Když paní K. z Avenny dělala přednášku na téma „Jak ještě lépe prosit“, pomyslel jsem si, že už jí dochází inspirace a tak se zabývá okrajovými tématy. Mluvit dvě hodiny o tom, jak se má správně prosit?

Je přeci jasné, že k prošení je určené kouzelné slůvko prosím.

Přednášku jsem pustil z hlavy, ale postupem času se se mnou začaly dít zajímavé věci. Buď je to tím, že degeneruji, stávám se přecitlivělým, přísným a prudím, anebo je to naopak tím, že jsem citlivější a mám rozvinutější smysl pro spravedlivost. Ať tak či onak, ty kolem sebe štvu, když jim připomínám, že pokud něco chtějí, měli by poprosit.

„To tě mám jako kvůli každé maličkosti prosit?“
„Pokud chceš, abych to pro tebe udělal.“

A mě zároveň štve, že mám kolem sebe lidi, kteří na mě pokřikují jako na psa a diví se, že jim ochotně nevyhovím.

Uvedu několik příkladů:
Dej vařit vodu na čaj.
Jdeš ven? Kup mlíko.

Anebo varianta s připojeným slovem „prosím“.
Dej vařit vodu na čaj, prosím tě.
Jdeš ven? Kup mlíko, prosím tě.

Nevím, jak vy, ale já tyto věty beru jako rozkaz, případně jako rozkaz s připojeným slovem prosím. Jenže to slovo je až na konci a tak mozek nejprve zareaguje na ten rozkaz (co na mě pokřikuješ, nejsem tvůj pes) a teprve pak může zohlednit slovo „prosím“. Většinou je to slovo prosím přidané po chvilce zaváhání, kdy si dotyčný uvědomí, že něco není v pořádku a aby to zachránil, připojí kouzelné slůvko.

O něco mírnější rozkazy jsou se slůvkem „prosím“ uprostřed věty. Dojdi, prosím tě do sklepa. Slovo dojdi, je tu rozkazem, prosím je pozdním pokusem o prosbu, aby se neřeklo, následuje zbytek rozkazu.

Prosím tě, dojdi do sklepa a přines mlíko. To už je o hodně lepší, ale pořád to na mě působí jako rozkaz. Možná, že to je tím, že reaguji na něco podvědomě a v konkrétním případě cítím neupřímnost té prosby, cítím, že to není prosba, ale rozkaz. Nebo slyším tón, hlasu, který neodpovídá tomu, co slyším.

Jen málokdy se dočkám upřímné prosby, která začíná slůvkem prosím, a pokračuje něčím, co není rozkazem, ale dává mi svobodu zareagovat podle toho, jak budu chtít.

Prosím tě, mohl bys přinést ze sklepa mlíko?
Prosím tě, přinesl bys ze sklepa mlíko?
Prosím tě, přineseš ze sklepa mlíko?

Věřili byste, že se od lidí málokdy dočkám upřímné prosby? A věřili byste, že dřív mi nevadilo, že se mnou tak mluví a mluvil jsem s nimi stejně? A nikdo v tom neviděl problém. Rok se s rokem sešel a chci dát paní K. za pravdu. I takovou obyčejnou věc, jako je prosba je třeba se naučit a správně ji používat.

Těším se, že jednou budu mít partnera, který si mě bude vážit a nebude na mne pokřikovat jako na psa a nebude se cítit dotčený, když si to nenechám líbit. Nebude mi říkat, že už zase prudím. Bude vědět, že i když chce po člověku maličkost, chce po tom člověku, aby mu věnoval kousek svého života. Nic není samozřejmé.

Ještě chci dodat, že slova jsou pouze částí informace. Záleží i na tom, jak se to řekne. Proto možná někdy slova neposloucháme a reagujeme spíš na to druhé, mimoslovní. A slova nám nesedí, i když jsou formálně v pořádku. Takže vlastně nepíšu jen o tom, jaká slova používat při prošení, ale i tom, jak být při prošení nastavený. Jako ten, kdo po druhém něco chce.