Všiml jsem si jedné věci. Když si začnu psát s cizím člověkem (ženskou), někdy se mezi námi během krátké doby vytvoří vztah důvěry, otevřenosti, sblížení. Záleží jen na nás, jak daleko to necháme dojít. Většinou to moc daleko dojít nenechám, mám manželku a děti a nechci si vykomunikovat lepší vztah, kvůli kterému bych tenhle opustil.
Protože vztahy se neopouštějí kvůli někomu jinému, ale proto, že už s tím druhým nechceme být. Většinou lidé opouštějí někoho kvůli někomu jinému. A pak se diví, že si naběhli na někoho ještě horšího, anebo se jim minulý partner stále plete do života, protože si s ním všechno nevyřešili.
Při psaní si, jde o slovní (a rozumovou) komunikaci a při fyzickém kontaktu všechno může být jinak, tak proč se vrhat do přílišných důvěrností.
V hlavě mám puštěný program Věrnost 3.1.
Není to zbabělost? Stanovit předem hranice.
Zakázal jsem si s někým vytvořit opravdový, hluboký a upřímný vztah, abych nezradil vztah, který mezitím živoří a umírá. Živoří a umírá proto, že se mu málo věnujeme. Anebo jsme se změnili a chceme jiné věci. Naše komunikace je jiná, než byla na začátku.
Když jsme se seznámili, říkali jsme si všechno, abychom se tomu druhému dali poznat a abychom ho poznali. Samozřejmě jsme se více či méně a více či méně vědomě přetvařovali a dělali se jinými. Jakmile jsme toho druhého měli jistého, začali jsme filtrovat informace. Aby se ho něco nedotklo, aby si něco nemyslel, aby se neurazil.
Když potkám na ulici hezkou ženskou a pocítím po ní touhu, neběžím za manželkou a nechlubím se jí. Člověče, ta byla krásná, víš, jak rád bych jí pohladil. Nechci, aby žárlila, nechci, aby věděla, že koukám po ženských. A to je špatně. Upřímně bych měl říct. Viděl jsem dnes krásnou ženskou, zatoužil jsem po ní, začal jsem si představovat, jak asi voní její vlasy … a pak jsem tu představu ukončil a tu touhu si zakázal, protože mám tebe. Kdybych tohle řekl, náš vztah se ženou by to upevnilo.
(Protože zatoužit a mít myšlenky je normální. Tomu člověk nezabrání. Tam ještě nemůže zapojit svou vůli. Zapojit ji může až později.)
Jenže já to kvůli přehnaným ohledům neřeknu a mlčím. A protože mlčím a nikdo se o mé touze a myšlenkách nedozví, mohu tu touhu a myšlenky nechat trochu rozeběhnout. A když příště potkám tu krasavici, zlehka se na ní usměju a popříště jí popřeju dobrý den. A už v tom lítám. Dělá mi dobře, když ji potkám a přitom si představuji …
Člověk má schopnost představovat si, že ten druhý je lepší, idealizovat si ho, propůjčovat mu vlastnosti, které nemá a tím se k němu připoutávat a odpoutávat se od současného partnera. Zamilovávat se do ideálu, porovnávat ten ideál se skutečným partnerem a docházet k tomu, že někde existuje něco lepšího. Proto muži rádi utíkají k pornografii, alespoň ve své mysli mohou mít ženu, která je tělesně hezčí než ta, kterou mají doma. Čímž se ovšem ocitají mimo skutečnost. A myslím si, že to má i silné energetické pozadí.
V porovnání s vysněným ideálem partner prohrává. A vlastně už nemám chuť si s ním povídat. Lepší je snít o povídání s někým …
Dřív jsem si myslel, že nevěra je záležitost těla. Že dokud nespím se někým jiným, je to v pořádku a můžu si představovat, co mě napadne. Že spát s někým a myslet při tom na někoho jiného je dovolená pomůcka, jak si udělat dobře. I když to jsem nedělal, ale vím, že se to dělá. Špatní sexuologové radí ženám, aby si představovali, že to dělají s černochem, co má tááákhle dlouhý úd.
Jenže ono je to jinak. Pokud to s někým myslím vážně, tak nevěra je zatajit mu jakoukoliv myšlenku. Nemusím mu cpát všechno, co mne napadne. Ale říkat mu o svých touhách a představách bych měl.
Partner je nejlepší přítel, kterému člověk může říkat všechno. Partnerství = přátelství + láska.
