… a taky o tom, proč gnostik mlčí, když my máme spoustu otázek.

Nejprve stručná rekapitulace týdnu, kdy mi přišel nový počítač.

• Pondělí – konečně přišla zpráva, že počítač je hotový a posílají ho.
• Úterý – počítač přišel a následující dva dny se trápím s tím, jak ho spojit s tím druhým do sítě. Odstěhoval jsem se k manželce a dětem do ložnice (Ano, byl jsem na té přednášce …). Spal jsem jinde, když byly děti malé, ale je správné, aby muž se ženou spal, tak je správné se zase odstěhovat do ložnice a děti postupně, exportovat do dětského pokojíku.
• Středa – do Prahy do jedné firmy vyškolit jednu uživatelku software. Je celkem hezká a ptá se mne na osobní věci. Že by? Jednu ženskou už mám. Malý kluk v noci zvracel a následující den také.
• Čtvrtek – proč asi zvracel? Co se mu nelíbí? Že bych mu vadil v ložnici? Nebo nesouhlasí s tím, že se zaplétám s nějakou slečnou? Jenže já se s ní nezaplétám. V myšlenkách jenom nepatrně, člověk porovnává, to je asi tak všechno. Jednu ženu už mám. Kdybych byl důsledný a dokonalý, tak bych věděl, že i porovnání vzhledu své ženy s jinou ženou je forma nevěry, ale tak daleko nejsem. Vím to teoreticky, ale necítím to tak. Podívám se na ní, řeknu si hmmm … je docela hezká.
• Pátek – stále instaluji nový počítač a zjišťuji, že na Windows Vista nechodí věci, které potřebuji, aby chodily. Jakoby to byl krok špatným směrem, pořídit si Visty, jenomže jsem k tomu nucen svými zákazníky, kteří je začínají používat. Pokud ty zákazníky nechci ztratit, tak na Visty také musím přejít. Večer se mi udělalo divně. Snědl jsem hodně sušenek a pak jsem hodně sušenek vyzvracel. V noci mne probudil průjem. Došel jsem si na záchod a pak spal dál. To jsem neměl dělat a věděl jsem, že to nemám dělat. Věděl jsem, že když mne v noci probudí průjem, mám si sednout a přemýšlet o tom, co za nové myšlenky nechci pečlivě strávit a nechám je sebou prolétnout. Podruhé jsem se probudil s mokrem v kalhotách. Nic horšího už se na mě dozvědět nemůžete. Konečně jsem svobodný a nemusím nic tajit.

Pokud si dobře pamatuju, to se mi stalo ještě jednou, před deseti, spíš patnácti lety, když jsem se opil v Hostivaři u táboráku. A předtím ještě jednou, když jsem jako dítě běžel ze školky a nohavicí mi padaly bobky. Vida, jak si to všechno pamatuju. S odstupem času se stydím nejvýše za ten druhý případ, kdy jsem se opil. Jenže teď už se neopíjím a tak se spíš jen pobaveně dívám na něčí příběh. Kdybych se dělal lepší a nepřipustil bych si, že se takové věci mohou stát, zůstal bych uvězněný za hradbami studu, po čase už bych si na to nevzpomněl, anebo bych to popřel. Je skvělé, že si ty věci pamatuju. Osprchoval jsem se … a bylo ráno.

Teprve o víkendu mne napadla další možná příčina zvracení a průjmu: Odmítám nové Windows Vista (z těch Windows Vista by se člověk vážně podělal) a odmítám přemýšlet o tom, jestli je odmítám oprávněně.

K tomu připíšu ještě předchozí možné příčiny: Myšlenková nevěra. Nastěhování se k manželce a dětem do ložnice. A také připojím příčinu minulého zvracení: Chci vrátit to, že už nejsem svobodný a nemůžu si dělat, co chci.

