(Také v tomto článku budu recyklovat myšlenky jedné moudré paní … respektive jednu myšlenku, kterou oplodním vlastními nápady.)

Nějak mě svědí svetr. To tenhle svetr nedělá, to dělá ten druhý ze stoprocentní vlny. Krk jsem si myl, to je zvláštní.

Samopsaní je, když napíšu, že mě svědí svetr. Asi vás to moc nezajímá, zdánlivě to sem nepatří, ale já jsem si toho všiml. Taky mě trochu bolí za krkem.

Samomluvu znáte. Něco si brbláte pod fousy, ptáte se sami sebe proč tohle a proč támhleto. Lidé si o vás myslí, že jste blázen, protože “trpíte samomluvou”.

A vy přitom děláte jednu z nejdůležitějších věcí na světě. Napojujete se na svůj vnitřní hlas a komunikujete s ním. Vždyť vy se právě dotýkáte Boha … a ti neuvědomělí se vám posmívají. Jsou v ubohém rozpoložení, protože uvěřili tomu, že kdo mluví sám se sebou je blázen. Jsou zakletí a uvěznění.

Před několika dny mi Zdeněk poslal odkaz na tohle video. I když je pravděpodobně hrané, ukazuje, jakou moc má samomluva nebo samosmích.

Samomluvou trpí každý. Přesnější by bylo říkat, samomluvu si užívá každý. Například když zatloukáte hřebík, klepnete se do prstu ta vykřiknete “do prkýnka”. (Někteří vykřikují do pr**** nebo do pi**.) V ten okamžik vlastně okřikujete sami sebe za to, že jste se neposlouchali a nedávali pozor. Tato věta zní podivně, ale je v ní ukryté jedno z největších tajemství. Mohl bych vám ho vykecat, ale neudělám to. Je to “tajemství dejvyho bejče”, můžete si ho najít na internetu. Přesněji řečeno najdete tam náznak toho, v čem toto tajemství spočívá.

Kdo zná (a používá) tajemství dejvyho bejče, má nakročeno k tomu, aby se stal moudrým …

Znát a používat tajemství dejvyho bejče je jako vědět o studánce se živou vodou, ze které člověk může pít a čerpat zdraví. Co, zdraví? Nesmrtelnost může čerpat. Se smrtí za zády se jí pak může smát do očí.

To se mi dneska povedl dobrý článek. Klidně si to ještě řeknu nahlas. 🙂