Včera a dnes se mi podařilo vyhrát sám nad sebou.
Včera jsem byl v autoservisu. Přestože jsme byli domluvení na pátou hodinu, pán mne nechal čekat se slovy: “Musíte počkat.” Taky by mu nic neudělalo, kdyby řekl: “Prosím, počkejte, než zkontroluju tohle auto, zabere to dvě minuty.” To bych po něm chtěl zatím moc. Tak jsem čekal a okopával z našeho auta namrzlý sníh. Začal na mě řvát něco jako: “Co tady děláte za bordel!” “To si dělejte u sebe!”
Otočil jsem se a povídám: “Pane Pé., prosím nekřičte na mne jako na psa. Dá se to říct i hezky.”
Naprosté vítězství.
Ani jsem se neurazil, ani jsem se nenaštval, ani jsem si ho nechtěl vychutnat (Co tady hulákáte! / Abyste se nepos-ral! / To je vaše silnice?! / Kdo si myslíte, že jste?!). Uklidnil se …
Z autoservisu jsem odjel bez jakýchkoliv nepříjemných pocitů a později mi došlo, že bych se měl pochválit, hodně pochválit. Nepřijel jsem domů naštvaný a neměl potřebu si někomu postěžovat, anebo někoho taky naštvat.
Dnes ráno se mne spolubydlící (sestra / manželka / matka / dcera) zeptala, jestli jsem včera přiryl auto. Nepřikryl, vůbec mne to nenapadlo. To jsem si mohla myslet … kdo se s tím má odmetat, zase přijedu pozdě … začala svojí písničku a bylo slyšet, že tu nejde o nepřikryté auto.
Byl jsem v pyžamu. Tak jsem na sebe hodil kalhoty, svetr, čepici, popadl koště, vyběhl na ulici a během několika vteřin odmetl auto.
Opět žádné nepříjemné pocity, jen dobrý pocit ze sebe, jak jsem to zvládnul. (Sis ho měla přikrýt sama! / A ty nikdy nic nezapomeneš?! / Tys ho minule taky nezakryla! / Trhni si!)
Vítězství.
Tohle je v mé psychice obrat o 180 stupňů. (Ne o 180, ale o posledních 45 stupňů.) Odlišit, co mi dotyčný říká a jak mi to říká. A nenechat se rozhodit ani tím, co mi říká, ani tím, jak mi to říká.
Nenechal jsem se zatáhnout do jejich problémů a předpojatostí.
Není skvělé slyšet pravdu nebo alespoň kousek pravdy? Oba dva měli pravdu. A že ji řekli ošklivě? To je jejich problém.
Chlapče, jen tak dál …
Tak to velka gratulace a zaroven zavist
Tohle jeste nedokazi a rad bych. Vzdy se “chytim” a takovemu co na mne je “takovej” to pekne “nandam”… Patri mi to 
Děkuji za povzbuzení, už jsem se bál, že mi někdo napíše, to je toho, to je přeci normální ovládat se a řešit věci konstruktivně
Když nefunguje jedna cesta (ke štěstí), člověk by měl zkusit jinou.
Ať se vám to daří …
Rado se stalo.
Ja posledni dobou spise zapasim s tim, kdy je vhodne zacit usilovne prosazovat svuj nazor ci pozadavek, kdy se branit a jak silne nepravost a kdy vec nechat plynout a zjistit zda dusevni klid ziskany odstoupenim od boje neprevysuje zisk z vybojovaneho byt opravneneho naroku.
Jsem znamenim beran a tak je jasne jak jsem postupoval dosud, svych 43 let
je to tak a jinak to nebude
V první situaci bych asi na "Co tady děláte za bordel!" reagoval odpovědí "Sundavám sníh z auta". Mám totiž ve zvyku sledovat logickou stránku řeči a ty podtexty či formální stránky mi dojdou až časem.
Podobně, když se někoho na něco zeptám a uslyším "Co je ti do toho?", odpovídám, co je mi do toho, neboli z jakého důvodu se ptám.
Ve druhé situaci bych asi reagoval taky napravením chyby.
Touhle tématikou, jak "biologickou" reakci změnit na odpověď založenou na uvědomění si svých vlastních hodnot a čeho chci odpovědí dosáhnout, se hodně zabývá Stephen Covey.
Zapomněl jsem napsat, že k vašim reakcím gratuluji.
Článek je pro mne inspirující.
Mirku, děkuju za gratulaci
Ono taky (především) záleží na tom, jakým tónem dotyčný mluví.
Upřímná odpověď "Sundavám sníh z auta" je dobrá :-). A mohlo by se pokračovat "… a vám se to moc nelíbí, co?"
Gratuluju :o) Mně se to poslední dobou taky občas povede a je to ten nejúžasnější pocit…teď jen ať to zvládáme častěji a častěji a žijeme spokojeněji a radostněji.
Děkuji za přání. Ať se nám to daří zvládat …