Dnes je moderní dostat k vánocům zážitek. Když se mne manželka ptala, jestli chci jít do kina na film Avatar, poté, co jsem o něm mluvil a poté, co jsme se ocitli v Ružomberku u kina, navrhl jsem, že mi ho může dát k Vánocům. Šel jsem sám, ona byla s dětmi a pak šla pro změnu na jógu. Na 3D film jsem se těšil už dlouho. A tohle byl můj první.
Pokud nevíte, co je to 3D film, tak je to film, který sledujete takovými těmi legračními papírovými brýlemi, které mají jedno sklo červené a druhé modré. Funguje to tak, že na plátno se promítá obraz pro pravé i pro levé oko a každé z těch brýlových sklíček propustí obraz pro to správné oko. Mozek tyto dva obrazy spojí a vytvoří 3D iluzi obrazu. Opravdu se mi to moc líbilo a samotná 3D iluze pro mne byla zážitkem. Nechci machrovat, ale myslím si, že v těch brýlích jsou polarizovaná skla a obraz pro každé oko je promítán s jinou polarizací. Na plátně vypadá obraz jako by měl ducha. Zapůjčené 3D brýle nebyly ty s papírovými obroučkami, ale nějaké super high-tech a vypadaly jako jakési brýle proti sluníčku. 3D iluze mi připomněla schopnosti lidského mozku vytvářet 3D obraz ze zrakových vjemů. Proč by ho nemohl vytvářet i z představ. Proč by člověk nemohl vidět své představy stejně ostře jako v 3D kině? Pravděpodobně proto, že by nedělal nic jiného, než že by si představoval. Proto jsou představy matné, aby si dal člověk tu práci a zhmotnil je v hmotném světě, pak je osahal a očuchal a získal tím pocity. Napadlo mne, jestli existuje 3D televize … a za několik dnů jsem na internetu trefil na článek o prvním 3D notebooku. Máme se na co těšit.
Film pojednává o kmenu domorodých tvorů (ti dobří), kteří žijí v souladu s přírodou a energiemi, akorát mají tu smůlu, že na jejich území se nachází naleziště vzácného nerostu. Jeden kilogram stojí několik miliard dolarů. Jelikož děj filmu se odehrává kolem roku 2154, nedivil bych se, kdyby stála miliardu dolarů rolička toaletního papíru nebo rohlík. Ale vím, jak to autoři mysleli, ten nerost je móóóóóóc drahý. Tak drahý, že to lidi (ti zlí) opravňuje k tomu, aby vzali buldozery s tááááááákhle velkýma kolama a domorodce odsunuli o kousek dál. Film je klasický příběh boje dobra a zla.
My, kteří jsme jedli vtipnou kaši, víme, že dobro a zlo jsou relativní vlastnosti, které obě slouží k získání zkušeností a že dobro „vítězí“, pouze pokud bojuje čistými prostředky. Nedělejme si iluze o tom, že kdo se v tomto životě tváří jako svatoušek, v minulém životě nezapichoval lidem kudlu do břicha kvůli pár drobným. Proto všechny boje dobra a zla neskončí tehdy, až dobro zvítězí na všech frontách, ale tehdy, až zlo prozře a přemění se v dobro. Omlouvám se, trošku jsem se zakecal.
Úchvatní jsou tvorové domorodého kmenu, kteří jsou vysocí asi tak tři metry, jsou štíhlí, dlouhovlasí, mají ocas (protože žijí na stromech a potřebují udržovat stabilitu) a mají pohyblivé uši, aby dobře slyšeli, milé děti.
Dlouhé vlasy mají spletené do copu, který zároveň slouží jako komunikační port, kterým se spojují s různými tvory a věcmi. Že vlasy fungují jako komunikační kanál, jsem prorokoval ve článku Tajemství žen s dlouhými vlasy. Protože jsem měl též na hlavě cop, připadal jsem si jako jeden z nich.
Tito úchvatní tvorové jsou výsledkem softwarového genetického inženýrství, čímž chci říct, že jsou vytvoření na počítači. Kde jsou ty časy, kdy divákům naháněla strach opice ušitá z deky anebo žralok slepený z gumy. Jsou jako živí, téměř dokonalí, a ještě k tomu 3D. S trošku slabší mimikou asi jako Shrek. (Jestli znáte film Moucha, tak takhle by to dopadlo, kdyby místo mouchy vlezla do stroje kočka.)