Už mám dost povrchních vztahů, ve kterých člověk nejde do hloubky do pocitů. Vztahů, které nevydrží a člověk z nich odchází do jiného vztahu, stejně povrchního. Budu mluvit pravdu. A když vztah tu pravdu neunese, je to známkou toho, že nešlo o přátelství + lásku, ale o něco jiného.
Málem bych zapomněl na slíbené tajemství komunikace. Je to jedna z několika nejmoudřejších myšlenek, které znám. Tím, že člověk upřímně komunikuje se svým partnerem, napojuje se na svojí duši. Ne na jeho, na svojí! Partner je vlastně člověk, který nám pomáhá nahlédnout do naší (i jeho) duše, objevit svou podstatu, Lásku v sobě a Světlo. Je to průvodce naší duší. Láska vzniká povídáním si. Milování se, je povídání si beze slov.
Krásně napsáno.
Mohu k tomu snad jen dodat, že nejobtížnější bývá obnovit ztracenou komunikaci s partnerem. A k tomu, abych změnila druhého, musím nejdřív změnit sebe sama. Přiznat si, že na tom mám minimálně poloviční podíl. Přeprat vlastní ego, není jednoduché. Ale je to stále lepší, než to zabalit a uraženě odejít jinam.
Napadá mě, že …
To, co píšeš, platí za předpokladu, kdy jsou oba naladění na stejnou vlnu v tom podstatném a řeší jen nějaká nedorozumění. Co když je ve svém vývoji každý někde jinde? To, co jeden považuje za důležité, tomu se ten druhý vysmívá (protože to nechápe). Každý má svou svobodnou vůli a sbírá zkušenosti. To je jako dávat k sobě dva magnety stejným pólem. Ony od sebe odskočí.
Partnerství je projevem svobodné vůle být spolu (+láska). Stejně tak je svobodný projev vůle už nebýt spolu.
Člověk by se měl měnit kvůli sobě a ne kvůli nějakému konkrétnímu partnerovi.
Změnou stylu komunikace a chování, dokážeš postupně přeladit i toho druhého. Může být každý někde zcela jinde ale můžeš dokázat to, že ti začne naslouchat. A nejenom to, začne o tom přemýšlet, začne si vyhledávat další informace. Pak už jenom s radostí přijímáš každý nový krůček v jeho poznání.
Teorii odskakujících magnetů v partnerství neberu. Nevěřím totiž na totální přepólování. Na začátku tam pojítko je a velké. Když se ztratí, je v drtivé většině tím, že v nějakém časovém úseku, jsme přestali komunikovat. Pokud se snaží oba (prostě proto, že chtějí být spolu), dá se to napravit.
"Člověk by se měl měnit kvůli sobě a ne kvůli nějakému konkrétnímu partnerovi." Ano, měníš se kvůli sobě, ale DÍKY partnerovi, který ti zcela jasně zrcadlí tvé vlastní chyby.
Souhlasím 🙂
To je ideální případ obnovené komunikace, pokud oba chtějí …
zajímalo by mě, zda Vaše články čte Vaše žena?
A pokud ano, co na ně říká?
Dobrý večer,
Nečte, prý na to nemá čas. Já si ale spíš myslím, že jí to nezajímá. Občas si něco přečte, občas jí něco podstrčím, ale pravidelně nečte. Jinak by mne musela nakopat do zadku, anebo se do mě zamilovat. Anebo začít komunikovat o věcech, o kterých tu píšu …
A teď když jsem odpověděl, se naopak já zeptám, proč se ptáte? Jaké pocity vybudily tuto otázku?
asi hodinu, nevím přesně…asi to bude víc…zajímavé čtení, moc, opravdu, jen mě napadlo právě to, jak ONA vnímá Vaši kritiku?
A je zvláštní že se "schovává" za to,že nemá čas.
Tohleto Vaše vnímání přece člověku kterého se týká nemůže být jedno.
Nebo ano?
kohokoliv…mám s tím problém…ale snažím se jí učit. Jde to ztuha. Ale právě proto jsem zřejmě narazila na ty Vaše stránky. Super!
Dnes se mně manžel zeptal, jestli si někdy čtu jeho stránky. Odpovědela jsem, že nemám čas. Ale pak mi vrtalo hlavou, co tam zas napsal, tak jsem si sem odskočila. Ten čas nazvyš opravdu nemám. Už jsem o dělbe práce u nás doma psala v předchozím článku. Zopakuji pro nové čtenářky- Vítek má práci na doma, práci,která ho dobře živí a má hodně času psát a číst si na internetu.Do domácích prací se moc nezapojuje-pravidelný úklid, vaření, žehlení atd. nějak přischlo mně, koberce netepoval ani jednou. Naše zahrada je v hrozném stavu-stromky zdivené, neořezané, trávu seká ž když je metr vysoká.. NAše jediné auto luxuju a myju z 98% já..
