Už druhý den stojím před zrcadlem a zkouším si různé oblečení. Moc toho nemám a nemůžu si vybrat. Pomalu z toho dostávám depresi. V sobotu je ples. V čem já ale půjdu? Nejvíc se mi líbí ty černé kalhoty. Pod ně si musím vzít černé slipy. Když si pod ně vezmu bílé, trochu to prosvítá. A ty bílé jsou už pěkně zaprané, co kdyby je někdo viděl …? A co nahoru? Košili. Jenomže ta černá je ošoupaná a ta druhá černá je mi malá. Co já si jenom vezmu? A boty? Mám si vzít kanady? V těch se nedá tančit. Nebo ty sportovní. Na ples? To se nehodí. Ach jo.
Zavolám Lubošovi.
Luboši, co děláš? Mohl bys na chvíli přijet? A vezmi s sebou nějaký hadry, na ten ples, kdybys měl něco navíc. Víš přeci, že jdeme na ten ples.
Konečně je tady Luboš. Luboši, já nemám v čem jít. Nemám vůbec žádný oblečení. Všechno jsou to loňský modely. Teďka letí fialová a růžová. Nejvíc se mi líbí ty černé kalhoty a pod ně černé slipy. To by šlo, co? Ale nevím, co si dát nahoru. A neměl bych si ty slipy trochu vycpat, jako, že mám velký péro? Holky si přeci taky budou zvedat prsa a budou dělat, že je mají větší a pevnější.
A co tohle? Luboš vytahuje z igelitky od Lidlu černou košili. Ty jo, ta je super! To je skvělý, že jsi doma něco našel. No jo, je to skvělá košile, akorát mě je trochu malá, říká Luboš. Chtěli ji dát dědovi do rakve, ale zachránil jsem, co se dalo. Kdybys potřeboval ještě polobotky … otevírá druhou igelitku. Luboši, to je skvělý! Jak víš, že mám číslo 43?
Poděkuj dědovi.
Tak to by bylo. Ještě nějaký kabát. Jé, to to letí, hodina utekla jako nic. Ještě si musím udělat vlasy. Myslíš, že bych si měl dát natáčky? A co ty, už jsi byl u toho kadeřníka.
Tak to by snad stačilo. Připadám si trapně, jen o tom píšu. Samozřejmě to nebylo o Lubošovi a o mě, ale o manželce a o její kamarádce. Holky jdou na ples. My, kluci si vezmeme montérky a budeme hlídat děti. Ještě, že nejsem holka, musel bych poslouchat a mluvit a řešit takový „píčoviny“. Musel bych nosit boty, ve kterých se nedá chodit a sledovat, jestli letos letí fialová, žlutá anebo puntíkatá. Na to opravdu nemám čas. Holky, nic ve zlém, kvůli mně takhle blbnout nemusíte.
Nemám nic proti módě ani proti módním výstřelkům, ale přijde mi k smíchu se nervovat tím, že nemám co na sebe a vzít si něco „módního“ v čem se člověk necítí dobře a boty, ve kterých se nedá chodit, hlavně, že mají vysoký podpatek. Pohodlí, přirozenost, elegance …
(P.S. Moje hadry raději nechtějte vidět, ale to je jiná kapitola. Jsem v pohodě.)
Vítku, to je tím, že na oblečení kašleš. Kdyby ses víc zajímal a módu, chápal bys to. Ne každý je jako ty, že je ti to jedno a tvé sebevědomí nestojí na tom, co máš na sobě. I oblečení dotváří člověka. Nedělá, ale dotváří. I když je to forma a ty formu nemáš moc rád. Zkus o tom přemýšlet. Kdo si sám sebe váží a má se rád, ten nechodí v hadrech.
Oblečení je to, co je vidět na první pohled. První dojem. Ještě než promluvíš. Tak až přestaneš řešit slova, udělej něco pro sebe a pořiď si nějaké „hadry“. Ve kterých se budeš cítit pohodlně, přirozeně a elegantně …
Vítku, po přečtení Tvých komentářů pod Tvým článkem Ti nabízím své pozorování, o kterém můžeš, ale také vůbec nemusíš přemýšlet: neřeš "až", vyřeš "teď" a jenom zkus vnímat, jak se změnou slovníku zcela přirozeně měníš i svůj šatník. A ty pocity, co Ti přicházejí…no to je úžas, tak si je hezky užij, ahoj, Jana
Ahoj Jano, děkuji za postřehy, nechci se ocitnout ve zmatku, tak raději dělám věci postupně …
Kde berete tu jistotu, že se šlechtíme kvůli vám?
Já jsem chtěl ženám ulehčit, že kvůli mně konkrétně nemusejí blbnout, naopak se mi líbí přírodní materiál nebarvený a netvarovaný, přímo od Stvořitele … kvůli sobě a ostatním se mohou vylepšovat, jak uznají za vhodné.
No však to také děláme, byť nad tím chlapi soustavně žasnou 🙂