Duše je ten obláček něčeho, co oživuje člověka. Bublinka, která uteče vodníkovi z hrnečku, když si nedává pozor. Kreslí se s ocáskem, podobně jako spermie. Má spermie duši? Nebo ji získává až při spojení s vajíčkem? Nebo snad až při porodu? Vím, že se nenecháte nachytat, děťátko v bříšku je živý tvor, který má duši a komunikuje. I to úplně malinké.
A co spřízněné duše? Jak vypadají a jak se chovají. Představuji si je jako rybky, co si spolu hrají ve vodě anebo jako ptáky, co spolu létají v oblacích. Občas se k sobě přiblíží až na dotek, občas se dotknou. Občas se pomazlí a občas pomilují. Většinu času jsou do sebe vzdálené, ale vědí o sobě. Cítí, že někde existuje ten druhý. Vědí o sobě všechno.
Chtěl bych znát svou spřízněnou duši, abych věděl, že je to ona. Abych už ji nemusel hledat.
Kde ji vzít? Proč se mi schovává? Nebo ji nevidím a ona žije už několik let vedle mě?
Kdoví.
Někdo to určitě ví.
Mám jenom jednu spřízněnou duši, anebo je jich víc? To jsou ale zvědavé otázky.
Někdy se duše dohodnou, že si vyrazí na výlet. Posadí se na vysoký strom a pozorují, jestli se někdo s někým miluje. Když duše usoudí, že právě tahle soulož by pro ni mohla být vlakem na planetu Zemi, poletuje kolem souložící dvojice a ve správný okamžik vezme jednu spermii a spojí ji s vajíčkem.
Duše pak žije devět měsíců v bříšku a opečovává svoje vajíčko a spermii, než se narodí do tohoto světa. Pak se naučí chodit, aby došla do školky, pak do školy, do střední školy, udělá si řidičák, vysokou školu, ožení se anebo se provdá a pozve na Zemi několik dalších duší v tělíčkách svých dětí.
A pak si vzpomene, že jednou takhle v nekonečnu seděli se svou spřízněnou duší na stromě a plánovali, že si udělají výlet na planetu Zemi.
Kde jsi, moje spřízněná dušičko? Už jsme se potkali?
A co když si tvoje dušička předem domluvila s hromadou jiných dušiček velkou zkušenost na Zemi? Máš je všechny kolem sebe z nějakého důvodu. Něco tě to má naučit, jen poznat CO. Proč sis vybral právě své rodiče, proč místo, kde bydlíš, proč svojí ženu, známé, kamarády? 🙂
Ahoj Radko, to se ale nevylučuje s tím, co jsem napsal. Já jsem to pouze zjednodušil a dal tomu nádech osudovosti. Možné je, že spřízněná duše je ta, kterou máme vedle sebe, akorát my to z ní a ze sebe nedokážeme dostat a tak hledáme dál. Spíš si ale myslím, že pro každého někde existuje dokonalý partner a člověk se k němu časem přibližuje, když je na to připravený.
To už mně také napadlo. Akorát mi připadá poněkud hloupé, utrácet život čekáním na dokonalého partnera.
To by jeden taky mohl dopadnout jako ta sedící kostra na lavičce, s cedulkou "čekám na dokonalého muže".
Jsem si tu kostru nalistoval … 🙂
Dle mého názoru skutečně existuje ideální protějšek, který tam někde čeká až se třeba já a on setkáme, problém je, že to může trvat i několik desítek let ne-li více. Nemusíme se setkat se svým ideálním protějškem přímo v tomto životě, ale postupem času. Tyto duše jsou jako magnety, postupně se k sobě přitahují a vůbec jim nezáleží na vzhledu, ale na tom, co je uvnitř. Tyto spřízněné duše se mohou setkat a vědět o sobě a osud jim může nadělit spoustu překážek, věk, nemoc atd., ale tyto duše ačkoli spolu nemohou žít, mohou spolu komunikovat a vědět tak o sobě a usnadnit tak další společnou cestu.
Dobrý den Veroniko, to není moc povzbudivé, čekat desítky let … o tři roky později to vidím praktičtěji
https://deosum.com/Articles/520-spriznena-duse-a-nespriznena-duse.aspx