Už jako malé dítě jsem si všimnul, že mám v hlavě spoustu myšlenek. Pořád jsem na něco myslel, pořád se mi něco honilo hlavou. Některé z těch myšlenek si navzájem odporovaly, udělej tohle, udělej něco jiného. Některé z těch myšlenek byly destrukční, rozbij to, zlom to, zkus, co se stane …
Se svým zmatkem v hlavě jsem žil víc jak dvacet let a nenapadlo mne s ním něco dělat. Předpokládám, že to zažívá každý člověk. Možné ale je, že lidé si ten zmatek neuvědomují, že ty myšlenky nedokážou pozorovat.
Když jsem si začal klást otázky po smyslu života, vlastně když se mi tyto myšlenky objevily v hlavě, první cesta, na kterou jsem se vydal, byla zjednodušeně řečeno buddhistická.
Začal jsem meditovat.
Je hodně způsobů meditace. A pod slovem meditace si lidé často představují fantazírování. Říkají, že meditují, a přitom si představují barvy, světlo, nějaké krásné prostory … já jsem se věnoval meditaci bezpředmětové, při které jsem na nic nemyslel. Cílem bylo nechat všechny myšlenky odejít, pozorovat je, ale nerozvíjet je. Jako pomocný předmět sloužilo počítání nádechů a výdechů. Věřil jsem tomu, že se takhle dostanu k osvícení. Že všechny myšlenky zmizí a ocitnu se v jakési mentální tmě, ale pak se to prolomí a do hlavy se mi nažene Světlo Poznání. Meditoval jsem ze začátku čtvrt hodiny denně, potom, půl, tři čtvrtě … a jelikož jsem právě ukončil vysokou školu a času jsem měl dost, řekl jsem si, že do pracovního procesu se zařadím, až budu mít jasno, jak to vlastně je. Nejdřív osvícení … a pak se uvidí.
Maximální meditační dávky, ke kterým jsem se dostal, byly několikahodinové. Myslím meditace, kdy jsem seděl v lotosovém sedu a na nic nemyslel. Cílem bylo učinit meditaci trvalou součástí života. Mít prázdnou mysl bez přestání.
Už tehdy mne napadala jedna zásadní otázka: „Co když mne při meditaci napadne něco užitečného a správného a já tuto myšlenku budu ignorovat?“ Nechám ji odplynout. Není to hloupost? Žel jsem tuto moudrou myšlenku ignoroval a nechal ji odplynout.
Během několika měsíců jsem se promeditoval do takové prázdnoty, že jsem se odstěhoval z Prahy. Od ústředního topení a teplé vody do malého domku, kde tekla jenom studená na chodbě a ohřát se dala v hrnci na kamnech. Teprve to bylo to správné prostředí pro meditaci. Promeditoval jsem se do téměř dokonalé svobody a nezávislosti na myšlenkách. A také na tom, co si myslí a co říkají moji příbuzní. Jenže ta svoboda byla neúnosná. Tím, že jsem neřešil takové ty důležité věci, které řeší normální lidé, například práci, měl jsem spoustu času řešit filosofické „hlouposti“. Zasekával jsem se na obyčejných věcech jako například na otázce, jakou botu je lepší si obout jako první. Pravou nebo levou? Na tuto a podobné otázky jsem nenacházel odpověď. Jedinou odpovědí bylo, zapoj svoji vůli a rozhodni se, kterou botu si chceš obout jako první. Kromě tohoto zasekávání jsem dospěl do stádia, kdy jsem nedokázal odhadnout, co se v mé mysli objeví za pět minut a co budu dělat. Má mysl byla prázdná jako nepopsaný papír a nebyl v ní napsaný žádný plán pro příští rok, měsíc, týden, den, hodinu, minutu, vteřinu …
Lidem, kteří mají naplánovaný den a chodí do práce, se to nemůže stát. Já jsem vařil na kamnech a napadlo mě, teď ohřej vodu a umyj se. Tak jsem ohřál vodu a umyl se. Teď se obleč. Tak jsem se oblékl, a když jsem byl oblečený, napadalo mne, teď pojedeš na výlet. Žil jsem od myšlenky k myšlence a nevěděl jsem, kam pojedu na výlet. Tak jsem vyšel z domu a vydal se na autobusové nádraží s důvěrou, že až tam budu, tak zjistím, kam že to vlastně jedu na výlet. Na nádraží mne čekal autobus do Českých Budějovic. Výborně! Jenomže když jsem projížděl Vodňany, přišla myšlenka, tady vystup. Tak jsem vystoupil a navštívil jsem známé ve Vodňanech. Takto, od myšlenky k myšlence jsem žil několik měsíců, pokud to nebyly roky. Některé ty myšlenky byly opravu zajímavé, například, dát peníze do odpadkového koše v parku, abych se naučil nelpět na penězích. A za chvíli tudy půjde bezdomovec, který ty peníze potřebuje.