Tak tohle bude trošku složitější kousek na pochopení. Napadá mne napsat, gnostiku, jestli tohle čteš, napiš mi, jak to je. Jenže gnostik se nerad snižuje ke psaní komentářů, co by z toho měl, že jo, tak si to budu muset vyřešit sám. Mohl bych sice napsat, gnostiku, jestli to čteš, napiš mi prosím, jak to je. Jenže si myslím, že když někdo chce něco napsat, tak to napíše i bez prošení a když to nechce napsat, tak to nenapíše ani s prošením. A navíc to prošení by bylo naléháním na něj, aby to napsal. A poprošení bez odpovědi by vypadalo, že gnostik nevyhověl prosbě. A přitom každý má právo nevyhovět prosbě. Mohl by napsat, že mé prosbě nevyhovuje, jenže i to stojí čas. Navíc kdyby gnostik odpověděl, tak by mi vzal možnost dál roztáčet mozkové závity a přemýšlet o tom, proč jsem si nadělal do gatí. Teď už víte, proč gnostici většinou mlčí.

Jednak vědí víc než my a proto vědí, že to co se děje má svůj význam a že se děje to, co se má dít. Však my si na to přijdeme.

Z druhé kam by přišli, kdyby každému, kdo poprosí, poradili. To už by nic jiného ani nestihli.

Za třetí, kdyby nás vodili za ručičku, tak bychom se nenaučili ty situace chápat a řešit sami.

Nechám tento případ otevřený. Třeba mě ještě něco napadne. Nebo přijde někdo s nějakým postřehem.

Jeden postřeh už mám. Kdo si nadělá do gatí, ten se něčeho bojí. Legrační je, že když jsem si nadělal do gatí, poté, co jsem se opil v Hostivaři u táboráku, tak jsem pokřikoval na jednoho kluka, ať se se mnou jde poprat a přitom jsem utíkal do pole (kukuřice?), odkud jsem na něj z bezpečné vzdálenosti pokřikoval. Pak jsem šel domů a tam se to stalo.

Pak tu mám ještě jeden postřeh. Bojím se změnit práci a dělat to, co dělat mám a tak můj strach, že přijdu o klienty je zbytečný. Jednou o ně stejně přijdu. O všechny. Ale získám jiné. Tak se není čeho bát. Jenže zatím neznám podrobnosti a tak se bojím neznáma. Jenomže moje práce se zvracejícím s klukem asi příliš nesouvisí.

Ještě mne napadlo podívat se do zápisků z přednášek o nemocech na zvracení a na průjem:

Zvracení – projev (neoprávněné) nepřijatelnosti a odmítání
Průjem – (neoprávněný) strach, slepě věřit svému tělu, že je to neoprávněný strach
Zácpa – nedokáže se zbavit minulosti, nechat věcem volný průběh

Tak vida, spletl jsem se. Protože zácpa je projevem zbytečného a dlouhého přemýšlení o minulosti, myslel jsem si, že průjem bude projevem opaku, tedy projevem překotného, rychlého a nepečlivého myšlení o věcech, které se dějí. Projevem toho, že člověk něco pořádně nestráví a neřeší to, co řešit má. A on je to projev neoprávněného strachu (možná strachu se těmi věcmi poctivě zabývat). Čeho jsem se tedy bál tento týden?

Jak na to koukám a v kombinaci s klukovým zvracením, bude to odstěhování se do ložnice. Nechce se mi tam. Jsem zvyklý žít si svůj život. Jdu spát, kdy se mi zachce a když ráno v ložnici vstávají, je mi to jedno. Žiju v jiném režimu. A „manželské povinnosti“? Ty se s příchodem dětí nějak vytratily. Není kdy a není kde. Všude jsou děti. Slabá výmluva. Když jsme byli mladí, šlo to dělat ve sklepě, v autě, na lavičce, u stromu nebo na stovce dalších míst. Hlavní otázka, kterou mám řešit a kterou se bojím řešit je to, že není s kým. Z naší ložnice se vytratila láska.

Toho se bojím?

Až si tohle přečte máma, bude chtít, abych raději napsal všem ministrům a „proboha tě prosím“, nepsal už o svých podělaných gatích.