Počkej ještě několik let, radil jsem jí. Na děti jsi mladá, sama jsi ještě dítě. Počkej tak dva, tři roky.
Nedala si říct. Přišla s tím, že je v jiném stavu a bylo to na ní vidět.
Rozhodla se rodit doma. A prý u toho mám být. Počkej, já jsem spíš něco jako tvůj táta …
Když já nikoho jiného nemám. Vždyť víš, pravý otec zmizel.
Tak dobře, to zvládneme. Dvakrát už jsem byl u porodu svých dětí a něco si přečtu na internetu.
Večer jí odešla plodová voda.
Tak co?
Jdi si lehnout, kdyby bylo třeba, tak tě vzbudím.
Šel jsem si lehnout …
Nevzbudila mě.
V noci porodila trojčata. V koupelně.
Když jsem otevřel dveře do koupelny, připadal jsem si jako v hororu.
První dítě bylo mrtvé, natažené v jakési křeči, druhé leželo na dlažbě v kaluži krve a ještě se hýbalo a ona se věnovala tomu třetímu. Mazlila se s ním, pusinkovala ho a bezelstně se na mně usmívala. Podívej se, jak jsem šikovná …
—
Narodila se tři koťátka. První bylo šedivě mourovaté. Druhé bylo tmavě mourovaté a třetí zrzavě mourovaté. Narodila se v noci. Ráno už byla narozená.
Když jsem je uviděl, připadal jsem si jako na jatkách. První bylo mrtvé, třetí leželo na dlažbě v krvi ještě v porodním obalu a kočka se věnovala tomu druhému, krásně dočista olízanému. Zajímavé je, že se věnovala kotěti, které vypadalo jako ona.
Celou dobu Micka předla, tvářila se spokojeně a nevadilo jí, že na studené dlažbě umírá její třetí dítě. Takový jsem měl pocit já. Převedl jsem si to do člověčího světa. Přijdu do místnosti, kde manželka rodí, a vidím jedno dítě mrtvé, druhé leží na zemi a nikdo se mu nevěnuje. A spokojená matka se usmívá a hladí jiné svoje děťátko.
Vzal jsem to odstrčené kotě a zatáhl za blánu, kterou bylo obalené. Pak jsem ho přistrčil ke kočce a ona nic. Jakoby neexistovalo. Jednou ho dokonce chytla za kůži a odstrčila pryč. Jak je možné, že se máma nevěnuje svému naříkajícímu dítěti?
Proč se to děje, co mne to má naučit? Kde je chyba? Co si mám uvědomit. Měl jsem ten hrůzný obraz před očima celé dopoledne.
Co tohle má znamenat? Nečekejte, že se dozvíte nějakou moudrost. Vážně si neuvědomuji, co mi má tohle připomenout. A tak jen píšu svoje nápady. Třeba to časem bude mít nějaký smysl.
Jako první mne napadlo, že máme přijímat věci takové, jaké jsou, i když je nechápeme. Existuje důvod, proč je jedno kotě mrtvé a proč se kočka jinému kotěti nevěnuje. Všechno má svůj důvod. Člověk by měl věci pozorovat, ale neměl by je za každou cenu chtít ovlivňovat, aby bylo podle něj.
Jenže to jsem celý já – člověk, začnu si do reality promítat svoje přání. Myslím si, že život je lepší než smrt. Že živé kotě je lepší než mrtvé a živé dítě je lepší než mrtvé. Viděno ze strany života. Ze strany smrti je možné, že dušička mrtvého kotěte se utápí ve světle, zatímco dušička živého kotěte se právě narodila do tmy. Dočasně ztratila spojení se Světlem a začala hezky od začátku, poznávat život pomocí smyslů.
Jaký smysl může mít narození mrtvého tvora anebo jeho úmrtí hned po narození. Proč si dal Stvořitel tu práci, aby zhmotnil jeho tělíčko, ale pak mu sebral duši. Pokud mi to Mr. Stvořitel nevysvětlí, budu si myslet, že je sadista, který se vyžívá ve smrti. Že oživuje proto, aby zabíjel. Ze své vlastní vůle. Protože, co stihlo udělat právě narozené kotě anebo dítě, aby si zasloužilo smrt? Nic. A když to nestihlo ono, tak jeho smrt patří jeho matce anebo mě, protože nikdo další tu už není.
Uvědomuji si, že před sebou mám velký kus cesty. Cesty k pochopení, proč jedno kotě bylo mrtvé, druhé odstrčené a třetí v pohodě a proč jsem se u toho objevil právě já …
—
Během několika následujících dnů mi došlo, jak to asi bylo. Narodilo se první kotě. V krabici, kde měla kočka pelíšek. Bylo živé a kočka ho očistila. Pak ho chtěla přenést někam jinam a přitom mu zlomila vaz. Bylo to poprvé a neuměla nosit koťata. Proto bylo kotě ztuhlé v křeči. Kdyby se narodilo mrtvé, anebo by umřelo jinak, tak by bylo spíš schoulené …
Těším se, až se jednoho dne v myšlenkách vrátím na toto místo a uvidím, co se přesně stalo a proč … pak tento příběh nebude hororovým a krutým příběhem, ale smrt malého koťátka bude mít smysl.
