Představte si, co vás napadne, když uslyšíte jméno Chřestovníček Lilový. Jistě to bude nějaký skřítek z pohádky, s malinkatým rýčem a kyblíčkem, který se stará o lilie a chřestí při tom.

Což o to, brouk je to pěkný, hezky červený, jakoby právě vyšel z lakovny. Jenže on je to pěkný hajzl. Jeho larvy okusují listy a vylučuji takový hnědý humus. Jednoduše likvidují lilie. Moje lilie!

Vzal jsem do ruky cihlu a toho brouka jsem zamlátil do země, aby se už nerozmnožoval a nechal moje lilie na pokoji. Uznávám, nebylo to příliš humánní, jednou ranou ho zabít a zároveň pohřbít. A chystal jsem se na dalšího. Jenže on zašvitořil tenkým hláskem:
„Nebuď tak agresivní, kamaráde.“ (Určitě viděl film Mravenec Zet.)
„To říkáš mě, ty červenej hajzlíku?“
„Jasně, že tobě a nejsem žádný hajzlík, ale jsem tvůj pomocník.“
„Tak proč mi žereš kytky?“
„Protože kdybych ti je nežral, tak si ani nevšimneš, že potřebují zalít. A načechrat půdu a pohladit pohledem.“
„To máš pravdu. Moc péče těm kytkám nedávám. Ale to neznamená, že je budete ožírat a pokrývat tím hnědým humusem, který pak musím ostříkat hadicí.“
„Vidíš, je to ode mne způsob, jak tě přinutit, abys ty lilie občas osprchoval a zalil.“
„Hele, ty brouku, vidíš tu cihlu, chceš skončit pod zemí jako brácha?“
„Upřímně řečeno, nechci, ale řeknu ti, že vy lidé jste namyšlení a bezcitní. Klidně vezmete cihlu a zabijete svého pomocníka.“
„Pomocníka? Snad škůdce, parazita.“
„Ale kdepak, my Chřestovníčci Liloví, jsme speciální broučci, kteří se starají o lilie. Dalo by se říci, že jsme lilioví skřítkové. Vyháníme z lilií ostatní brouky, hlavně mšice, nutíme lidi, aby řádně zalévali, a za odměnu si ukousneme několik listů.“
„Tomu říkáš několik listů? Jen se podívej, jak jsou některé kytky ohlodané.“
„To je tím, že se málo staráš. Málo zalíváš a sprchuješ listy, dáváš málo listového hnojiva a půdu necháváš vyschnout. My se pak rychle množíme a okusujeme, a množíme se a okusujeme, aby sis nás všimnul. Jenže ty pak vezmeš cihlu …“
„Musím uznat, že na tom, co říkáš, něco může být.“
„Je to, jak říkám. Kdo by měl rozumět liliím, když ne já? Starat se o lilie je moje poslání.“
„Tak promiň za toho bráchu. To jsem přehnal. Neměl bych mu udělat náhrobní kámen? Zde leží věrný pomocníček chřestovníček, který byl v nevědomosti zabit.“
„Budiž ti odpuštěno. Vím, že už žádného chřestovníčka schválně nezabiješ.“
„Nezabiju. To si piš. Vlastně já si to píšu …“

Chřestovníček Liliový je skřítek, který se stará o lilie. Jeho larvy okusují listy a nutí lidi, aby o lilie pečovali, zejména aby je zalévali a sprchovali jim listy, hladili je pohledem a chválili je za jejich krásu …

—

Protože tento článek je (pro mě) málo psycho, nevyskytuje se v něm Bůh anebo Ježíš, což považuji za nedostatek, tak to napravím a ještě podotknu, že když člověk chválí lilie za jejich krásu, chválí vlastně Dokonalost (Stvořitele, Boha) a protože sám je její součástí, chválí i sám sebe a z celé akce si odnáší hezký pocit být chválený. Kdežto když člověk na něco nadává, tak vlastně nadává sám sobě a z akce si odnáší mizerné pocity.

To jsou ale krásné kytičky … a ti šikovní broučkové … jak pěkně chřestí …

Doporučené čtení … Pocity květin