Tuto dívku (Zlatý slávik 1998) jsem poprvé slyšel na CDčku s MPtrojkami Kabát, na které mi kamarád připálil i cosi, co se jmenovalo MC Erik & Barbara. Byla tam i písnička Keď príde láska … několikrát jsem si ji pustil.

Neznal jsem, co jsou ti dva zač, jak vypadají, časem jsem napálené CDčko zlikvidoval a na Barbaru jsem si téměř deset let nevzpomněl. Teprve při bloudění na YouTube jsem ji znovu objevil.

Byla to láska (spíš takové okouzlení či zalíbení) na první pohled, moje k ní, protože já jsem jí nejspíš lhostejný, neboť vůbec neví, že existuji. Přesněji řečeno, na úrovni duše to ví, ale na vědomé úrovni si to nejspíš neuvědomuje. A já si na vědomé úrovni uvědomuji, že mám manželku a děti, a tak je pro mě nějaká Barbara tabu. Nic pro mě.

Z videí na YouTube jsem pochopil, že Barbara nejdřív zpívala ve skupině Maduar, pak jako duo Erik a Barbara a pak ona odjela do Ameriky a stala se jednou z těch, co se snaží udělat díru do světa v cizím jazyce, podobně jako Dara Rolins. Lucie Bílá rovnou řekla, že je doma tady a bude zpívat česky. Není to škoda, nezkusit udělat díru do světa? Není to laťka, kterou by měl každý profesionální zpěvák zkusit přeskočit?

Barbara tu laťku přeskočit zkusila. Vydala se dobýt Ameriku, zatímco já si lebedím v České republice a píšu blog o svých problémech. Čím to je, že někdo má ambice a někomu stačí tak málo. Kdo je na tom lépe? Ten, kdo má touhu něčeho dosáhnout, anebo ten, kdo je spokojený s tím, co má? Co se týká vnějších věcí, tak jsem spokojený s tím, co mám. Mohlo by být lépe, ale nebudu se pachtit kvůli tomu, aby bylo lépe. Co se týká vnitřních věcí, stále hledám … mým cílem je čisté svědomí a jestli se mi rozpadají hadry anebo kručí v břiše, to je mi víceméně jedno. Ale není to správné, člověk by si měl vychutnávat život plnými doušky.

Můj život je jeden velký a vleklý průser. Vyučil jsem se elektrikářem, vystudoval elektrotechnickou fakultu a pak jsem si uvědomil, že tohle nechci, že někde uvnitř v člověku je obrovské bohatství, které chci objevit. Uvědomil jsem si, že v hmotném světě člověk nenajde nic podstatného. Začalo šílené hledání Boha a sebe sama, které v mírné podobě pokračuje i dodnes. Kdybych nakreslil ten šílený zmatek, touhu, odhodlání, víru, zoufalství a depresi, kterou jsem zažíval při hledání Boha nebo jak tu sílu nazvat, byla by to pěkná čmáranice. Taky to v sobě máte?

Bára odjela hledat štěstí do Ameriky a já jsem se odstěhoval z Prahy do Strakonic a udělal si rekvalifikační kurz na dřevorubce. První práce, kterou jsem dělal, byla práce vrátného a nočního hlídače. A tak je to se mnou pořád. Nemám ambice dělat kariéru. Mám ambice poznat svoji duši a s ní i Boha. Když usoudím, že mi k tomu pomůže všechno zapálit a skočit do toho ohně, tak to udělám. Když uvěřím tomu, že Bůh se nachází v pekle, půjdu ho hledat tam. A tak je to správné. Člověk má hledat s nasazením i za cenu občasných ztrát. Jak pravil kolega Ježíš: „NEPŘESTÁVAT SE SVÝM HLEDÁNÍM MÁ TEN, KDO HLEDÁ AŽ NALEZNE. A AŽ NALEZNE, BUDE OTŘESEN A KDYŽ BUDE OTŘESEN, BUDE SE DIVIT A STANE SE PÁNEM NADE VŠÍM, CO JE.“

Báru si představuji jako dívenku, která už od malička hrála na piáno a zpívala … a tak nějak jí to zůstalo. Občas zkusí něco nového, zamoderuje si, zahraje si na modelku … ale jde pořád dopředu svým směrem, hraje a zpívá, zpívá a hraje a pak zase zpívá a ví, odkud a kam jde. V hudbě a zpěvu objevuje dokonalost. Miluje svojí rodinu a těší se na vánoce.

Já zmateně pobíhám po světě, respektive po České republice a pořád zkouším nové věci. Plýtvám energií, pochybuju o sobě, motám se v kruhu. Můj život je sice jeden velký a vleklý průser, ale zároveň je pro mě úžasný. Přijde mi, že celý život sbírám zkušenosti, které jednoho dne zúročím. Jenže čas toho dne ještě nenadešel. Připadám si jako zmatený zahradník, který pobíhá po světě a na každém místě zasadí malé semínko, ze kterého časem má vyrůst něco velkého. Ale už nestihne ta semínka oběhnout, zalít je a popovídat si s nimi.

Možná by stačilo, kdybych nepobíhal po světě a nesázel další a další rostliny, které usychají, ale věnoval se jedné jediné rostlince. Tomu, v čem chci být dokonalý.

(Kdyby už vás ty moje sebezpyty nudily a nebyly by pro vás přínosem, tak mi prosím napište, že vás ty žvásty nuděj anebo jděte číst něco jiného.)

Po několika měsících jsem si opět pustil několik videí v Bárou a objevil jsem několik rozhovorů s ní. V jednom rozhovoru říká, že nechce být loutkou někoho, udělat všechno pro kariéru a zaprodat vlastní duši. To je ono, člověk má chtít dělat kariéru, ale nemá zaprodávat svojí duši kvůli tomu, aby byl slavný.

Na závěr rozhovoru říká: Žádné peníze, žádná sláva, nic materiálního vás neudělá šťastnými. Ale právě ta rodina nebo blízcí, anebo vy sami.

Může se člověk v mém rozpoložení a s mými touhami nezamilovat do takové ženy?

—

Tento článek jsem napsal téměř před rokem, ale styděl jsem se ho publikovat, abyste se mi nesmáli, že prožívám opožděnou pubertu nebo krizi středního věku. Je to o tom, že pokud člověk není spokojený se svou láskou, tak hledá jinou. Jeho mysl podvědomě, později vědomě hledá a on zrakem ulpívá na jiných lidech a porovnává a idealizuje si je a více či méně se ocitá ve sladkém snu. Někdo v těch snech jde tak daleko, že prožívá vztah s nějakým hercem či zpěvákem, má jeho plakát nalepený na zdi anebo má jeho podepsanou fotografii v deníčku. A přitom jednak podvádí partnera, pokud nějakého má a jednak si brání nějakého si najít, pokud žádného nemá.

Žijeme v neviditelném a jemném předivu vztahů. Stačí o desetinu vteřiny delší pohled (do očí, na vlasy, na prsa, na zadek) a v tom předivu se vytváří nová nitka.

Každopádně jsme to my, kdo dovolujeme svou svobodnou vůli setrvávat pohledem i jinými smysly na jiném člověku a spřádat nitku, provázek či lano, které nám s ním spojují. Jsme to my, kdo rozhoduje o tom, jestli láska vznikne anebo skončí.

Žijeme v zatím neviditelném předivu vztahů. Věřím tomu, že jednoho dne nám bude dovoleno se na ten chuchvalec podívat. Blaze tomu, kdo neuvidí chuchvalec, ale hezky utkanou látku … hezky utkanou lásku.