Tajný deník … 1986/10

denik-1986

Otevírám deník, který jsem začal psát v říjnu 1986, tedy před bezmála 22ti lety. První čtyři strany jsou prázdné. Na páté straně je upozornění:

„Kdo si z této knihy neoprávněně něco přečte,
nejedná čestně a měl by se nad sebou zamyslet.“

Takto jediná věta by mohla stačit ke stanovení diagnózy a odhadu toho, co bude následovat příštích 20 let.

Takže diagnóza. Nedostatek sebevědomí. Pokud bych věděl, kdo jsem, nevadilo by mi, kdyby si kdokoliv přečetl cokoli, protože za svá slova bych zodpovídat a obhájil bych si je. Touha po čistotě a poctivosti. Přemýšlivost. Přesnost. Tajnůstkářství. Je tam možná i troška kazatelství a poučování. Kdyby to tam nebylo, těžko byste dneska tohle četli. A taky samota je tam ukrytá.

Bylo mi 17 let. Kdybych mohl vrátit čas, začal bych si psát deník daleko dřív. Začal bych ho kreslit už ve dvou letech. A v jednom roku bych alespoň čmáral a dělal fleky. Deník je nejlepší přítel člověka. Je to zrcadlo, ve kterém se vidí. Je to nástroj sebe-uvědomování. Myšlení bývá kolikrát nejasné a zamlžené. Když něco napíšete, myšlenky už jsou zkrystalizované do hmotné podoby a mohou projít testem odolnosti. Je to blbost, co jsem napsal? Nebo se v tom skrývá světýlko poznání? Slova se zapomenou. Co je spáno, to je dáno. Když jsem začal před 22ti lety psát deník, samozřejmě mne nenapadlo, že by z toho něco mohlo být, nebo že ho budu někomu ukazovat. Možná jsem si jen potřeboval ulevit od bolestí, které mi svět připravoval anebo se někomu pochlubit s věcmi, které jsem udělal. Teď ty malé střípky mého života poskládám do obrazu. Slibuji si od toho, že ty „bezvýznamné“ události vyjeví něco, co jako celek význam mít bude a ukáže se, že vlastně ani nebyly bezvýznamné. Že to nebylo jen potácení se životem a bloudění. Že to byla Cesta s velkým C.

20.10.1986 pondělí
Včera jsem přijel z NDR. Bylo to tam celkem dobrý. Od M. jsem se dozvěděl dvě věci a to, že se o mně mezi učiteli nezdravě moc mluví a že SOUE je systém udavačů. Pozor na informátory v naší třídě. Dnes je pondělí, škola byla odpoledne, nic nového.

NDR – Německá Demokratická Republika neboli východní Německo, byla součást socialistického tábora, kam jsme – my Češi mohli cestovat. Také jsme směli do Polska a do Maďarska. Jednalo se o studentský zájezd.

M. byl učitel přezdívaný Pekelník. S nikým se nemazlil a nemohu říci, že by na tom bylo něco špatného. On pouze odděloval zrno od plev a nikomu nedal nic zadarmo. Měl jsem od něj jedničku.

SOUE – střední odborné učiliště elektrotechnické

Dnes mohou slova o informátorech ve třídě znít neuvěřitelně. Že by ve škole byli žáci, kteří by ze spolužáků tahali informace a doma to říkali rodičům, kteří měli známé na těch správných místech, tedy ve straně, která si říkala Komunistická Strana Československa (KSČ) a která chtěla mít o všem přehled. Skutečně si pamatuji, jak ze mne spolužák H. tahal slova jedné písně Karla Kryla, tehdy zakázaného zpěváka a pečlivě si je psal na papír. Nerad bych mu křivdil. Ale byl to právě ten, na něhož nás skvělý učitel M. upozorňoval. Kluci, dávejte si pozor na H. Později jsem se dozvěděl, že otec H. se kamarádí s ředitelem učiliště.

Učitelé mne neměli moc rádi. Byl jsem premiant, ale nebyl jsem slušňák. Byl jsem tak nějak vzdorovitý. Nebyl jsem hrdinou socialistické práce, kterého by ve mně rádi viděli. Ani spolužáci mne neměli moc rádi. Svými jedničkami seshora až dolů jsem jim kazil průměr. Byl jsem jednookým králem mezi slepými. Dnes vím, že laťku jsem nasadil příliš nízko, kdybych šel na gymnázium, setkával bych se s jinými lidmi. Jenže mě bavilo kutit rukama, hrabat se v drátech, rozebírat a zapojovat. Tak jsem chtěl jít na učňák. Kdybych měl dnes radit svému synovi, řekl bych mu, jestli se chceš hrabat v drátech, hrabej se v nich doma v dílně, ale jdi na pořádnou školu. Tam se toho naučíš víc a budeš víc rozumět i těm drátům. Kdyby, kdyby …

