Volně přecházející část … O kytkách a lásce …
Byla krásná, padesát kilo vysportovaných svalů. Krásné dlouhé vlasy. Svého času se objevila na titulní straně jednoho magazínu. Mohla být modelkou. Byl to poklad, o kterém jsem nevěřil, že by mohl být pro mě. A přeci se to stalo.
Poprvé v roce 1992 a naposledy v roce 2000. Asi vás napadlo, že jsme spolu chodili 8 let. Kdepak, chodili jsme spolu několikrát mezi roky 1992 a 2000. Vlastně to bylo jen několik výletů, které skončily v posteli. Nikdy neskončily v autě, na lavičce v parku anebo na louce.
Mezitím jsem vždycky někam zmizel a pak jsem se zase objevil a ona se tvářila, že je to v pořádku, že to chápe. Říkala, že je anděl, a že už nikoho nehledá, protože lásku člověk nenajde u člověka, ale u Boha. Ale mě, že miluje a vždycky bude milovat. Tvářila se, že jí nevadí, že mezitím hledám jinou lásku, protože nepsaná dohoda mezi námi byla, že náš vztah nemá perspektivu. Byla o 13 let starší, vdaná, s dítětem. Tedy nic pro mě a ani pro ni.
Zezačátku mne vůbec nenapadlo, že by z toho něco mohlo být. Byla silně věřící a pro věřící ženu je manželství posvátné.
Cesty lásky a posedlosti jsou klikaté, stejně jako ve filmu Pianistka.
Proč o ní teď píšu? Přeci proto, abych si uvědomil, že jsem se k ní choval jako hajzl. Nejen, že jsem jí pomohl rozbít manželství, což ale hodnotím jako dobrý skutek. Nefungovalo jim to. Využíval jsem její krásné tělo a přitom hledal tu svou opravdovou lásku. Jak jí asi bylo, když jsem jí vyprávěl o jiných holkách. Tvářila se, že jí to zajímá. Že mi to přeje. Dokonce mi pomáhala se s nimi seznamovat. Takhle vypadá bezpodmínečná láska. Je nespravedlivá, obětuje se a bolí ji to. Odpustí vždycky všechno. Aby to vydržela, musí otupět. Měla mě nakopat do prdele nebo spíš do rozkroku. Ale mohla si za to sama. Přišel jsem do jejího života, abych jí pomohl klesnout až na dno a pochopit, že tudy cesta nevede. Že láska nemá být bezpodmínečná, ale spravedlivá. Pochopila to?
Chtěla, abych i já uvěřil v Krista, nosila mi bible, brala mě s sebou do kostela a občas mi půjčila své tělo. Zřejmě to brala jako nutné zlo, jako službu bližnímu. A podle toho to vypadalo. Nemyslela na sebe, nikdy neřekla, jak by to chtěla ona, vždycky jen držela a trpěla. Byla úzkostlivě čistotná, puntičkářská, svědomitá, spolehlivá, křečovitá a depresivní. Měla povahu otroka a jejím pánem byla církev. Chtěla být dokonalá. Jako byl dokonalý Ježíš. Jenže on dokonalý nebyl. Byl to prostopášník a téměř dokonalým se teprve stal. To je jeho poselství světu. Nikoli, já, bez hříchu se za vás obětuji. Ale vy, stejní jako já, se můžete stát dokonalými. Kdo je bez viny, ať hodí kamenem. Nehodil.
Kdyby přestala poslouchat ty kostelní žvásty a začala poslouchat svůj vnitřní hlas, rozletěla by se směrem k Dokonalosti. Ona s pocitem viny za hříchy, které nespáchala, platila desetinu svého platu a nechala si vymývat mozek. Stala se dobrovolným otrokem církve, ponížená před Bohem i před lidmi, ztratila víru v lidskou lásku. Církev z ní udělala hříšnici, vystresovaného otroka, krčícího se v kleci před další ranou karabáče.
Myslíte si, že jsem to věděl? Že jsem byl takový hajzl, že jsem ji v tom nechal. Zase takový hajzl jsem nebyl. Teprve postupně mi to začalo zapadat do sebe. Když jsem sám získal zkušenosti, když jsem klečel před Bohem a propadal se do čím-dál-tím-větší deprese. Teprve když jsem se postavil na vlastní nohy, osvobodil se ode všech církví a náboženství a začal poslouchat svůj vnitřní hlas, došlo mi, že se stalo něco hrozného. Církev jí namluvila, že její vnitřní hlas je hlas Satana našeptávače. Z největšího pomocníka člověka udělali nejhoršího nepřítele. Namluvili jí, že jedině oni znají pravdu a cestu. Chytli ji do sítě krásných slov o lásce, naději, odpuštění hříchů, spasení a věčném životě. Za desetinu jejího platu.
