(Ano, opakuji se, podobný článek jsem už psal … budiž to svědectvím o tom, co se mi honí hlavou a proč. Tento článek je součástí většího celku, který vydá celkový smysl až později.)
Poslední dobou hodně přemýšlím o lásce a o vztazích. Je to jednoduché, rozpadl se mi vztah a než se pustím do dalšího, tak si chci ujasnit, kde jsem udělal chybu, poučit se z toho a příště být úspěšnější. Nebudu z toho dělat tragédii, chybami se člověk učí a ve vztazích se člověk učí být dobrým partnerem. Nemůžu úplně za všechno, co se stalo, tak si vezmu tu svou část a poučím se z ní.
Jenže … co je to vlastně ta láska?
Je to síla, která drží lidi pohromadě? Je to energie, která jim dodává chuť do života? Je to pocit, který se objeví a zmizí? Je láska dar, který buď dostaneme, nebo nedostaneme?
Dřív jsem ztotožňoval lásku se zamilovaností a se sexem. Obojí je spíš poblouznění. Dnes si uvědomuji, že láska nepřijde sama od sebe. Zamilovanost a sex jen ochutnávka a předchuť lásky a ta je zase předchuť Lásky s velkým L a Blaženosti.
Lásku je potřeba vytvořit jako sochu. Je ukrytá v kameni nebo ve dřevě a je potřeba vzít dláto a z toho kamenu nebo dřeva ji dostat ven.
Láska je jako rostlina. Když se o ni staráme, zaléváme ji, hnojíme, povídáme si s ní, tak roste. Když ji ponecháme svému osudu, tak uschne a umře.
Láska vzniká tím, že vztahu věnujeme pozornost a něco pro druhého a pro sebe děláme.
Láska je společná vůle něco spolu dělat a být k sobě spravedliví.
To je moje definice partnerské lásky. Je trošku kostrbatá. Možná je to spíš definice partnerství než samotné lásky. Tu spravedlivost jsem tam namontoval z poselství Avenna, aby láska vydržela.
Láska musí být společná tedy opětovaná, musejí chtít oba. Jakmile to táhne jenom jeden, tak to dlouho nevydrží. Nebo vydrží, ale není to ono.
Láska, která není spravedlivá, nevydrží a rozpadne se pod tíhou nespravedlivostí, které si lidé udělají. Jako se rozpadla naše láska.
K tomu, aby byla láska, je potřeba spolu dělat něco konkrétního, chodit na výlety, povídat si, stavět dům, opravovat auto. Ideální je spolu tvořit něco nového.
Proto kluci zvou holky do kina, na plavání, do postele, na výlet, aby jim připravili nové zážitky. Později spolu stavějí dům, zařizují byt, plánují dovolené, opět je to vytváření nových zážitků a tvoření.
Představuji si, že s dokonalou láskou se budeme kromě jiného povalovat v posteli a psát knihu o Lásce. Tím nasytíme všechny naše potřeby a smysly.
Jednak postelové věci, milování, mazlení, něžnosti.
Jednak komunikace, povídání si, ujasňování si věcí.
Jednak tvoření něčeho nového, knihy. Zapojování fantazie, rozumu i pocitů, hledání správné míry rozumu a citu, aby napsaná kniha byla dokonalá.
Až se z toho dostanu a přestanu smutnit, až se poučím a polepším, začnu hledat spřízněnou duši …
Pokud máte nějakou vlastní definici lásky anebo znáte tajemství toho, aby láska vydržela, tak mi je prosím napište do komentářů …
Nevím, jestli má smysl se snažit lásku definovat, ale jsem přesvědčený, že to nejde, že se dá jenom prožít.
Ahoj Jirko,
Napadlo mne takové přirovnání.
Zažívat lásku je jako vychutnávat si jablíčka. A mě nestačí si je vychutnávat, já chci vědět, jak se pěstují, abych si je pak mohl vychutnávat. Proto se v tom vrtám.
Ahoj kVítku,
zrovna dnes jsem narazil na článek, který se snaží definovat lásku z biologického hlediska http://psychoanalyza.com/jak-funguje-laska/ a na konci je odkaz na další článek na toto téma, myslím, že stojí za přečtení kvůli komplexnímu pohledu.