Termín avatar znamená vtělení, inkarnaci (většinou božské bytosti se zvláštním posláním). Mnoho duchovního ve filmu nenajdete a poslání je čistě účelové. Přimět domorodce, aby opustili území (kvůli tomu nerostu). Zde šlo o význam používaný v počítačových hrách, kde avatar je virtuální postava ovládaná hráčem. Hlavní hrdina, ač vypadá jako domorodec, je ve skutečnosti produktem genetického inženýrství a je ovládaný myslí člověka. Vetře se mezi domorodce a tváří se, že je jeden z nich …
Film pro mne byl velkolepou podívanou, pastvou pro oči, děj byl poněkud jednoduchý a naivní. I když se v roce 2154 hojně používají vznášedla a chodící roboti (okoukaní z Matrixu), bojuje se výbušninami, zápalnými prostředky a dýmovnicemi s plynem. Důvod je jednoduchý, výbuchy jsou na plátně vidět a slyšet. Superzbraň, která domorodcům na dálku vymaže mozek, a oni usnou, není divácky atraktivní a uspala by i diváka. Divák si žádá výbuchy, praskání kostí a cákance krve.
I když ve filmu bylo pár zajímavých obrazů či symbolů (cítící planeta (Gaia) jíž jsou tvorové součástí, spojování na úrovni myšlenek pomocí portu ukrytém v copu, strom duší, vítězství dobra) … byla to víceméně povrchní podívaná. Nebyla tam žádná myšlenka, na kterou bych si druhý den vzpomněl.
Též si myslím, že téma lásky šlo prohloubit a vydojit z diváka víc slz.
Byl to (především vizuální) zážitek a jsem rád, že jsem šel …
— (připsáno o dva dny později)
Ještě napíšu, jak si představuji svůj život v roce 2154. Ano, v té době mi bude necelých dvě stě let a mé partnerce bude plus mínus dvě stě let stejně. Podle věku už víte, že v té době budu mít zvládnutý program mládnutí, respektive program regenerace. Budu vypadat na lidských cca 30 let. Jestli budu mít ocas a pohyblivé uši, to se nechejte překvapit. Celý vtip věčné mladosti spočívá v tom, že člověk pronikne do takové hloubky vědomí, ve které uvidí, že vše hmotné je okamžik za okamžikem zhmotňované. Buňky, tkáně a orgány nemají žádné stáří, stejně jako nemá žádné stáří obraz promítaný na filmové plátno. I když ten obraz může být obrazem starého člověka. Stačí vyměnit film v projektoru a promítat obraz mladého těla. Čili vyměnit program v mozku a své tělo zhmotňovat podle modelu mladého těla.
Je tomu tak, že člověk má stejné schopnosti jako Stvořitel (Bůh), akorát je zatím neumí používat, má je zamknuté, protože je neumí používat spravedlivě, zatím by napáchal víc škody než užitku. Až vyzrajeme na vyšší duchovní úroveň, zjistíme, že věci, rostliny a zvířata jsou Stvořitelovými ukázkami toho, co lze svými myšlenkami vytvořit. Pokud budu (v roce 2154) chtít mít v kuchyni keřík, na kterém budou růst borůvky pět centimetrů v průměru a navíc bude kvést jako lilie oranžovými květy, tak si tento keřík představím v mysli a pak ten obraz přenesu do semena, které až vyroste, bude z něj požadovaný keř. Mohl bych ho zhmotnit i přímo, bez semena, ale tím bych se připravil o těšení se na něj :-).
Stejně tak, pokud budu chtít mít nějaký dopravní prostředek, například létající, tak si stvořím a vychovám létajícího draka. Nebude to poruchový létající stroj, který umějí vytvořit lidé, ale inteligentní létající bytost, které dám myšlenkový pokyn, kam má letět a ona tam poletí. Já se mezi tím budu kochat krajinou. Bude to velmi bezpečné cestování. Pokud bude dráček nemocný, což může být pouze z důvodu, že jsem se k němu nehezky choval a málo o něj pečoval, tak mi řekne, že se na létání necítí. Nestane se, abych vyletěl se strojem ve špatném technickém stavu. Dráček bude sám vědět, jestli je let bezpečný.
Pokud bychom výše uvedenými myšlenkami (domorodý kmen jsou lidé, kteří se rozhodli pro tento způsob života a přizpůsobili mu svá těla) oplodnili film Avatar, byl by to vskutku vizionářský a hluboký film, nejen velkolepá střílečka.