Potuloval jsem se po světě bez peněz a bez práce a z toho mála, co jsem měl, jsem ještě rozdával. Svoboda! Tehdejším ideálem, ke kterému jsem směřoval, bylo vlastnit deku a pantofle a být osvícený. Vědět všechno. Například vědět, kde všude se povalují ztracené peníze. Člověk pak nemusí mít žádnou hotovost, když ví, kam si pro peníze dojít.
Bezcílně potulovat po světě, vláčený svými myšlenkami jsem se přestal v okamžiku, kdy mi opravdu došly peníze. Tehdy jsem si našel práci hlídače a nočního vrátného. Osvícení jsem nedosáhl, meditace mi dokonale vypláchla mozek. Udělal jsem jednu zásadní chybu. Schválně, jestli přijdete na to, jakou …
Chtěl jsem se zbavit všech myšlenek bez ohledu na to, odkud a proč přišly. Chtěl jsem je umrtvit, zbavit se chtění, jak radila buddhistická teorie. A přitom jsem měl myšlenky rozlišovat na správné a špatné. Těch správných se držet. A ty špatné ignorovat. Jenže k tomu, abych se držel správných věcí a nedělal nesprávné, nepotřebuji meditaci.
Z meditačního období jsem se hrabal několik let a mohu potvrdit, že meditace připravuje člověka o radost ze života, a vede k depresi. Alespoň v mém případě tomu tak bylo.
Zajímavé je, že různá náboženství pracují s myšlenkami. Zatímco buddhismus mi radil výplach mozku prázdnotou (nebo jsem to tak pochopil), křesťanství radilo modlit se bez ustání (nebo jsem to tak pochopil). Vypláchnout si mozek Bohem. Pokud si člověk vypláchne mozek Bohem, nemohou do něj vstoupit škodlivé myšlenky, které tam našeptává Satan. Chytré, že?
I křesťanství jsem zkoušel. Bohužel, anebo spíš bohudík se mi nepodařilo se sklonit před Ježíšem natolik, abych mu vydal svůj život a učinil ho pánem svého života. Já jsem přeci dostal život od Boha, proč bych ho měl dávat nějakému Ježíšovi? Aha, protože Ježíš na kříži dal svůj život za mě. To mi hlava nějak nebrala. Pokud tohle po mě chce Bůh a Ježíš, tak oba patří do blázince. I křesťanství jsem opustil. Abych mohl být křesťanem, musel bych znásilnit sebe sama.
Hledal jsem dál … a hledám dosud. Po mnoha letech jsem se vrátil na místo, odkud jsem vyšel. Bohatší o několik zkušeností. Vím už, kudy cesta nevede. Cesta nevede vyprázdněním mysli od všech myšlenek. A cesta ani nevede výplachem mozku, byť by si ho člověk vyplachoval sebevznešenějšími myšlenkami.