Pokud to myslíš jako v tvém příkladu, tak ti nejde ani tak o definici lásky, jako spíš jak ji získat a udržet…
Jiří, ten článek jsem už četl. Pravděpodobně, když jsem hledal definici lásky na internetu 🙂 Odkaz na konci jsem si přečetl teď.
Pro ostatní několika větami:
"A jen a pouze na tomhle předpokladu (že muž má falus, žena ho nemá) vznikají veškeré partnerské vztahy.
Někdy to trvá déle, někdy kratší dobu, někdy to je záležitost pár týdnů, jindy několika let, ale vždycky se nakonec stane to, že si žena tak či onak uvědomí, že chlap ten falus ve skutečnosti nemá. Že ta díra v duši tam zůstává dál. Že ten chlap nevlastní návod na dokonale šťastný život a není a nemůže být tím chybějícím dílkem skládačky.
O co se musíme chtě nechtě snažit je přestat hledat v tom druhém doplnění a potvrzení vlastní identity, protože tohle jednoduše nefunguje."
Máš pravdu, mě ani tak nejde o nějakou definici, ale spíš porozumět a pochopit, jak to funguje. Jak lásku získat, udržet i ztratit.
Máš pravdu, mě ani tak nejde o nějakou definici, ale spíš porozumět a pochopit, jak to funguje. Jak lásku získat, udržet i ztratit.
………………………………………………………
Láska je ve své podstatě jedním z aspektů Skutečnosti,
a tak i ta naše pozemská láska by měla být doplněná o ty ostatní aspekty aby to fungovalo…
Takže to co je ve Skutečnosti jednotou,
je pak v našem dualitním životě rozděleno do různých životních kvalit,
a ty kvality samozřejmě jsou v určitém vztahu k té lásce,
Takže si stačí zjistit, o čem je realizace a osvobození,
(vědomí, bytí, blaženost, světlo, přítomnost, uvolněnost od připoutaností)
a to tam dle svých možností a schopností přidat, pokud si to tedy jaksi rovnou neuvědomujeme, protože jsme zamilovaní
Když se odmilováváme, tak se neztrácí jen ta láska,
první se začnou ztrácet ty doprovodné kvality zamilovanosti,
lehkost, uvolněnost, bezstarostnost, radostivost atd.
Takže pak by to mohlo fungovat jako auto co má 4 kola a ne jen tři nebo dvě nebo jedno kolo,
i když i s jedním kolem se dá jet, jen to trošku skřípe a drhne a je větší spotřeba
To poslední je jen takové podobenství (kdybyto náhodou někdy někdo nechápal) něco na způsob polních lilií a zpěvných ptáčků o nichž zase mluvil v podobenství Ježíš…
Milý Pú,
Hezký komentář k hlubšímu zamyšlení.
Jedna věc jsou neuvědomované "aspekty Skutečnosti" a druhá jsou naše (základní) pozemské schopnosti, kterými jakž takž vládneme.
Vidím to především tak, že na začátku se oba dva pozemsky snaží … postupem času nasměrují pozornost někam jinam (třeba i starost o rodinu) a to je začátek konce.
Je to zcela jednoduché, čemu věnujeme pozornost, to roste … a tím tvoříme, pokud možno v souladu se Skutečností. Pak jedeme na čtyřech kolech.
Ano, láska má nadpozemské vlastnosti … daří se jí v souladu se Skutečností a čím víc je člověk napojený na Skutečnost, tím lépe se daří i jeho lásce … 🙂
Samozřejmě, je to o pozornosti,
když tu pozornost a uvolněnost co jsme užívali v období zamilovanosti otočíme směrem k těm každodenním starostem,
tak tu lásku pomalinku začneme ztrácet,
a zjasných dnů zamilovanosti se stávají šedivé dny povinností a nekonečného stereotypního kolotoče
Zamilovanost je taková malá "pseudorealizace"
kde se na základě tý lásky projeví i ty ostatní kvality, svět je krásnej, cítíme se uvolněně a štastně a bezstarostně
a jde vlastně jen o to, ten stav udržet,
ani ne tak kvůli té osobě, jenž v nás tu lásku vyvolala,
ale pro sebe, protože to je náš postoj či stav bytí
a s tím by se mělo dát jít projít i těmi šedivými dny plných starostí
ale ono už to pak není až tak moc o partnerském vztahu, jako spíše o mě samotném
(ale ono už to pak není až tak moc o partnerském vztahu, jako spíše o mě samotném)
Ano 🙂
Před několika dny jsem přemýšlel o tom, že když se s někým seznámíme, jsme z něj nadšení a těšíme se na něj … je to svým způsobem útěk od sebe k němu. Naše pocity štěstí závisí na něm. Napadlo mne, že bychom měli být nadšení hlavně sami ze sebe, z toho, jaký žijeme život a těšit bychom se měli na každý den, který sami se sebou zažijeme.
