
„Tati, jak se ti líbím?“, zkouším prolomit mlčení.
„Jó, dobrý to máš. Jak bylo v Paříži?“, zeptá se, aby řeč nestála.
Tati, trápí tě něco?
„Hmm, už několik let kadím krev. Máma moc dobře ví, proč mě posílá na to vyšetření. Bojím se, že si mě v tý nemocnici nechají … asi jsem srab.“
„Nejsi srab“, lžu, abych ho uklidnila. „Každý se bojí neznáma“.
„Káťo, mám takový blbý tušení, slib mi“, nestačí to doříct.

„Tak seš lesba nebo nejseš?“, začíná znovu máma.
„Mami, zklidni se. Minule jsi prudila s tím náckem, dneska zase s lesbou. Vždycky ti někdo něco nabulíkuje a ty z toho vyšiluješ. Jestli toho nenecháš, tak mě tu neuvidíš.“ Řekla jsem jí to už nejmíň stokrát, ale nikdy jsem to nedodržela. Vždycky přijdu jako poslušná dceruška.
„Jenom jsem přemýšlela o tom, jestli ty tvoje nevydařený lásky nesouvisí s tím, že jsi na holky.“
„Ale no tak. Kdyby na mě nějaká holka sáhla, tak jí nafackuju. Alex je kamarádka.“
„To ti není divný, jezdit s kamarádkou do Paříže?“
„My jsme jiná generace.“

*

„Káťo, seš to ty?“, než dojdu domů, slyším to ještě asi pětkrát.

*

Konečně doma. Dělám generální úklid, zítra budu malovat a v pátek přijede Alex.

Přehrabuju se v těch krámech, které se nashromáždily v mé garsonce za několik let. Většina z toho jsou dárky od milenců. Laciná bižuterie, spodní prádlo, pokud možno erotické, robertky, co nikdy nevibrovaly, tranzistorové rádio, co přestalo hrát hned druhý den, budík, co nebudí, kožich, co je mi malý (dárek od jednoho, co při tom hekal, jako jelen). Ručníky s monogramy a srdíčky. Hrst prezervativů, dvě tuby lubrikačního gelu, nespotřebované léky a masti. Hokejka (pán byl hokejista). Kočárek (pán byl optimista, ale impotentní). Knížka o pohlavních nemocech, knížka jak přestat kouřit. Spousta hadrů. Chlapi mají zvláštní představy o módě. Doma by chtěli mít vyzývavou kurvu, tedy když se jim chce, a na ulici nenápadnou myšku, které si druhý chlap nevšimne.

Všechno to poletí do popelnice. Vyhodím všechny věci, které jsem dostala od milenců, kteří nemilovali, ale pouze si chtěli zašukat.

Co mi zbude a co vyhodit nejde, jsou pocity. Pocity jsou na nás nalepené a nejdou smýt ani na ně nejde zapomenout. Zbude mi 18 let pocitů, které se dají shrnout do jediné věty. Láska neexistuje.

Existuje jenom sex. A za ten se dá koupit všechno. Když člověk není blbý jako já a nedává ho zadarmo.

*

Generální úklid se protáhl na dva dny. V pátek stíhám vymalovat na záchodě a je tu Alex.
„Máš?“, ptám se místo pozdravu.
„Co jako?“, odpovídá místo pozdravu ona. „Aha, neboj, mám.“, vytahuje z kabelky zrcadlovku. „Vzala jsem si na tebe padesátku objektiv.“
„Jak víš, že budeš fotit mě?“
„A ne snad?“
Objímáme se.

„Chceš s tím pomoct, ptá se Alex.“
„Myslela jsem, že to stihnu včera a dneska někam vypadneme. Nechci ti kazit víkend.“
„Neboj, to zvládneme, já si taky maluju sama.“
„A co si ještě děláš sama?“
Alex se směje a vytahuje láhev červeného vína. „Původně jsem ho měla pro toho svého profesora, ale řekla jsem si, že už s ním nebudu ztrácet čas a energii. Najdu si někoho vhodnějšího.“
„Dobrý“, chválím její rozhodnutí.

Mám Alex čím dál tím raději. Je na ní spoleh. Na rozdíl od chlapů. Někdy si na ni během dne vzpomenu, a z pusy mi vyjde její zdrobnělina … Alexko. Aby bylo jasno, nejsem lesba a pokud na mne Alex sáhne, něčím ji přetáhnu po hlavě.