Domorodci by byli kmen Avatarů, tedy duchovně vyspělých bytostí, které se rodí na Zem (nebo jinou planetu), aby se tu radovali a užívali si smyslové požitky, kvůli kterým tento svět existuje. Strom života, který obývají stejně jako létající draci, které používají, jsou jejich zhmotněnými představami, pomocí kterých ukazují lidem, jak lze také žít. Věci, které používají, jsou živé a mají vlastní vědomí. Samozřejmě nemají potřebu s lidmi válčit, ani si nechat na své území střílet výbušniny, protože mohou útočníka uspat myšlenkou, anebo obrátit směr letící kulky tak, aby trefila střelce do zadku a přitom mu přestřelila gumu u trenek.
Avatara jsme absolvovali všichni tento týden a jsme nadšeni. Zatímco mladší dcera brečela v některých pasážích dojetím, velká konstatovala, že je to v háji, protože teď se jí už budou zdát filmy ve 2D moc "ploché". 🙂
Slyšel jsem, že po roce 2012 už budou zobrazovací technologie 4D a 5D 🙂 a do té doby by snad slečně postačil 3D notebook.
Ona si to slečna nepochybně vyřeší po svém. Akorát jí stále ještě plně nedochází, že ze svého… 🙂
Nebo jí zaujme něco jiného, nějaké 3D jsou jen obrázky …
A co si mam jako predstavovat pod 4D a 5D (neco jako cuch a hnat) jdi se bodnout s 4D a 5D vetsi blbost jsem jeste neslysel !!!!
Vědátore, to byla taková legrace. Někteří lidé říkají, že v roce 2012 se svět transformuje a bude mít čtyři nebo pět rozměrů. Bodnout se nepůjdu. Hezký den … 🙂
http://www.novinky.cz/internet-a-pc/188692-budoucnost-televizoru-vidi-vyrobci-v-trojrozmernem-obrazu.html
http://technet.idnes.cz/vse-o-3d-videu-uzasny-zazitek-i-zklamani-a-nejlevneji-od-sony-pla-/tec_video.asp?c=A100109_213245_tec_video_nyv
Rád bych se dověděl, jestli je někdo z Vás ochoten chápat náš svět tak, jak objektivně existuje. Tedy ne jako tří, ale čtyř rozměrný – čas je přece ve skutečnosti také rozměr (zatím opomíjím různé druhy el.mag. vlnění). Kdo se chce hádat? Co je čas, když ne rozměr?
Já se hádat nebudu, víceméně s tím názorem souhlasím, nebo ho považuji za přijatelnou pomůcku, jak někomu něco vysvětlit. Právě čtu knihu Ztracený symbol od Dana Browna a tam píší, že vesmír má deset rozměrů a šest z toho je vzájemně propletených a chovají se jako jeden.
Problém nevidím ani tak v tom, kolik těch rozměrů je, ale kolik jich člověk dokáže vnímat a v kolika žít … vlastně ani to není problém, věřím tomu, že až se naučíme (spravedlivě) žít ve 3D, tak se nám otevřou dveře někam dál, kde bychom zatím napáchali víc škody než užitku. Jen si vezměte, kolik lidí by zvládlo cestování časem a nechtělo by se vracet a měnit svoji minulost, aby se měli teď lépe …
Hezký den přeju 🙂
Abychom se naučili ("spravedlivě" je fakt moc silný výraz) odpovědněji žít – potažmo rozhodovat, museli bychom poslechnout svého učitele (ne pouze naslouchat, jak to celý civilizovaný svět činí). Kromě přírody je jím také jeden z mála opravdových výdobytků civilizace – možnost nahlédnout do historie. Domnívám se však, že jsme od svého vzniku až doposud jen jako děti, které jsou z principu své bezstarostnosti a nedostatečného vzdělání závislé na svém okolí (tedy i výchově, ve které se nezřídka odráží disharmonie, způsobená naprostým nepochopením situace). Následkem toho ignorujeme většinou dobře míněné, ale často špatně podané rady nebo příklady starších a zkušenějších jedinců svého druhu a inklinujeme k osobnostem, které z jakéhokoliv důvodu imponují stádu. Tím do jisté míry potlačujeme vlastní soudnost. Myslím, že v každé době se nám poštěstilo stanout před nějakými dveřmi. Ale většinou jsme se ani nenamáhali s jejich otevřením, prostě jsme je vylomili a pak si nevěděli rady s průvanem. Stejně jako se vyučují nové poznatky a vychovává dobro, stejně tak se rozmnožuje a zdokonaluje i zlo, ale minimálně v 10x větší kapacitě. V této souvislosti se nabízejí úvahy o bludném kruhu a o spáse vyplývající pouze z katastrofy. Budoucnost bude nepochybně příšerně skvělá.