Tak kudy vede cesta? Jak se vyznat ve zmatku, v myšlenkách a hlasech, které se člověku ozývají v hlavě? Každý člověk v sobě má něco, co mu říká, jestli to, co dělá, je správné. Vnitřní hlas, hlas svědomí, hlas svojí duše. Je to hlas, kterým je člověk spojený s Bohem, Stvořitelem, Dokonalostí. Ten by měl člověk poslouchat. Pozná ho podle toho, že je Rozumný, Moudrý, Střízlivý, Spravedlivý, Čistý. Neradí člověku žádné špatnosti. Tohle rozbij, tohle ukradni, tohle zalži. Naopak člověka chrání před tím, aby udělal něco špatného, předem mu říká, čeho se má vyvarovat. Jakoby šel naším životem o krůček napřed a věděl, co přijde …
Šel jsem mnohými cestami k Bohu, Osvícení, Dokonalosti a došel jsem k tomu, že ani v knihách není dost moudrosti na to, aby se podle nich mohl člověk řídit. Knihy jsou dobré na rozjezd, aby člověka nasměrovaly. Cesta, které teď věřím, je rozvíjet komunikaci se svým vnitřním hlasem. Být na příjmu, snažit se ho zachycovat a odlišovat od ostatních hlasů, vést s ním tichý vnitřní dialog. Jak vzdálené je to od meditační prázdnoty anebo od modlení se bez ustání. Vlastně je to modlení se bez ustání a mlčky k sobě samému. K něčemu, co je ve mně. Ne k biblickému Bohu, který trestá hříchy a odpouští viny. Ani k Ježíšovi, který spasuje. Ke svému vnitřnímu hlasu, který radí, kudy jít životem.
Bylo by neférové, kdybych nezmínil jednu moudrou ženu. Katovu ženu, co jezdí na bílém koni, a v puse drží stéblo. Pokud nechápete tento obraz … časem vám to dojde. Ona mne navedla na to, abych poslouchal svůj vnitřní hlas a odlišoval ho od ostatních hlasů …
Děkuji, to je jedna z nejlepších myšlenek a rad, co znám 🙂
Chtěla jsem článek a je tu. Povedl se a hodně 🙂
To jsem rád, že se ti mé senilní vzpomínky líbí … jó to byly časy, kdy se bralo osvícení útokem! 🙂
🙂 🙂 🙂 senilita? Sundej depku z krku, nesvědčí ti.
Senilní je od slova sen, jakože příjemné vzpomínky :-). I když slovo senilní spíš vzbuzuje představu demence.
Meditaci zdar …
Zajímavý výklad…
Představ si, že podle slovníku cizích slov je senilní = sešlý věkem, stařecký, vetchý.
Odvolávám. Byly to mladistvé vzpomínky :-).
Vím, co znamená senilní. Jenom se podivuji nad tvým vskutku originálním pojetím 🙂
Hezký článek,k zamyšlení,kam až člověk muže dojít. 🙂
V životě je krásné, že ať člověk zabloudí kamkoliv, tak se (většinou) může vrátit a jít hledat jinou cestu …
Tak to máš Vítku pravdu.