Od doby, jak mi skončila mateřská dovolená, chce, abychom všechno platili napolovinu. Já ale nemám tak dobře vynášející práci a tak se musím "obracet na všechny strany", abych měla na základní pokrytí potřeb a ve volných chvilkách se chci věnovat dětem. Nemám ani svůj vlastný počítač, tak jsem vázaná na to, kdy mě sem-k PC- laskavě pustí ( a to jsem si už x-krát vyposlechla, jakže si to představuji ho vystrčit od JEHO PC. Ať už si zadovážím svůj-pozn.zatím mi naň nevyšli penízky) Komunikace je dosti zvláštní, protože když se ho napr. po jeho návratu ze školení o léčení rukama zeptám, jak bylo na školení, odpoví, že si to musí zpracovat a že mi to někdy řekne. A neřekne, radši to napíše "cizím ženským" na PC. Takhle "komunikoval" 8 našich spolěčných let, tak jsem se naučila svoje důležité rozhodnutí probírat s přáteli a ne s ním. Poslední rok byl pro mě největší škola, protože jsem rozbíhala od zelené louky svoji vlastní živnost a kromě půjčení peněz mi nepomohl s ničím, žádná rada, když jsem se chtěla poradit o věcech "mužských"-přestavba ordinace, vzduchotechnika…, udělal gesto ruce dlaněmi proti mě, ústa koutkama dolů "To je tvoje záležitost, já s tím nechci mít nic společnýho" Asi tak.
Již jsem psala, že žije někde mimo. Ráno, když v mrazu veze kluky do školy, si ani nevšimne, že nemají čepice..(pozn.já odjíždím do práce brzo a dětem nachystám kopičky s oblečením, snídani, svačinu, od Vítka chci, aby jen dohlídnul, ať jsou dobře oblečení a odvezl je.) Myslím, že na dokreslení situace stačí. NA tyto stránky moc nechodím proto, že mě zraňuje, co tam píše, protože to jej jen jeho uhel pohledu. A chci si udržovat čistou mysl a životný optimismus a ne se zanášet tolika negativitami, co už tady o našem vztahu vyprodukoval.
Erika
Milá paní manželko,
Máte to těžké … perete, vaříte, uklízíte … a on ještě chce, abyste přispívala na domácnost. Nepřipadáte si nespokojená, jako otrok a raději byste utekla?
Občas kroutíte hlavou, koho jste si to vzala …
Franta od vedle je jinej kabrňák, postavil solární elektrárnu a přes stát dojí peníze ostatních spotřebitelů. Manželku nahlásil na pracák a ona mu dělá účetnictví. Peněz mají tolik, že jezdí dvakrát ročně na hory a dvakrát k moři. A protože v tom Franta umí chodit, i tu dovolenou si dá do nákladů. O autech ani nemluvím. Jo, Franta …
—
Vězte, že za všechno si můžete sama. Nejen tím, že jste si nevzala Frantu, ale i tím, že jste dobrovolně na svá bedra převzala většinu domácích prací a svou přehnanou starostlivostí jste z dětí vychovala rozmazlené, neposlušné, ufňukané tvory a manžel zpohodlněl.
Ani s láskou a starostlivostí to člověk nemá přehánět. To je lekce, kterou se máte naučit v tomto vztahu.
To vy jste ze sebe udělala otroka. Druzí vám pouze přispěchali na pomoc.
Vy jste ochotná se vztahu, rodině, dětem obětovat a totéž považujete i po druhém. Stejnou měrou, jako se obětujete, očekáváte, že i ten druhý se obětuje vám, nárokujete si … a když vám ten druhý dá pouze tolik, co sám chce, cítíte se ochuzená. Vy jste přeci dala všechno.
Vymezte si svůj prostor vůči manželovi, dětem i jiným lidem. Nemusíte dětem dělat hromádky s oblečením. Jsou už dost velké na to, aby si vzaly oblečení samy. Nemusíte jim vařit druhé jídlo, když to první odmítly, tím je rozmazlujete. Nemusíte jim vnucovat čepice. To vám je zima na hlavu. Nemusíte jim fénovat hlavu, aby měly na noc suché vlasy. Nemusíte jim žehlit slipy …
Udělejte si pořádek v sobě a kolem sebe, zapojte manžela a děti do domácích prací … a bude to dobrý … 🙂
Proč mám z tvé odpovědi Erice, takový neodbytný pocit, že se královsky bavíš?
