Každé malé dítě ví, že oheň se dá rozdělat pomocí lupy. Každé malé dítě, které vidělo film Mravenec Zet, ví, že lupou se dají pálit a zabíjet mravenci a jiný hmyz. Není to správné. Děti, nedělejte to, nebo se příště narodíte jako mravenec a někdo vás spálí lupou, abyste věděli(y), jaké to je. Málokterému dítěti, i když dospělo a vyrostlo z pálení mravenců a vypalování svých monogramů na lavičku v parku, se podařilo pomocí lupy oheň rozdělat.
Většina dospělých je příliš zaměstnaná vyděláváním peněz a sebou samými na to, aby vzali lupu nebo z něčeho vymontovali čočku a šli zkusit rozdělat oheň. A pak se diví, že jim to nejde.
Přitom je to tak jednoduché. Stačí vzít spojnou čočku, zvětšovací sklo neboli lupu nastavit ji tak, aby do ní svítilo sluníčko a přiblížit ji na vhodnou vzdálenost k nějakému hořlavému materiálu. V zálesáckých příručkách se tomu materiálu říká troud, ale v Lidlu ani v Hypernově žádný troud neprodávají. Přiznám se, že pořádně nevím, co to ten troud je, asi něco ze dřeva.
Vhodná vzdálenost čočky od materiálu je takzvaná ohnisková vzdálenost a poznáme ji tak, že sluníčko skrze lupu svítí do co nejmenšího kolečka, pokud možno do jednoho bodu (ohniska). Je vidět na obrázku. Pokud teplota v tom místě překročí zápalnou teplotu hořlavého materiálu, ten může vzplanout.
(Varování: V ohnisku je teplota několik set stupňů Celsia, takže když zaostříte na ruku, tam vám ji to spálí na uhel. Nikdy se nedívejte skrze lupu do sluníčka, abyste nepřišli o oko!)
Jdeme na to. Vzal jsem makro čočku k fotoaparátu (8 dioptrií) a vydal se rozdělat oheň. Nejprve jsem se pokoušel zapálit papír z obrázkového časopisu. Doutnal hezky, ale rozfoukat oheň nešlo. Pak jsem zkusil hobliny z čerstvého (smrkového) dřeva. Doutnaly, ale oheň rozfoukat se mi nepodařilo. Zkusil jsem ztrouchnivělé dřevo, doutnalo … suchou trávu … doutnala, bavlněný hadr … doutnal, ale rozfoukat oheň se mi nepodařilo. Ani jsem si neškrtnul.
Položil jsem tedy Stvořiteli nebo svému vnitřnímu hlasu otázku, co mám zkusit … a on mi odpověděl, ať zkusím dřevěné uhlí nebo uhlík z vyhaslého ohníčku. Obojí se chovalo přibližně stejně a to tak, že to začalo žhnout a při foukání se žhavé místo zvětšovalo. Asi na pátý pokus se mi podařilo na kousku ohořelého dřeva najít takové místo, které šlo rozfoukat natolik, že stačilo přiložit suchou trávu a vyskočil plamínek.
Rozdělat oheň pomocí lupy je snadné … když víte jak na to 🙂
Děkuju sluníčku za pomoc a omlouvám se té zelené trávě. Promiň. Budu si dávat větší pozor, co trhám.
Co ak sa vsak v kritickej situàcii nenàjde ani drevenè uhlie ani vyhoreny uhlìk z pahreby ? Potom sa treba uz len spolahnùt na to, ze pràve TRPEZLIVOST ruze prinàsa a nàdej ( viera v ohnìk )zomiera poslednà. Ale takè zlè to asi nebude, niekedy sa vyplatì byt i optimistom, uz pesimisticky prìstup pochovà polovicu ùspechu.
Mimochodom – nie je zlè si takèto praktiky obcas prevetrat, clovek nikdy nevie a moznè je vsetko, s nosom v oblakoch sa mozeme raz velmi rychlo prebudit na tvrdej zemi. Tot – zivot je nevyspytatelny …
Diky Vìtku za inspiratîvny clanocek.
Miky
To byl článek pro hospodyňky 🙂
Miky, beru to tak, že příště nebudu ztrácet čas zkoušením zapálit dřívko, kůru, trávu, ale v ohništi budu mít připravených pár ohořelých klacků. A na obloze bude čekat sluníčko 🙂
troudu jsou základní dva druhy:
jeden starodávný vyráběný z choroše troudnatce. je to složité, houba je vzácná a výtěžek materiálu je malý.
další, novodobý je mnohem jednodušší, kus zuhelnetělé tkaniny na rostlinné bázi. ze zvědavosti jsem to zkoušel. chytá to naprosto skvěle. pokud potřebujete rozdělat oheň v noci nebo při zatažené obloze, doporučuji použít křesadlo (v mém případě starý pilník a křemen ze záhonu). během pár vteřin není co řešit.
Hezké 🙂
Děkuji za tip.
Příteli, také nosím nůž a lupu stále při sobě,potíž je v tom, že při např. katastrofickém zmizení LIDLů ap.by mladá prasátka asi rychle došla..
S troudem máte přirozeně 2x pravdu,bohužel překvapíte jen mladé feťáky, staré čtenáře J.Verna ne.
Slunce je dar !
Připojuji se k názoru, že troud, vyrobený spálením bavlněné nebo lněné látky bez přístupu vzduchu, je pro rozdělávání ohně lupou, křesáním a nakonec i třením dřev pomocí luku ( když se povede vytvořit třením žhnoucí ložisko, je jednodušší od něj zažehnout troud,než ho přenášet do látky, kterou rozfoukáme do plamenů ) velmi užitečný. Kousky látky se zavřou do plechovky a ta se na nějakou dobu vloží do ohně. Jak dlouho to trvá, je potřeba vyzkoušet. Je-li to málo, lze to "dopražit". Jde to i v Alobalu na plotýnce či kousku plechu na vařiči. Správný troud je zcela černý a poměrně křehký. Na vařiči to doporučuji dělat rovněž venku, doma by to bylo ještě dlouho cítit… Možná by poslužil i venkovní gril.
Jakmile troud začne pod lupou soustředěmými slunečními paprsky či jiskrou z křesadla žhnout, stačí ho vložit do chomáče konopí, zcela suché staré trávy, případně do měkkého toaletního papíru nebo papírového kapesníku, lehce zmuchlaného do kuličky, a rozfoukat oheň. To konopí je ideální, ale papírové kapesníky jsou spíš dosažitelné.
Ano, děkuji za návod na troud.
Nedávno jsem takhle pražil na sporáku ve sklenici kus hadru, žel ukázalo se, že to není čistá bavlna. Po zkušenosti doporučuji vyzkoušet si zapálením kousku látky.
Pokusům zdar 🙂
jojo funguje ja vypaloval svoje jméno do dřeva.