A já se o ni teď bojím, že někde klečí v kostele a anebo se choulí v ústavu pro duševně choré a potichu si drmolí … odpusť nám naše viny. Bojím se, že z těch padesáti kilo vysportovaných svalů je kostra potažená kůží, vytřeštěné oči a chomáč šedivých vlasů.
Mám ji ponechat svému osudu, za který si může sama, anebo ji mám vyrvat ze spárů šelmy v beránčím rouchu? Mám právo po letech vstoupit do jejího života a za lekci lásky, kterou mne obdařila jí poskytnout lekci svobody?
Stojí o to? Pochopila by to? Byla by ochotná se vzdát svého nespravedlivého „Boha“ a opustit církev? Uvěřila by právě mě?
Kéž by byla s někým šťastná a místo nedělního kostela by se spolu milovali.
Volné pokračování …Dopis bývalé lásce
Tà dàma mà svoju zivotnù filozofiu. Ona nou zije. Neviem, co by sa muselo stat, aby ju zmenila. Cize ona nevidì Boha, ludì a svet inak preto, lebo trpì deficitom "tych spràvnych informàciì" ( v dnesnej dobe ???? ), ale preto, ze ona si z toho prebytku informàcii sama vyberà tie svoje, je to jej volba. Ona mà inè antèny, ako Ty. To ONA CHCE byt tym kajùcnikom. Ona sama.
Màm jednu takù priatelku, ktorà mà sùstavne pocit, ze jej ludia ublizujù, ze nou pohrdajù, ponizujù ju. Ak sa z jednèho prostredia vymanì, vchàdza do inèho, kde si nàjde opät inych ublizovatelov, na ktorych sa potom stazuje. Ona nic inè nevie, toto je jej poloha. Ona nebude nikdy stastnà ani medzi anjelmi. Jej budù tì prenasledovatelia chybat. Tak jej ich doprajme.
Každý člověk touží po štěstí a je smutné ho hledat na nesprávném místě.
Existuje paní Bolest, která člověku říká, že něco není dobře a měl by hledat, co není dobře.
Karel Kryl zpíval:
„Děkuji za bolest, jež nutí mne se tázat.“
http://www.youtube.com/watch?v=u–oXWQYnqY
Zajímavé je, že tento člověk, který dával naději mnoha lidem (snad milionům) a já ho měl za hlasatele pravdy a spravedlivosti, že umřel tak mladý. Nejspíš umřel smutkem z toho, že tu pravdu a spravedlnost nenašel a jeho naděje přišly vniveč, když Václav Havel zrežíroval divadlo převzetí moci mocnými.
„Děkuji za trýzeň, jež zdokonalí díla.“
A deprese, to je hodně těžká nemoc. Jenže to si málokdo uvědomuje.
Náboženství je taky nemoc (epidemie) a to už připustí opravdu jenom málokdo.
Měj(me) krásné dny a krásné sny 🙂
Sakra co si o tom myslet, dostala co chtěla, špatně pochopila svoje náboženství teda pokud je řeč o křestanství, ale je blbost říkat tyhle žvásty o Kristu, Kristus mě naučil jak se mít rád aniž bych trpěl pocitem viny, pomohl mi z mého alkoholismu a mé psychické poruchy,když to tak vezmu tak vůbec můžu být rád, že žiju, já mu podal ruka a on se ke mě sehnul a pomohl mi, do kostela nechodím a to co šíří křestanství v dnešním světě je na pováženou, ale každý dostane co chce at je to pozitivní nebo negativní, ale Kristus pro nás chce štěstí nevím proč takováto silná slova na jeho adresu.
Petře, děkuji za komentář, i když je vytýkavý. Ale to nejsou silná slova na adresu Ježíše, ale na adresu církví, které Ježíše předělávají k obrazu svému a leští ho a klaní se mu … Myslíte si, že o to Ježíš stojí?
Doufám, že si uděláte vlastní názor.
(A také tento příběh je literární.)
Přeji vám hezký den … 🙂
zdravím, můj názor na Ježíše je takový – byl to největší učitel co chodil po této Zemi, sice nechápu proč se musel obětovat, nevěřím totiž, že Bůh sváděl boj se satanem, ale budiž, beru ho jako učitele,který mi hodně pomohl, i když já ho zaměnuji s Bohem jako takovým, protože on byl Bůh, dnešní církve podle mého názoru šíří strach ze smrti a z pekla, já si myslím, že když už peklo tak jedině takové jaké si uděláme, soudit se budeme jenom my sami, Bůh nám jenom nastaví zrcadlo. Takže tak.
