Líbí se mi dlouhé přírodní vlasy … a manželce se líbí sestříhané, nabarvené a s melírem. No a co? Každému se líbí něco jiného. Kdyby se nám oběma líbily stejné vlasy, ještě by se z nás stali vlasofetišištičtí úchylové. Jsem rád, že moje manželka experimentuje s účesy, přeci nebude pořád stejná. Jsou to jenom vlasy. A na vlasech nezáleží. Nebo snad ano?

Zeptal jsem se manželky, jestli se jí líbí moje vlasy. Líbí se ti moje vlasy? Řekla, že ne. Tak jsem jí taky řekl, že ne a pak jsme se tomu srdečně zasmáli. Protiklady se přitahují, nebo ne?

Manželka je bordelářka a já mám rád pořádek. Myslíte si, že nám to vadí? Kdepak! Ona dělá nepořádek a já uklízím a žijeme v harmonii. Kdyby nedělala nepořádek, měl bych hned všechno uklizené a měl bych čas na nesmysly. Ona je moudrá a tak ví, jak mě zaměstnat. Někdy jí podezírám, že dělá nepořádek schválně, abych měl co uklízet. Chápu to, miluje mě a nechce o mě přijít. Já jí taky miluju, takovou jaká je. Přeci si nebudu dělat nároky na to, jaká bude, když už jsem si jí jednou vybral. Láska přeci má být bezpodmínečná, nebo ne?

Takhle bych mohl pokračovat hodně dlouho, o tom, jak jsme rozdílní a jak nám to spolu báječně klape. Kdybychom byli stejní, byla by to nuda.

Miluju psaní, protože mi pomáhá třídit si myšlenky. Píšu si deníky a různé zápisky už víc jak 20 let. Píšu si i tyhle zápisky … a manželka je nečte. A to je dobře, kdyby to četla, nejspíš by mě nakopala do prdele a to by bolelo. Je dobře, že má jiné zájmy a já si můžu myslet a psát cokoliv mě napadne. Partneři přeci mají být tolerantní, nebo ne?

K čemu by to bylo dobré, kdyby jeden toho druhého pořád „prudil“ a říkal mu, co má dělat a jaký má být. Říhneš si u oběda no a co? Na zdravíčko, jsme jenom lidi.

Máme děti a ty vůbec neposlouchají a v pokojíčku mají bordel. Myslíte si, že nám to vadí? Kdepak, proč jim kazit dětství? Jsou to přeci naše milované děti. Nám se taky nelíbilo, když nás rodiče prudili a chtěli, abychom uklízeli hračky a myli po sobě nádobí. Co nemáš rád, nedělej druhým, no nemám pravdu?

Někdo považuje za vrchol partnerské komunikace psaní společné knihy. My spolu vrcholně komunikujeme tak že sedíme u telky a čumíme. To je nejlepší komunikace. A když si otevřeme pivo, je nám fajn.

Alkohol sbližuje a v malých dávkách neškodí v jakémkoliv množství, nebo snad ne? A lidi jsou po alkoholu tak nějak upřímný a zábavný, nebo ne? Nechápu, jak někdo může abstinovat.

Být v manželství spokojený, není žádná věda. Stačí neprudit a brát druhého takového, jaký je. Nikdo není dokonalý, nebo snad ano? Tak proč se o to vůbec pokoušet?

Mámo, dáme ještě lahváče? Ale ne, že mi při sexu usneš jako minule …

(Pro náhodné čtenáře uvádím, že tento článek je parodie na článek Vlasy, psaní a … odcizení.)