Na povrchu vidíme kruté příběhy. A pod povrchem každá bolest, každý úraz a každý smrt má svůj smysl. Jenže my – lidé na věc koukáme svýma nevyzrálýma očima. Úraz považujeme za nešťastnou náhodu a nespravedlivost a smrt za nenahraditelnou ztrátu … a podle toho se cítíme. Jenže náhody neexistují a smrt má smysl, který pochopíme, až se budeme dívat z místa, odkud jsou život a smrt viděny jako dvě strany jedné věci.
Koťátka jsou v pořádku a prosperují …
nàs pohlad na veci, ludì a dianie okolo nàs nikdy nie je objektìvny, ale tej objektivite sa tu ucìme. Neschopnost nieco ci niekoho pochopit, moze viest k odsudzovaniu, vysoky stupen poznania
a hlavne POROZUMENIA je mozno mùdrostou.
Zijeme vo svete dualìt, ale smrt nemusì byt zlà, tak ako nie je zlà noc oproti dnu, nie je zlà ani cierna popri bielej, sladkà chut je prìjemnà, horkà moze byt synonymom uzdravujùceho lieku naduzìvanìm sladkèho … Je mràz odporny a teplùcko dobrè ? Nie vzdy.
Balansujeme medzi polaritami a snazìme sa nàjst rovnovàhu vo vsetkom. Niekedy si predstavujem, ze nasa realita v 3D je väzenìm. My si to väzenie mozeme pretapetovat a postavit si v nom na stol
kvety, stàle to bude vsak väzenie.
No pre dieta, ktorè sa narodì matke vo väzenì, bude odchod jeho matky z toho väzenia bolestny, pretoze ono nikdy nic inè nepoznalo.
Bojìme sa toho, co nepoznàme, tak sme boli vychovàvanì, v nevedomosti a v strachu z neznàmeho a z neistoty. Je to sugescia.
No za brànami toho, co màme zmapovanè, moze byt i väcsia sloboda, nez tà, ktorù tu zijeme.
P.S.: Tie maciatka sù miluckè.
Em.
Ahoj Emilko, my (někteří :-)) lidé věci moc řešíme. Koťata to neřeší. Jak hezky umějí odpočívat. Někde si lehnou, usnou a pak se probudí a zase si hrají …
A někdy jsme zase líní něco řešit, tak přijmeme „osvědčené“ řešení, které nám někdo vnutí, a tím se omezíme.
Přeju nám otevřené oči a vnímavý mozek, abychom nemuseli věci řešit, ale abychom je vnímali tak, jak jsou … 🙂
Vítku, víte, že jste nám vůbec nenapsal, jak přežilo odstrčené kotě? Vzala ho pak na milost, nebo ho krmíte z lahvičky? Kdyby u článku nebyla fotka, myslela bych si, že zemřela dvě.
Gábi, poslední věta článku zní: Koťátka jsou v pořádku a prosperují … jsou v pořádku :-). A to zrzavé prosperuje zejména. Představte si, že snědlo celou myš i s kožichem, bude o tom příští článek.
A což třebas :
Vidím kočku pečující o kotě které je stejné jako ona = upozornění že v mém vnitřním světe možná platí, že jen co je stejné jako já (dokonalost z mého úhlu pohledu) je správné a zaslouží si pozornost a péči.
Vidím kočku ignorující koťata která jsou jiná než je ona = upozornění že v mém vnitřním světě možná málo akceptuji odlišnost (vizuelní, názorovou, hodnotovou….)i za cenu neúmyslného zabití (citu, zájmu…), nebo aspoň ignorace.
Hezký postřeh. Jenže ono je to zamotanější. Z toho odstrčeného kotěte vyrostl krásný zrzavý kocourek se zelenýma očima. A z toho miláčka, vyrostl takový chudáček, doslova mrzáček se zlomeným ocasem. Kočka je povahově jiná než to první kotě, které nám zůstalo doma, protože ho nikdo nechtěl. A to vizuálně nejpodobnější kočce bylo pravděpodobně to mrtvé, protože to první se pak vybarvilo jinak. Příběhy, nejen kočičí jsou někdy zamotanější než se zdá a následující kočičí příběh je také silné sousto … https://deosum.com/Articles/1.aspx
Je pěkné že jste se o ně postaral. Ta úmrtnost je běžná, pokud to byl její první porod. Při dalších by to mělo být v pořádku. Vlastním britské plemeno koček a ty mají úmrtnost koťat údajně kolem 50 %. Plánuji koťata, ale trochu se toho bojím.
Dobrý den, Děkuji za pochvalu a za informaci. To je zajímavé, že mají kočky takovou úmrtnost už při narození. Stejně je ale úžasné, že kočky vědí, jak se rodí. A koťata zase vědí, že mají sát mlíčko.
Ať se vašim kočkám dobře daří … 🙂 Mňau!