Bezmála 30 let jsem zmateně pobíhal po světě, než se mi podařilo sehnat několik myšlenek, o kterých mohu říct, že mi ukazují cíl a smysl mého životního pachtění.

Pravděpodobně tím běžnou dívku neohromím, když vytáhnu ušmudlaný notýsek a ukážu v něm na několik podivných vět.

Tímhle jsi marnil čas?

Zatímco ostatní dělali kariéru, stavěli domy s bazény, vydělávali peníze, kupovali ženám letadla a kupovali si ženy letadly, ty jsi šmudlal na papír nějaké klikiháky … ty šmudlo jeden. Podívej se na sebe. Kdybys přijel v Porsche nebo Ferrari, to bychom se mohli o něčem bavit. (To by mi řekla běžná dívka.)

Není to průser, životní prohra začínat druhou polovinu života a nemít nic než několik vět na papíru a nemít Porsche nebo Ferrari?

Není. Je to velká výhra a několik ušmudlaných, vět, které jsem vybral z milionů myšlenek, které ke mně dolehly, bych nevyměnil za všechno zlato světa. Já totiž všechno zlato světa nepotřebuju. (Nějak si svůj neúspěch obhájit musím, abych ze sebe neměl alespoň na povrchu špatný pocit.)

(Ještě maličká vsuvka. Ve čtyřiceti letech nevstupuji do druhé poloviny života, to jen veřejné mínění a také lékařská (ne)věda mi snaží namluvit, že lidské tělo vydrží nějakých 80 let a pak hurá do krematoria proletět se komínem anebo hurá pod zem. Čtyřicet let je zhruba osmina mého plánovaného života. Proč? Jednoduše proto, že někdo musí dokázat a ukázat, že lze žít stovky let, když člověk ví, jak na to. A když ho to baví.)

První z těch nejlepších myšlenek, na kterých stojí můj život, si načmáral do notýsku Ježíš. Já jsem si ji přečetl v takzvaném Tomášově evangeliu, což mají být původní slyšená a zapsaná slova Ježíše Krista, církvemi necenzurovaná. BohuŽel anebo BohuDík, originál notýsku se nezachoval, neboť i Ježíš byl jen člověk a tak svůj notýsek používal při vykonávání velké potřeby. Lidově řečeno, utíral si s ním zadek. Ježíš totiž věděl, že hodnota myšlenek napsaných na papíře je nulová, pokud ty myšlenky nejsou spojené s životem.

Proto na konci svého života, poté, co pochopil, že předběhl dobu o 2012 let, začal se svým notýskem (z hlediska historiků) zacházet poněkud lehkomyslně avšak prakticky. Také tím trochu provokoval. A tak místo původního Ježíšova hardcore (mířícího k jádru věci) notýsku zbyla z těch dob pouze převyprávěná slátanina jménem bible – Nový zákon.

Opravdu nechci urazit křesťany a lidi věřící bibli. Vždyť je to jenom legrace. Ha ha ha. Na oplátku o mě můžete (a to i hromadnými sdělovacími prostředky internet nevyjímaje) vykřikovat, že jsem magor. Říkejme tomu právo na vlastní názor. Ano, jsem magor, v tom nejlepším slova smyslu. Nevadí mi myslet si úplný opak toho, co si myslí ostatní a tak se jim mohu jevit jako někdo, kdo je mimo, jako magor. Dává mi to možnost hledat informace na místech, kde ostatní nehledají.

Vraťme se ale k mému ušmudlanému notýsku a přečtěme si konečně první větu:

Uvnitř člověka je Světlo a osvětluje celý svět.

To je ale bomba, co? Takhle myšlenka je vážně atomovka, už jen kvůli tomu, že to Světlo má podobnou barvu a hustotu energie jako epicentrum výbuchu atomové bomby. Kdo to Světlo Spatří, má pocit, jako by mu vybouchla v hlavě.

Věta (Uvnitř člověka je Světlo a osvětluje celý svět.) naznačuje, že celý svět má nehmotnou (světelnou) podstatu. Ani my, lidi nejsme jenom kosti, svaly, krev … jsme energie, která se dočasně zhmotňuje do podoby lidského těla. (Odtud pochází má vůle k dlouhověkosti, což je jen rozhodnutí zhmotňovat energii na určitých frekvencích a nenechat se přeladit do nižších frekvencí.)

Věty o podivném duchovní světle jste jistě slyšeli od mnoha mudrců, rozumbradů, světců, guruů a viděli obrázky lidí se svatozáří. Beru to jako pokus o zobrazení toho, že toto duchovní světlo tryská skrze člověka a to až viditelným způsobem (viz. aura).

