Jsou věci, které člověk dokáže říct jenom tak. Venku je hezky, šlápnul jsi mi na nohu, promiň, rozbil jsem ti hrneček, koupím ti nový.

A jsou věci, které člověk tají a nechce se mu je říct. To dítě není tvoje, to jsem byl já, kdo ti před deseti lety ukradl kolo. Byl jsem ti nevěrný s tvojí kamarádkou. Nemiloval jsem tě, ale byl jsem s tebou kvůli penězům. Je tak těžké říct některé věci, že si je člověk raději vezme do hrobu. Také jsem měl několik takových věcí. Například různé drobné krádeže, které se mi převalovaly v hlavě deset let a více. Hryzalo mě svědomí z nějaké drobnosti, kterou jsem udělal v mladistvé nerozvážnosti. Cítil jsem se trapně, a kdybych se mohl vrátit zpátky v čase, už bych to neudělal. To je to správné rozpoložení na to, aby se člověk zhluboka nadechl a šel se přiznat. Protože když to neudělá, zůstane v něm malý kousíček něčeho zdeformovaného, zlomeného, pošpiněného, nevyřešeného a to něco se mu bude připomínat a způsobovat nepříjemné pocity. Dokud neumře anebo dokud neotupí.

Nevadí, že ten druhý vědomě nic netuší. Na úrovni duše o nás ví všechno. A tím, že se mu přiznáme, dáme do souladu, to, co je uvnitř a to co je venku.

K tomu, abych s manželkou do hloubky probral všechno, co nefunguje v našem vztahu, se mi nechtělo. Několik let jsem to vůbec neřešil a zůstalo u pokřikování typu, „štveš mě tímhle a ty mě zase tímhle“. Jenže já nechci žít ve vztahu, kde mě ten druhý štve. Chci upřímně a do hloubky milovat a upřímně a do hloubky být milovaný. Chci si vážit toho druhého a být vážený. A chci po něm toužit a být toužený.

Nevěrný jsem jí naštěstí nebyl. Fyzicky. Psychicky jsem byl děvkař na n-tou. Myšlenky, které by toho druhého zranily, nebo by s nimi nesouhlasil, jsem si nechával pro sebe.

Jenže partnerství je především o pravdě a upřímnosti. Dát druhému nahlédnout do svého nitra, poznávat druhého a s tím i sebe sama. Do hloubky. Kam až se člověk dostane. Partnerství směřuje ke komunikaci na duševní úrovni. A jakékoliv věci, které člověk tomu druhému nechce říct, jakékoliv pocity, které mu nechce prozradit, tuto komunikaci blokují. Tak si myslím, že to funguje.

Milování je komunikace na duševní úrovni beze slov i se slovy. To není básnický obrat, myslím to tak, že duše se spojí a vyměňují si informace. Hladí se, stejně jako se hladí těla.

K milování s partnerem se člověk nedostane, pokud vůči němu bude „něco mít“, bude mu něco tajit, za něco se před ním bude stydět …

Takže jsem si to uspořádal v hlavě, několik dnů hledal na vhodný okamžik k hovoru o nás dvou, a když ten okamžik nepřišel sám od sebe, řekl jsem manželce, že bych s ní chtěl mluvit o nás dvou a do hloubky probrat, co mezi námi není v pořádku. Proto, abychom to odstranili, anebo abychom se osvobodili k tomu, abychom si mohli najít nového partnera. Tento postup je tvrdý a správný (a není z mojí hlavy). Nejhorší, co člověk může udělat, je, že věci neřeší, najde si jiného partnera a toho původního opustí.

Ruku na srdce, kdo raději řeší zamotané a vyhořelé vztahy a kdo si raději najde někoho jiného (se kterým se to časem zamotá a vyhoří stejným způsobem).

Řekl jsem manželce, všechno, co k ní cítím a co k ní necítím … (tuto část nebudu publikovat s ohledem na manželku).

—

Vlastně to nebylo zase tak těžké, stačilo si říci, kdo ke komu co cítí a necítí a kdo koho čím zranil.

Nakonec jsem měl úžasný pocit úlevy. Z toho, že jsem konečně otevřel toto téma. Vlastně můžu poděkovat Ditě, že se mi připomenula v myšlenkách, připomenula mi, že existuje láska. Není ona opravdu anděl?