Petře, i já si myslím, že to byl největší učitel, ale zároveň si myslím, že to byl člověk. K tomu, abych si Ježíše vážil, nepotřebuju, aby ho někdo zbožšťoval anebo aby on dělal zázraky. Pokud jeho mysl dosáhla Čistoty, Spravedlivosti a Dokonalosti Boha a napojila se na Boha, tak to je to, čeho si vážím. Že se dokázal změnit. A zároveň si myslím, že tuto schopnost má každý člověk. Nikoliv jen někdo vyvolený. A mrzí mě, že Ježíšova citovaná slova jsou nepochopená, neúplná a tuším, že i překroucená.
Úplně s tebou souhlasím, já si myslím, že jsme všichni součástí celku a že v každém z nás je Bůh a proto dokážeme všichni zázraky. Ano Ježíš byl člověk, ale zároveň byl Bůh, byl fyzickým vyjádřením Boha.
Nazdar Vítku,
psaní ti věru jde. Zaujmeš a udržíš. Nic méně, co být trochu trpělivější, než ti ty které věci docvaknou a vyneseš nad nimi soud, který může pozabrzdit nejednoho "hledajícího"? Snad je to tvoje "odplata", kterou vracíš úder všemu čemu jsi věřil a pak jsi trpce změnil názor, třebaže jsi něco nepochopil. Třeba je ti jedno co sadíš, přeci to tak nebo tak vyroste a někdo nebo něco to přeci sežere hm?
Omluv můj pravopis, čeština je mi stále oříšek.
Přeji ti co sám si od života žádáš.
Viner
Milý/Milá/Milé J.,
Souhlasím s tvými postřehy, co se týká trpělivosti a někdy příliš rychlého a tvrdého vyhodnocování věcí.
Není právě takové typické hledání?
Člověk upřímně uvěří nějakému nesmyslu, polopravdě (nebo si z pravdy vezme jenom polovinu). Pak stejně upřímně onu teorii odvrhne, když zjistí, že nenalezl, co hledal. Teprve časem získá nadhled a dokáže se jednak sám orientovat a jednak i vlídně reagovat.
S chybami (při hledání) se počítá …
Hezké dny a úspěšné hledání přeju 🙂
můj pastor mi pravil: "Co si přeješ ty, to je to poslední, co se počítá" (měl na mysli to, že jsem se ůo letech hraní role rozhodl konečně být sám sebou a hledat štěstí tak, jak jak jsem vždy chtěl) … "jseš na cestě do pekla" … a ukončil mé 15 ti leté křesťanství. které mne vedlo k mnoha hloupým rozhodnutím, buhužel i tak zásadním jako volbě naprosto neadekvátního partnera pro život. ty v povídce pocity a popsané situace znám. i když vymanit se z let organizovaného náboženství, to je práce na další léta, myšlenkové vzorce jsou hodně hluboko schované.
Blahopřeji k osvobození 🙂
Křesťané mají rádi peklo a rádi se jím straší, to je taková jejich zábava.
Právě vyšla i v češtině pozoruhodná kniha od dobře známého Napoleona Hilla. Údajně až po několika destiletích svolila Nadace Napoleona Hilla k jejímu vydání. Jmenuje se Jak přelstít ďábla.
Formou se blíží ke knihám typu Rozhovory S Bohem od Walshe. A je to celkem hodně k zamyšlení … základí premisou je, že kdo nepoužívá mysl, která mu byla svěřena a nepřemýšlí, nýbrž se nechá okolnostmi a okolím krmit a unášet … ten se z toho návyku těžko dostane a bude patřit mezi ovládané.
Až knihu potkám, tak do ní kouknu 🙂
Jen bych chtěl doplnit k samotnému křesťanství. Abyhcom nevylili úplně vaničku i s dítětem. Za ta léta jsem viděl, poznal nebo slyšel o dosti lidech, které modlitba ve jménu Ježíše skutečně uzdravila či přinesla stav mysli, kdy mohli skončit s drogami nebo s kjinými závislostmi. Nebo lidi, co jim modlitba pomohla a pomáhá v byznysu. Třeba u nás takoví multileveloví milionáři jako Roman Hassman nebo Václav Rathouzský nebo developer Radim Passer nebo majitel Fler.cz, kterého znám osobně. Žádná tupá hovádka, opravdu kvalitní jedinci a přitom velmi kovaní křesťani. A jistě ne náhodou je, že všichni jsou to protestanti 🙂
Ano, věci nejsou jen černé nebo bílé. Je správné rozlišovat a bavit se o konkrétních lidech, knězích a myšlenkách …