Prošla jsem hledáním,nechápala jsem různé souvislosti a bála jsem se,že svou cestu nenajdu.Mám zasvěcení v kabale,ale stejně jsem nebyla jistá,jak zvládnu své hrnoucí se myšlenky,stavy,které se podobaly náběhu na sebevraždy,prostě roztříštěná energie a chaos.Až nástupem na "mateřství" a starost o rodinou péči,mě "praštěné"myšlenky pustily.Neopustilo mě ,ale vědění.A díky tomu jsem jednou na obloze uviděla-kříž.Bylo po dešti,obloha byla taková šedá,a já jsem se vydala na procházku do kopců,právě jsem prožívala velice těžké období a potřebovala jsem si v přírodě pročistit hlavu od těžkých myšlenek.Měla jsem sebou psa,který byl rád,že jsme na loukách.Byla jsem unavená a tak jsem si do trávy natáhla bundu a na ni ulehla,Na krátkou chvíli se vyjasnilo nebe a vykouklo sluníčko a pak to začalo,pes zhluboka dýchal a já se přidala k jeho rytmu,začala jsem odříkávat-,,mám jasnovidné schopnosti" a najednou za pár minut,mě něco donutilo otevřít oči-na nebi byl velký kříž,dolní konec kříže byl obalený bílým oblakem a z pravé strany toho kříže vykukovala andělská peruť-křídlo.A já v naprostém úžasu poklekla a začala se modlit,pak jsem se ptala Boha,jak dlouho ještě budu mít problémy a slyšela jsem hlas-,,svůj kříž si potáhneš životem sama,ale anděl Ti bude pomáhat",ještě chvíli byl ten kříž na obloze a potom se pomaličku začal rozpouštět do překrásného zlatého závoje plným hvězd.To Světlo z toho kříže se stáčelo pod obláček,až jej celý prosvítilo krásnou zlatou září a vyšlo slunce.A já věděla,že mi Bůh odpustil a,že i když budu mít kříž,ponesu si jej sama a že s pomocí anděla to zvládnu.
Dobrý den Jarmilo,
Děkuji za zajímavý příběh. Je hezké, že jste se podělila.
Napadly mne dvě věci do diskuse. Doufám, že nevyzní, že si z toho dělám legraci. Spíš se snažím přinést další úhly pohledu.
Za prvé mne napadlo, jestli se jednalo o "mystický" zážitek, anebo jste si tím psím dýcháním (něco jako holotropní dýchání) způsobila halucinace a pak jste viděla to, co jste chtěla vidět. Ležet na zádech, zhluboka dýchat a koukat nahoru, to si člověk přímo říká o zážitek …
Za druhé mne napadlo, že lidé, kteří nějak přičichli ke křesťanskému náboženství (což neříkám, že jste právě vy) pak mají pocit, že v životě musí nést kříž a snášet pokušení ďábla a podobné věci.
Já ve svém nynějším rozpoložení bych si to vidění vysvětlil tak, že kříž, který jsem nesl se rozplynul a už není. "Už nemusíš věřit tomu, že neseš kříž a život je těžký."
Představa, že budu muset celý život nést svůj kříž podobně jako nést na zádech 30 kilo v batohu pro mne není radostná i kdyby mi pomáhal anděl. Čímž neříkám, že v určitém období bych do toho batohu nehledal další zátěž, aby byl ještě těžší.
Prosím, neberete to tak, že si dělám legraci z vašeho zážitku. Nechtěl jsem jen napsat, jé to je skvělé, co jste zažila, snažím se pochopit okolnosti … myslím si, že ty zážitky si člověk hodně připravuje a (de)formuje podle toho, co chce.
Děkuji za pochvalu článku 🙂
Přeju hezké dny a další zajímavé zážitky … 🙂
To mně opravdu nenapadlo,že když se kříž rozpustil,že jsem měla být šťastná,protože jsem již nemusela na zádech noc táhnout.Jenomže tenkrát jsem doslova táhla rodinu,aby se nám nerozpadla,aby byl manžel zdravý a aby syn,který velmi "lumpačil",našel cestu k normálnímu životu.
Dobře Vítku, napíši ještě něco-celý život se dotýkám tajemna,třeba mi vysvětlíte toto: Byl rok 1973 a já jsem šla s partou lidí a se svým tříletým synem pěšky z Rychnova nad Nisou do Hodkovic nad Mohelkou pěšky-v té době se stavěla dálnice z Liberce do Turnova a tak byla silnice pěkně rozkopaná.
Bylo slunečné počasí a tak jsme si doslova užívali výletu.Když tu můj syn,říká ,,slyším vláček",říkala jsem mu,že tady vláček nejezdí,ale on si to nedal vymluvit a stále slyšel vláček, za pár chvil jsem jej slyšela i já,ale o trochu výše.Na kopci,který byl porostlý lesními stromy,žádné koleje tam nebyli.