Malujeme v kuchyni, jde nám to jedna radost. Pak si jdu dát první odpolední cigáro. Stojíme na balkónu a já kouřím.
„Hele, nechceš už s tím přestat? Když jsi v Paříži házela mobil z okna, myslela jsem, že vyhazuješ cigára. Vůbec ti to kouření nesluší.“
„To asi nesluší nikomu. Alexko, víš, jak ráda bych přestala kouřit. Ale nejde to. Přestat kouřit a najít si chlapa, to jsou dvě věci, které já zřejmě nedokážu. Přestat kouřit jsem zkoušela už stokrát. Dokonce jsem byla na odvykacím kursu. Byla jsem u homeopata a u hypnotizéra.“
„A?“
„A zhypnotizovala jsem ho a dostala do postele.“
Smějeme se. I když vlastně není čemu.

„Něco jsem ti přinesla“, chlubí se Alex. Knížku. Jmenuje se Tajemství a je o tom, že člověk dokáže všechno, co si dokáže představit. Když si dokážeš představit, že máš chlapa a nekouříš, tak se ti to splní.“
„Ha, ha, ha a ještě, že mám o deset kilo míň.“
„To taky, ale musíš tomu uvěřit. Musíš myslet pozitivně. To je tajemství úspěchu. Myslet pozitivně.“
„Tak jo, budu myslet pozitivně. Jde to vůbec v tomhle světě?“

Otevíráme druhou láhev vína, pro změnu z mých zásob.

Malujeme v obýváku nebo spíš v ložnici, jediném pokoji.
„Mám nápad“, vykřikne Alex. „Vyfotím tě tady.“
„Při malování?“
„Jasně.“
„Víš Alexko, to měly být … jak to říci … akty. Umělecké fotografie. To neměl být socialistický realismus. Dělnice se štětkou.“ Upravuju si šátek na hlavě.
„Tak se svlíkni a jdeme na to! Budou umělecký. A pustíme si k tomu nějakou muziku“, Alex vytahuje cédéčko.

Neochotně si sundavám tričko …
„Usměj se …Dobrý …“
„Trošku se rozhýbej. Jsi nějaká prkenná. Zavři oči a poslouchej tu muziku. Rozhoupej se do rytmu.“
„Usmívej se.“
„Teď si namoč dlaně do barvy“
„Ukaž dlaně“
„Usměj se a přitiskni si dlaně na prsa.“
„Znovu úsměv.“
Sundávám si zbytek oblečení a balím se do černého malířského igelitu. Namáčím si chodidla do barvy a dělám stopy. Na zemi i na zdi. Lezu po čtyřech jako pes nebo spíš jako opice a protahuju se jako kočka.
„Skvělý, to je ono“, Alex je nadšená.
„No tak, nestyď se, ukaž všechno.“
I když druhá láhev vína dělá své, cítím, že ukázat všechno nechci. „Myslím, že už to stačí.“

„Dobře“, souhlasí Alex. „A teď vyfoť ty mě.“
Podává mi foťák a svléká se. Je zajímavé, že některé holky si nejdřív sundávají tričko a některé kalhoty. Alex patří do druhé skupiny. Přejede mi mráz po zádech. Nejsem přeci lesba!
„Alex, aby bylo jasno, nejsem lesba a jestli na mě sáhneš, tak …“
„Bojíš se, že tě chci dostat do postele?“
„Mám občas takový pocit.“
„Neboj, taky nejsem lesba, a jestli na mě sáhneš, tak …“
Zasmějeme se a pro změnu fotím já Alex.

Jdeme se osprchovat a znovu fotíme.

*

Ráno usrkáváme kafe a prohlížíme si fotky.

„Seš kočka“, chválí Alex. „Já být chlap, tak z týhle fotky jsem hotová.“
„A já zase z týhle tvojí.“
„Každý člověk dokáže klamat tělem a z deseti fotek vybrat tu, na které mu to sluší. A co dokáže Photoshop, to bys teprve koukala. Myslíš si, že modelky v magazínech jsou skutečný?“

„Alexko?“, nadechuji se. „Jak by se ti líbila tahle fotka na billboardu?“
„Chceš to dát na billboard? Hmmm, máš odvahu. To by byla bomba. Seznamovací inzerát?“
„Tak něco …“

—

Pokračování … Připravuje Katka velkolepý seznamovací inzerát? Rozjede obchod s potřebami pro malíře? Co měla Katka slíbit tátovi? Vrátí se táta z nemocnice? Co chtěl říct Tomáš? Zavřou Mirgu?

—

Někomu to může připadat vulgární. Někoho může napadnout, že umím psát lépe. Umím, ale tady šlo o zkušenost. Jaké je to napsat kus knihy stylem Michala Viewegha. Jaké je to, skočit doprostřed cizího příběhu a posunout ho svým směrem. Příště můžu zkusit Stephena Kinga, pak Dana Browna a pak Katku Kuňovou, až dosáhnu jejího poznání. Všechno to budou zkušenosti, které obohatí (doufám, že nezhatí) můj vlastní literární styl.

P.S. Příběh můžete oznámkovat a tím mi dát najevo, co si o tom myslíte.