Nemám rád umělé květiny a umělé obrazy. (Můj vztah k umělému poprsí je nad rámec tohoto článku, který má být o květinách.) Umělé obrazy jsou plastové výlisky, na kterých jsou vylisovány tahy štětce. „Jako by to bylo namalovaný.“ Prodávají je třeba v Bauhausu. Při letmém pohledu to vypadá jako skutečný ručně malovaný obraz. Ale je to obarvený plastový výlisek. Možná ani není obarvený, je přímo vylisován z plastu vhodné barvy. Manželka už několik takových koupila a ani se nad tím nepozastavila. Koupila si obrázek, který se jí líbil. Prý na originály nemá peníze. Pro mne je to kus mrtvé umělé hmoty, který patří do umělého odpadu. Kdyby vzala pastelky a kus papíru, anebo olejové barvy a něco naplácala na kus sololitu, budu to považovat za tvůrčí čin. Za ten nejlepší originál. Kupovat plastové obrazy považuji za vyhozené peníze. Kdoví. Možná dílu vdechuje smysl nikoliv tvůrce, ale pozorovatel. Člověk může žít ve světě, který si vysnil a plastové rekvizity k tomu stačí. Stejně to mám i s umělými květinami (a umělým poprsím, aby to téma nezůstalo otevřené).
Řezaných květin je mi líto. Je mi líto, že kytka, která mohla dělat světu krásu ještě několik týdnů, musí zemřít, aby někomu udělala pomíjivou radost. Jak se jí to asi líbí, když k ní někdo přijde, uřízne jí, zabalí do papíru anebo dá do vázy. Není nic jednoduššího než se jí zeptat. Vzal jsem zahradnické nůžky a ustřihl jednu krásnou bílou lilii.
Tak co, kytko, jak se ti to líbí?
Dobře, zbavím se nejdřív toho nepříjemného tónu. Tu kytku jsem neřezal proto, abych z ní dostal její pocity, až bude umírat, ale proto, abych si ji dal na stůl, a aby mi dělala radost. Nezkoumám jenom její pocity, ale také svoje pocity. Možná se pletu. Možná že kytky jsou stvořené k tomu, aby byly řezány a dělaly lidem pomíjivou radost. Možná je to nebolí a nevadí jim to. Možná jsou dokonce rády. Tak jdeme na to.
Šmik!
První věc, které jsem si všimnul, byla, že kytka je nějaká okousaná. A jsou na ní hovínka nějakých brouků, nebo co to je. Nestaral jsem se o ni dobře. Zaléval jsem, ale nenapadlo mne se podívat, jestli jí něco nežere. Nezeptal jsem se. Máš se dobře kytko? Kytičko, jsi se mnou spokojená, nebo by ses raději někam odstěhovala, kdyby to šlo?
Kdybych nebyla spokojená, umřela bych. Mohlo to být lepší s tou tvojí péčí. Ale učíš se. Letos bylo zalévání lepší než loni a je dobře, že o těch věcech přemýšlíš. A okousané jsou jenom spodní listy.
Druhý vjem, který ke mně přišel, byl, že jsem tu kytku uřízl bezmyšlenkovitě. Nezeptal jsem se jí, jestli ji mohu uříznout, jestli chce. Nezeptal jsem se ji, jestli se chce rozloučit s kytkami kolem, jestli chce zažít ještě poslední deštík, jestli má ještě nějaké poslední přání. Jestli je její čas. Nezeptal jsem se ostatních kytek, jestli některá nechce jít místo ní.
Promiň, kytičko, šel jsem na tebe necitlivě. Příště se budu víc ptát.
Dal jsem ji do vázy a dal jsem jí tam hodně vody. Kytka má dva rozvité květy, dva rozvíjející se a dva uzavřené. Byla to dobrá volba. Co říkáš, kytičko?
Neříká nic, sluní se na sluníčku. A příští rok na stejném místě vyroste znovu. A už to pro mne nebude nějaká anonymní kytka. Bude to „ta bílá“, které jsem se loni nezeptal a kterou jsem nechal okousat. Nebo to bude úplně nová kytka? Není život člověka podobný jako život kytky? Nesmrtelná duše (kořen) je zasazená v hlíně a z ní vyrůstají jednotlivé životy. Vidíme kytku a neuvědomujeme si, že podobná tu byla už před rokem a podobná vyroste i za rok.
Pane Vítku, dobrý večer,
s tímto článkem o kytičkách jste mě ale dostal. Teď vlastně ani nevím jestli mám s Vámi souhlasit či nesouhlasit. Miluji květiny, o květníčkové, které mám doma v bytě, se snažím starat co nejlépe, i si s nimi povídám. I když mi někdy dávají najevo, že s tou péčí by to mohlo býti i lepší:-). Řezané květiny si kupuji v květinářství skoro každý týden a vždy většinou další týden mi vydrží doma ve váze a dělají mi "pomíjivou" radost. Jsou to většinou růže, které i nádherně voní… takže je "očuchávám" skoro pořád:-). Vůbec mi nedošlo, že by nemuselo být správné takhle květině ukončit její život. Myslela jsem si, že některé jsou k tomu určené. Už jen když si to přirovnám k tomu, když žena dostane od muže z lásky květinu, jaké z toho má krásné pocity a co to pro ní znamená. Pro mě tedy hodně… Myslím si, že i když ten pocit je pomíjivý, tak stojí za to. Nevím, je to můj názor, ale Váš článek mi otevřel pohled i na tu druhou stranu, co na to asi říká ta kytička. Budu o tom přemýšlet:-). Děkuji Vám.
Pěkný večer Majka Horneková
Dobrý večer,
Já Vám řeknu, že mě ten článek (teď) taky dostal, až se mi slzička udělala …
A jaký článek máte na mysli? Ten svůj??? Majka Horneková
No jasně, tenhle článek o kytkách 🙂
Jestli je to ta kytička, o které píšeš, tak si spáchal ještě jednu špatnost. Nedal si ji do vázy ale do nějaké lahve od čehosi. Jak se asi cítila?
Od piva, ale proč upřednostňovat tvar před funkcí. Pro láhev to byl určitě zajímavý zážitek, být vázou. Takže kdytka i láhev se cítily skvěle.
Pro láhev to určitě byl zajímavý zážitek. Kytka se rozhodně skvěle necítila, zvláště po pivu. Neupřednostňuju tvar – jenom konstatuju, že krásnou kytku urazíš zapíchnutím do lahve, která je určena k něčemu jinému. Když kytku uřízneš, myslíš, že je už mrtvá a je jí to jedno?
"rozhodně", "urazíš"
Tohle není nějaká obyčejná láhev od piva, ale luxusní láhev s porcelánovým uzávěrem a gumovým těsněním. Pokud si dobře vybavuji, bylo to pivo Kelt, dovezené ze Slovenska, tedy láhev zahraničního původu, řádně vymytá a pro svoji krásu skladovaná … i kdyby to byl právě dopitý lahváč, tak věřím, že by to kytka pochopila a svou krásu rozdávala. A rozhodně by se neurazila.