A tak jsem se synem a ještě s jedním kamarádem tiše koukala na ten kopec a opravdu mezi stromy jela mašina-stará lokomotiva,která svítila z komína šel kouř a za sebou táhla čtyři vagónky,jako z pohádky.
Krom nás to nikdo neviděl.
Pár let na to,tady u nás v Hlinsku v Čechách,jsem byla v parku nad městem a viděla jsem těžké letadlo,jak se dotýkalo koly střech domů,jako by šlo na přistání,v oknech jsem viděla lidi,byli klidní beze strachu,tam kde to letadlo mělo přistávat jsou louky a urnový háj.
Další setkání,bylo v čase,kdy přes naše území byl povolen přelet americkým letadlům-směr Kosovo.
Byla jsem venku s manželem a se psem,šli jsme do studánky pro vodu a nad polem letěla tři letadla,pomyslela jsem se smutkem na lidi,kterým ta letadla nesou smrt. A najednou cvak-jako když někdo otočí vypínačem-byla válka(2 světová) já mladá holka jsem čekala na tátu v Jugoslávii v továrně,až půjde domů,bylo mi 13 let.Táta mne poslal na před,ať nečekáme s obědem,že on se chvíli zdrží.Já jsem přiběhla domů,bratr stál u plotny a něco míchal,u stolu seděla jeho dívka a máma.Najednou sirény a já s mámou utíkala do domovního krytu,bratr s jeho dívkou jinam.Byla jsem zvědavá a tak jsem vykoukla ze sklepa a na obloze byla letadla,která shazovala bomby.Najednou nebylo nic,poslední co jsem viděla byl prach a znovu cvak,je krásné dopoledne a já jdu po louce.
Do té doby jsem trpěla od mala dušností,nesměla jsem do prachu,,musela jsem se vyhýbat pylu atd.Od té chvíle,mi nic nevadilo,prach,pyl,prostě nic.
A ještě jedna perlička-moje máma mi kdysi vyprávěla,že jsem mohla mít sestru,která zahynula ve druhé světové válce v úkrytu při bombardování.
Možná,že najdete nějaké vysvětlení a věřte,že Vám p.Vítku budu vděčná.
Protože mám plno dalších setkání,která mi přinášejí nová a nová poznání.
Přeji hezký den.Jarmila Klaudingerová
Jarmilo, to by chtělo jasnovidce nebo vědmu …
Nebo na to zkusit přijít sám. Třeba s tím vláčkem, bral bych to tak, že mi bylo dovoleno nahlédnout do světa dětské fantazie. Abych nebyl moc dospělý, měl s dítětem trpělivost a nemyslel si, že si vymýšlí. Lehce se to píše takhle u počítače, kdybych spěchal a dítě přišlo s nějakým vláčkem, nejspíš bych ho okřikl, ať nezdržuje, že tam žádný vláček není.
Kdo hledá, ten smysl příběhů časem najde (nebo potká jasnovidce) … 🙂
Mě některé věci docházejí až po mnoha letech (nebo už desítkách let).
Hezký den … přeji.
Až na tú maličkosť že bez tej meditácie by si ten hlas dodnes nepočul. Tiež píšem zo skúsenosti.
Ahoj Malwericku,
Ono záleží na tom, čemu člověk říká meditace. Pokud sebepozorování a sebezpytování, tak budiž … pokud vizualizacím, potlačování myšlenek a pocitů, tak nebudiž.
No to osvícení je vlastně přijímání informací toho vyššího já. Meditace je na rozvíjení vědomí a schopností. Já používám meditaci v časoprostoru a učím se i meditaci Merkaba z knihy od Drunvala Melchizedeka, mám od něj dva díly knihy Prastaré tajemství květu života.
Nalézt svůj vnitřní hlas.
http://www.lyricus.cz/