Přeju příjemný den a díky za reakci.
"Ať už se mnou souhlasíte nebo ne, skutečnost bude mnohem podivnější." A.C.Clarke
Jsem optimista, nemusíme čekat na to, až bude svět lepší, nemusíme žít ve stádu, už teď si šlapeme po štěstí jenom my sami … 🙂
"Optimismus je intelektuální choroba, vyléčitelná toliko smrtí." Ambrose Gwinett Bierce
(I já jsem občas takto postižený. Čau a držím palce.)
To byl pokus o vtip.
Někdo jiný zase řekl, že optimismus je nedostatek informací.
Nesouhlasím ani s jedním. Podle mne je optimismus vědomí toho, že věci, které se dějí, jsou čím dál tím lepší …
Hezký den přeju 🙂
Zdravím.
Kdysi jsem si dělal zbroják a na střelnici jsme měli takové motto:
pesimista se učí rusky
optimista anglicky
a realista se učí střílet 🙂
Jsem optimista ale vím že vlídné slovo na lumpa neplatí,bez urážky,
je to tak.Zajímalo by mě jak by mi poradil někdo kdo se zajímá o duchovní věci, v okamžiku kdyby mě někdo přepadl,ublížil,okradl atd.??
Vlíným slovem nebo životem po životě bych asi gaunera neodehnal,že??
Mějte se fajnově a bezpečně. Petr
Petře optimisto, realisto. Ze strategického hlediska je nejlepší všechny gaunery pozabíjet. A palná zbraň je na to výborná, protože si člověk neotlouká klouby a tolik se nenadře. Má to ale jeden takříkajíc duchovní háček. I ten gauner je na světě proto, aby se tu něco naučil a je od nás nehezké mu brát život a tím i šanci se to naučit.
To je právě to mistrovství boje, zkrotit gaunera slovem … 🙂 a dívat se mu přitom do hlavně (a do duše).
Osobně si myslím, že duchovně vyspělý člověk se nedostane do situace, kdy by musel bojovat o život a někoho zabíjet, anebo ta situace bude taková, že někoho zabije jaksi mimochodem bez úmyslu, jednoduše se bude bránit.
Přeji hezký boj bez boje 🙂
Teda pánové, to je mi akademická debata. Ctím teorii (a dokážu ji zargumentovat), že duch ovládá hmotu. Pokud bych měl sakramentské štěstí a v momentě útoku byl psychicky silnější než ten cílevědomý a chladnokrevný gauner, tak ho možná zmáknu aniž bych se musel bránit. Ale myslím, že tohle dokáže tak 15 lidí na zeměkouli. Mám takovou zkušenost – několikrát v životě jsem se dostal do konfliktu proti přesile dvou nebo tří mužů. Do boje mě hnala síla pramenící z obrany proti ublížení slabším a přesvědčení, že spravedlnost je na mé straně. Nevím jestli si moji protivníci něco dělali z mého ducha, ale snad to s tím souvisí – úspěšný jsem byl zřejmě pro svůj pádný důvod, který mě ovládl a zapříčinil, že jsem na ně nečekaně a velmi razantně zaútočil – že jsem je překvapil. (Podotýkám, že nejsem rváč a s přibývajícím věkem dospívám k názoru, že v boji jsou vždy obě strany poraženy a jediné skutečné vítězství platící pro oba, je boji se vyhnout). Tím chci vyzvednout Vítkovu ideu, jenže být nad útočníkem v okamžiku jeho nečekaného útoku psychicky na výši a potlačit moment překvapení (nemám na mysli výcvik pudové sebeobrany) je v našich zeměpisných šířkách téměř nereálné(pomíjím neúspěšné pokusy zamindrákovaných loupežníků – nešťastníků) (a když jo, tak se to odbude pod sklem obrazovky). Potíž je také v tom, že síla ducha agresora nemá nic společného s čistotou jeho duše, takže bych na nějaký duševní tréning za účelem účinné obrany v žádném případě nespoléhal. Když si v televizi pozorně prohlédnete záporné, ale nutno přiznat že velmi silné osobnosti Stalina nebo Saddáma (Afriku radši záměrně vynechávám – na ty zvířátka se můžeš tvářit jak chceš), tak nevím, nevím, jestli by měl takový Ghándí nebo Dalajláma (nikdo duševně bohatší mě zrovna nenapadá) nějakou šanci.