Bavím se, ale to hlavní bylo nezabřednout do obviňování toho druhého, obhajoby sebe sama, ale pokusit se vystihnout jádro problému … nebo alespoň jeho část.
Obávám se, že si zabředl. Erice si sice krásně popsal, co má v tomhle vztahu řešit, ale víš co v něm máš řešit ty osobně?
Ahoj Radko, proč mám "takový neodbytný pocit" nesouhlasu z tvé strany nebo že mě zkoušíš … ? (Dobře mi tak :-))
Řečeno jednou větou, potřebuju trochu zjemnit (nebýt tak hrubý, sobecký, nezodpovědný). Na to jsou dobré ženy a andělé …
(O "bezpodmínečné" lásce už jsme se bavili.)
Nezkouším, jenom nesouhlasím.
Prostě si myslím, že než si brát soustavně za terč svojí ženu, měl bys pracovat na sobě a svém přístupu k rodinnému (a partnerskému) životu. A tím, že stále popisuješ chyby své ženy, jí nikterak nepomáháš, ale zraňuješ, a to hodně. Kopeš do slabšího a to se mi nelíbí.
Tohle byl poměrně obecný článek o partnerství. To je nějaká podpásovka napsat, že si nerozumíme se ženou a jaké pocity to způsobuje? Já tyto jevy ve svých článkách zkoumám a nepřiřazuji k nim lidi s konkrétními jmény.
Já především reagovala na diskusi. Na to, jak Erika popisuje vaše soužití a styl jakým jí odpovídáš.
I když jsem o tom nechěl psát, tak se mi to v hlavě vrací, tak k tomu ještě něco napíšu.
Eriko, co píšeš, jsou to polopravdy vytržené z celku. Pravda je, že děláš víc domácích prací, já zase domů nosím víc peněz.
Koberec jsem tepoval například tehdy, když jsme měli půjčený vysavač s tepováním, anebo tehdy, když jsme ho tepovali na zahradě.
Trávu nesekám často, ale nevybavuji si, že ty bys ji kdy sekala.
Nutím tě, abychom věci platili na polovinu, abys znala cenu peněz a nepovažovala za samozřejmost, že budu platit všechno. Polož si otázku, kolik přispíváš na dům, kolik na elektřinu, plyn, vodu, popelnici. Nula Kč, považuješ za samozřejmost, že to zaplatí ten druhý.
Počítač je můj hlavní pracovní nástroj, představ si, že bys přišla za kýmkoliv do práce, třeba do banky a vystrčila ho od počítače. Místo abys byla vděčná, že můžeš používat druhý počítač, který je volný 23 hodin děnně, cítíš se dotčená, že tě nepustím na svůj.
Na podnikání jsem ti dal tolik peněz, kolik vydělám za tři měsíce a stejné množství půjčil, ochránil jsem tě před tím, abys sis vzala spotřebitelský úvěr něbo něco podobného. Víc jsem udělat nechtěl, vzhedem k tomu, jak to mezi námi je. Výsledkem není vděčnost za to, jak jsem ti pomohl, ale nárokování si.
Oceňuji, že jsi šikovná a pracovitá, nicméně já z tebe vnímám i nevděčnost, nárokování si, nespokojenost a nemyslím si, že by to bylo vždy orpávněné.
tak todle mě fakt pobavilo celé i s komentáři:D
Ahojky, nemohu si pomoct, tak si tu připadám jako malé dítě když se rodiče hádají… a je mi obou moc líto:-( Je vidět že tam chybí ta vzájemná komunikace. Něco málo o avenně již také vím, takže dost dobře nechápu Vítku Vás, že jste vůbec tento způsob vynucené komunikace se ženou přes web začal a dopustil, trošku (a možná že hodně) tím opouštíte Vaše nabyté osvícení:-)))
No, na druhou stranu snad je lepší alespoň nějaká komunikace než žádná. Snad Vás to oba může donutit se nad sebou zamyslet…
Ahoj i dobrý den Moniko, pro mě psaní není náhradní komunikace, ale způsob přemýšlení o něčem. A jestli si to ten druhý přečte, má další komunikační kanál navíc. Kdyby si moje partnerka psala blog, byl bych její první čtenář, abych se dozvěděl něco navíc.
Někomu může připadat trapné, že se tu "hádáme". Jenže nebylo by trapnější psát tu duchaplné články o komunikaci, lásce, partnerství a tajit, že doma nekomunikujeme, nemilujeme se a nechováme se k sobě jako partneři?
Ať se vám daří … 🙂