Jsem nadšený sám ze sebe 🙂 a těším se na to, co se sebou dnes zažiju 🙂
Láska k sobě, ano,ano! Je to základ. Láska s druhým je kouzlo a tvoření vyrůstající ze základů. Láska k sobě je pro mne život plný barev a láska sdílená je tvoření s těmi barvami.
Vítku píšeš (…se rozpadla naše láska). Ta věta se ke mně vrací. Může se láska rozpadnout? Myslím, tedy tak to probíhalo v mém životě, že pod tíhou nespravedlností(skutečných i domnělých)se vytratila touha po blízkosti, začali jsme se jeden před druhým uzavírat a už nešlo lásku vnímat. A pak se rozpadl vztah.
Láska. V pohádkách víly opouštějí své lesní paloučky a tím i nesmrtelné životy, aby mohly lásku prožít. Něco na ní je. Zázračného. Jedinečného.
Znám ve svém okolí jen jediný pár, který i po letech funguje partnersky a je s nimi láska. Všimla jsem si, že spolu hodně mluví, záměrně otevírají témata, která jsou pro ně bolestivá a snaží se vzájemně pochopit. Taky mají velmi podobný přístup ke způsobu života. Jsem moc vděčná, že je znám,jsou pro mne nadějí, že to jde.
Ano, bystrá Jano 🙂 Nerozpadla se láska, ale vztah (tak to píšu nahoře ve článku).
Ani slovo "rozpadnout" mi moc nesedí, ale používá se v této souvislosti.
Smyslem tohoto článku bylo spíš jenom tak popřemýšlet a získat hrubý materiál … a mohli bychom věnovat několik hodin tomu, abychom ten článek upravili do dokonalé podoby. Nebo napsali lepší.
Všechny tyto články považuji za prototyp, stav mého rozumění, chápání, vyjadřování a věnovaného času v danou dobu.
A láska? Je to zajímavé, ale ona se nerozpadla a ani nezmizela, celou dobu tam byla. Našel jsem ji, když bylo "po všem". Byla schovaná pod bolestí (oprávněnou i neoprávněnou), křivdami a výčitkami.
Řekl bych, že láska byla přikryta nebo překryta jinými pocity a myšlenkami, které byly silnější.
Anebo??? (tři otazníky),
kterým jsme věnovali víc pozornosti!!! (tři vykřičníky).
To, že znáš jediný pár, mne nepřekvapuje, myslím si totiž, že málokdo přišel, "jak na to".
Ano, láska pokud je to láska se nemůže rozpadnout ani zmizet, jen se nám schová, protože věnujeme pozornost něčemu jinému. To je dobrá myšlenka.
Ona časem zmizí nebo zeslábne a vedle ní případně vyroste jiná láska, která ji zastíní.
Co mne zaujalo (vykřičníky a otazníky) je, že my rozhodujeme o tom, čemu věnujeme pozornost (nemusí to být jenom to, co ji z vnějšku upoutá). A čemu věnujeme pozornost, to roste 🙂
Jestli ty začátky konců lásek nejsou něco jako zaškobrtnutí pozornosti, myšlenkové a pocitové pasti, do kterých jsme spadli, protože jsme nebyli dostatečně bdělí, u sebe, nad věcí … a neznali jsme, jak se z nich dostat ven …
…láska bude tatáž, jen ji můžu intenzivněji vnímat, může být (teď si půjčím tvé oblíbené slovo)dokonalejší, protože pokud se učím, tak rostu, pak i já jsem dokonalejší.
Myšlenkové a pocitové pasti a jak z nich ven. Jak jsme se do nich dostali? Nad tím jsem dost přemýšlela. To je námět na článek 🙂
Hezký námět na článek 🙂
Na myšlenkové a pocitové pasti (článek) si ještě počkáme … vlastně mě právě jedna napadla, ta největší … lidé spoléhají pouze na cit (pocity, srdce, vnuknutí) nebo pouze na rozum. Jakoby používali polovinu mozku a divili se, kam je to zavedlo …