Kluci přeju Vám veselého ducha a abyste v životě bojovali výhradně a pouze každý sám se sebou.
"Jediné skutečné vítězství je to nad sebou samým" už nevím kdo je autor
Ahoj Luboši, to jsou zajímavé myšlenky, děkuji za ně.
Ještě donedávna jsem si myslel, že nejvyšší vrstvou sebeobrany je psychika. Proto se mnozí bojovníci snaží očistit svou mysl, aby ve chvílích boje nemysleli na svou milenku a byli připravení na jediný potřebný útok. Pak je tu druhá alternativa, kterou budou aplikovat podřadné školy a armády, mít mysl naplněnou nenávistí nebo něčím takovým.
Cvičený bojovník beze strachu ví, že k poražení protivníka stačí jeden úder a ví, kdy ten úder použít a takto může simultánně vyřídit mnoho útočníků. Vtip cesty bojovníka je v tom, že aby si vyčistil mysl, musí se stát lepším člověkem. V tomto ohledu skutečně bojuje sám se sebou …
Dnes si myslím, že kroky bojovníka jsou řízeny tam, kde je ho potřeba. To si myslím, byl i tvůj případ, když jsi ochraňoval bezbranné stařenky. Byly to situace připravené tak, abys „zvítězil“. Kdyby byli ti chlápci silnější, že bys od nich mohl dostat nakládačku, tak by ses „náhodou“ zpozdil a mezitím by tudy šel John Rambo.
Naše boje jsou řízeny tak, aby zvítězil ten, kdo má zvítězit … A ještě jedna věc. Člověk se do všeho nemusí montovat, všechny boje se nás netýkají. V některých máme být jenom pozorovatelé.
Tvrdí vůdci, Hitler a jemu podobní jsou podle mne psychopati, kteří používají svou svobodnou vůli zvráceným způsobem, jsou to odstrašující dějinné případy. Lidé se na nich učí odlišit pravého vůdce od psychopata. Zatím se jim to moc nedaří.
Dalajlámu bych zařadil na druhý, pól, mezi měkké vůdce, což si myslím také není to pravé.
Hezký den a úspěšný boj (se sebou) … 🙂
Ahoj Vítku,
zajímala by mě jedna věc.Jek píšeš že se člověk nemusí každého boje zúčastnit, jak má tedy rozlišit kterého se zúčastní a který pro něj není.
Vždyť v každé situaci která mě potká a mohu pomoci, tak dostávám šanci být lepším člověkem, něco se naučit.Takže kdybych ještě hodnotil zda ano či ne pomoci, tak to bych byl proti síle která mě do situace přivedla, že ???
Možná že by bylo lepší nad vším tak nemudrovat a prostě být.
V danné okamžku pak dělat to co cítím uvnitř sebe.Si myslím 🙂
Měj se fajn.Petr
Ahoj Petře, pod pojmem boj si hodně lidí představí situaci, kdy parta puberťáků dává nakládačku stařence v parku. Ne všechny situace jsou takto jednoznačné. Co třeba válka? Pokud pan prezident rozkáže, půjdeš do války? Nebo uvidíš, jak se perou dva opilci. Jaký je důvod k tomu, abys to řešil? Budeš mít syna a toho budou ve škole pošťuchovat. Půjdeš tam a vyřešíš to za něj? Anebo mu poradíš, aby si to nenechal líbit. Samozřejmě záleží na míře toho pošťuchování, a jestli bude problém v tom, že kluk si nechá všechno líbit.
Je spousta situací, do kterých by chtěl někdo jiný někoho zatáhnout, ale většinou jsou ty situace určené někomu jinému. I pomoc druhému má určité podmínky, aby to byla pomoc a ne dělání věcí za druhé.
Souhlasím s tím, že člověk by to měl dělat podle pocitu, protože těch situací je tolik, že nelze použít nějaký paušální návod.
Mějme se fajn 🙂