Se ženou jsme se seznámili tak, že jsme si spolu začali povídat. Na internetu. Psali jsme si e-maily. Přestože jsme od sebe byli vzdálení několik set kilometrů, dotáhli jsme to ke společným schůzkám, společnému sexu, společnému manželství, společné domácnosti a společným dětem. Byla v tom i nějaká ta zamilovanost a možná i láska. Myslím si ale, že hlavním motorem našeho vztahu byla komunikace. Ta nám umožnila objevovat bohatství v nás, kvůli kterému jsme si oblíbili jeden druhého.

Dnes, po několika letech manželství, to vypadá asi takhle.

Sedím u počítače a něco dělám. Vítku? Křičí na mě žena. Moc dobře ví, kde jsem. Jenže jí nestojí za to, přijít a říct mi, co chce. Asi čeká, že vstanu a přiběhnu za ní jako pejsek.

Někdy se se mnou baví tak, že stojí zády ke mně, věnuje se něčemu jinému a přitom mluví na mě. Typicky v kuchyni. Říkám jí sedni si a pojďme si o tom povídat. Řekne, na to nemám čas, jenom tak sedět, někam odeběhne a pořád se mnou mluví. Copak asi říká?

Jindy sedí u počítače a nahlas komentuje, co dělá. Já pak nevím, jestli se baví se mnou, anebo se sebou. Jsem napjatý a nemohu se soustředit.

Odněkud přijde a hned na mne spustí novinky. Nezeptá se mne, jestli to chci slyšet a jestli to chci slyše právě teď.

Něco jí říkám a ona si to ani nedoposlechne a odchází, prý toho poučování už má dost.

Řve na děti.

Dneska jsem dokonce slyšel, jak klukovi lže. Ptal se, jestli to těsto, co uvařil, bylo v noci v lednici. Ona mu řekla, že bylo, ale ono nebylo. Řekl jsem jí, ať dětem nelže, že to stejně poznají na podvědomé úrovni. Prý provokuju a vyhrocuju situace. Vždyť o nic nejde.

A zase na mě pokřikovala z vedlejší místnosti. Maloval jsem zrovna záchod. Tak jsem na ní zakřičel, že jí neslyším a slyšel jsem, jak říká, trhni si nohou.

Někdy mi připadá, že mám vedle sebe primitiva, který neumí komunikovat.

Můžu si za to sám, částečně. Několik let jsem seděl u počítače v kuchyni a když na mne promluvila, tak jsem jí okřikl, že něco dělám. Bylo pro mne těžké pracovat ve stejné místnosti, kde se vaří a kde křičí děti. Teď už mám na práci svůj pokojík.

Někdy jsem netrpělivý a říkám ji, ať trochu zrychlí, když mi říká věci, které mne nezajímají. Já také poslouchám věci, které mě nezajímají, na to ona. Tak to prosím nedělej. Jestli ti budu vyprávět něco, co tě nezajímá, tak mi to řekni hned na začátku. To je celá ona, neřekne, že se jí něco nelíbí.

Někdy jí v duchu nadávám.

Naše komunikace je pracovní, povrchní a málokdy se dostaneme k nějakému hlubšímu tématu. Když se k němu dostaneme, je to zpravidla výchova dětí, na kterou máme každý jiný názor. Já jsem pro důslednost. Takovou, že děti nepůjdou spát, dokud neuklidí hračky a ona říká, že teď už jsou děti ospalé a tak po nich nemám chtít uklízet hračky, že jsem jim to měl říci dříve. Já jsem pro to, aby děti občas dostaly vařečkou na zadek, když je k tomu důvod a ona mi říká, že četla knížku Respektovat a být respektován a že se to nemá dělat. A ať se podívám, kam došel s bitím můj otec.

Obraz, který tu ukazuji je obraz dvou lidí, kterým nestojí za to, aby si udělali čas se spolu bavit. Podle toho to pak vypadá. Jejich láska živoří. A do postele chodí jenom spát. Každý do té svojí.

Za sebe mohu říct, že jsem už několikrát navrhl, abychom se bavili pravidelně, tak nějak terapeuticky. Třeba vždycky, když žena pije kafe, což je dvakrát denně. Řeknu jí, až si budeš dělat kafe, tak mne zavolej. Najdu jí s prázdným hrníčkem na stole, anebo mi na dně trošku kafe nechá. Ale já s tebou nechci pít kafe kvůli kafi, já si s tebou chci povídat. Cožpak to nechápeš?

Je dobré si přiznat pravdu a je dobré si přiznat, že na ní mám zhruba poloviční podíl.

To zvládnu …