Dobrá zpráva je, že to světlo je uvnitř člověka. Není potřeba za ním lézt na nejvyšší horu světa, kopat se pod zem, ani se plazit do kostela. Ani do nebe. Světlo je uvnitř člověka, je ve všem.

I v lejnu, jak pravil jeden mistr, když se ho ptal žák, kde všude se skrývá Bůh. Kdybychom dokázali na lejno pohledět očima boha, byli bychom ohromeni, okouzleni, uneseni nepopsatelnou krásou stvoření.

Kruciální otázka života je, jak se vědomě napojit na to Světlo. Hledal jsem odpověď na tuto otázku téměř deset let. Zatímco ti úspěšní dělali kariéru, stavěli domy s bazény, vydělávali peníze, kupovali ženám letadla a kupovali si ženy letadly, šmudlal jsem na papír klikiháky a snažil se zjistit, jak se dostat k Bohu, Světlu, Dokonalosti …

Naštěstí (kecy, žádné štěstí, byl to vyšší záměr, Bůh už se na to moje zoufalé bloudění nechtěl dívat) mi byl do cesty poslán posel. Přijel na bílém koni, v puse měl stéblo a u pasu se mu houpala katovská sekyra. (V předchozí větě je ukrytá šifra mistra Leonarda. Je zábavnější psát v náznacích, jen ať čtenář zapne svou intuici. Schválně, kdo to vyluští.)

On mi ukázal, kudy jít ke Světlu. Já hlupák si v té době myslel, že ke Světlu se člověk může promeditovat anebo profetovat. Inu hledal jsem na špatných místech a sbíral zkušenosti, kudy cesta nevede.

Posel zastavil koně, podal mi stéblo a pravil. Toto stéblo ti ukáže cestu ke Světlu. A tak se i stalo. Stéblo mne postupně naučilo několik věcí.

Za prvé, že svět je (úplně) spravedlivý a to je druhá věta napsaná v mém ušmudlaném notýsku. Svět nám vrací přesně to, co si zasloužíme. Život nejde oblafnout, nejde udělat zkratku (třeba v podobě meditací nebo drog). Zkratky nás dovedou na špatná (zlá) místa. Ale díky tomu, že dobro a zlo jsou relativní, dobrem je, pokud si uvědomíme, že jsme zabloudili.

Z věty, svět je spravedlivý mohu načerpat víru, že stojí za to žít, že život má mysl a cíl a je možné najít cestu k tomu cíli. A nejen ji najít, ale vydat se po ní a svět mi bude pomáhat, protože cílem toho všeho kolem je, abych i já došel ke Světlu. Člověk není ztracený v lese a nebloudí na cestě ke smrti, která ho pohltí černou tmou a nicotou. Člověk je na cestě ke Světlu a měl by k tomu světlu jít už za života. Ne po smrti anebo v nebi. Už za života by Světlo mělo probleskovat do člověčího života a mělo by ho prosvětlovat a posvěcovat. (Jak pravil velmistr … svatost pro radost.)

Člověk by se měl do Světla vracet jako do svého domova, odkud podniká dobrodružné výpravy do hmotného světa na Zemi. Budiž světlo je zvoláním člověka, který se ocitl doma, v příbytku Stvořitele. (Není to jako v tom vtipu, kdy šli jednooký a slepý lesem za babičkou a větev tomu jednookému vypíchla větev a on řekl: “Tak jsme došli” a slepý řekl: “Nazdar babi”, protože si myslel, že už jsou u babičky.)

Kde však hledat Světlo, abychom nežili potmě, abychom neklopýtali po tmě a nevypichovali si zbývající oči, abychom nepadali do propasti smrti? (Víte, že smrt je úklidový prostředek, který uklízí ze života lidi, kteří zbloudili a další bloudění by pro ně ani pro ostatní nebylo přínosné? Efektivnější je udělat restart v podobě nového zrození.)

Přeci uvnitř sebe máme hledat to světlo. Ale jak? Úplně jednoduše, začít poslouchat svůj vnitřní hlas. A to je třetí věta z mého ušmudlaného notýsku. Objevit uvnitř sebe sama průvodce, který žije ve Světle a dovede nás k němu.

Mohl bych toho napsat ještě více, ale už bych se jen vykecával … a tělesné potřeby mne volají. Beru ušmudlaný notýsek a okousanou tužku a odcházím … snad mne tam ještě v hladině alfa napadnou nějaké vznešené myšlenky, které si zapíšu … a do prkýnka záchodového, vždyť tu není papír …

A tak se nedozvíte další skvělé myšlenky na cestě ke světlu …