25.10.1986
Ráno jsme jeli na chalupu. Jen co jsme přijeli, zatopil jsem a už jsem jel na „kozlovi“ pro benzín do Kařeza. Než jsem tam dojel, došel mi benzín a tak jsem asi 2km tlačil. U pumpy jsem načepoval necelých 5l za 41kčs! Doma jsem to přelil do třistapadesátky a šel se projet. Po příjezdu jsem vypodložkoval spojku, aby neklouzala. Šel jsem to vyzkoušet, právě když přijížděl Franta na „kozlovi“. U něj jsme dolili olej do převodovky a šli se projet. Nestálo to za moc, protože vypadávala trojka a vynechávala elektrika. Pak jsem se ještě stihl projet na „kozlovi“ a už jsme jeli do Prahy. Večer jsem se šel proběhnout.

Motorky, věčně prázdná nádrž a bezcílné popojíždění z jedné vesnice do druhé. Nekonečné ladění motorek, seřizování předstihu, odtrhu, výměna svíček, seřizování karburátoru … takové bylo moje učňovské mládí na vesnici, kam jsem s rodiči jezdil každý víkend na chalupu.

Kozel, fichtl neboli Pionýr, malý motocykl Jawa 50 (typ 05 až typ 21) o objemu válce 50cm kubických.

Třistapadesátka, třiapůle – motocykl Jawa 350 o objemu válců hádejte-kolik.

Jak je vidět, litr benzínu stál 8 korun. 5 litrů benzínu jsem nekupoval často. Zatímco na fichtlovi mohl člověk na pět litrů benzínu jezdit od rána do večera, na třistapadesátce si jen trochu zajezdil.

Když prokluzovala spojka, mohlo být ošoupané korkové obložení. Občas pomohlo, když se pod každou pružinku dala podložka navíc. Pružiny tak působily větší silou.

29.10.1986
Ráno do školy, ze školy na elektrotechnickou fakultu – byl tam den otevřených dveří. Přišli jsme pozdě a už byly všechny brožurky rozebrány. Po příjezdu domů jsem dělal věci do školy.
17:40 – odchod do tanečních. Šel jsem i na druhý kurs. Bylo tam o dost míň kluků a tak jsme si pěkně zatancovali. Domů jsem přišel až k jedenácté hodině a tak jsem si výpisky z elektrotechnických měření musel udělat druhý den ve škole.

Kromě ladění fichtla byly moje další oblíbené činnosti dělání domácích úkolů a taneční. V tanečních jsme někdy šli i na druhý kurs, který byl po tom našem. Kluků bylo málo, tak nás tam vítali s otevřenou náručí.

5.11.1986
Ve 12 hodin odchod do ZK ROH Tesla Strašnice, kde se konalo předání putovní standardy generálního ředitele …
Dostal jsem knihu. Elektřina kolem nás. Při blahopřání mi H. (ředitel učiliště) řekl: Co ty vlasy? (Nejdelší měří 17 cm). Dostali jsme najíst – 4 chlebíčky.
Kulturní program: Jitka Zelenková, Helekal.
Při kulturním programu se ptají jedné žákyně na jevišti:
Co soudruh ředitel, jaký je?
Je dobrý, i když někdy se mračí a pouští hrůzu.
H., ty se mračíš? Pojď se usmát na jeviště. Až řeknu tři, tak se usměj. Raz, dva, tři … následuje úsměv H.

ZK ROH – závodní klub revolučního odborového hnutí. Podle názvu je vidět, jak komunistická strana pracujícímu lidu vymývala mozek.

Řediteli H. se nelíbila délka mých vlasů. Neměl jsem delší vlasy kvůli tomu, že bych byl nějaký ideový hipík, ale jednoduše kvůli tomu, že se mi to líbilo, nebo jsem to snad ani neřešil. Ředitel zastával funkci módní policie. Sledoval, kdo co nosí a když mu to připadalo málo socialistické, tak to zakazoval. Například se nesměly nosit teplé bačkory, jaké nosí důchodci. Takové ty nahoře s kovovou přezkou. To byl ten největší odvaz. Pěkně pantofle.

6.11.1986
V noci ze včerejška na dnešek jsem vymyslel spalovací motor s rotačním pístem. Teoreticky by měl fungovat, ale asi nebude realizovatelný.
Napsal jsem do školy úvahu na téma „Knihou proti televizi?“

Motor s rotačním pístem je sen každého konstruktéra. Pokud píst rotuje a nekmitá, motor nemá vibrace. Moje řešení bylo založeno na přepážkách, které se zavíraly a otevíraly před a za pístem. Samozřejmě jsem v té době nebyl tak technicky vybavený, abych něco takového dokázal vyrobit. Je ovšem zajímavé, že téma spalovacího motoru se v mém životě čas od času znovu objevuje a dokonce jsem se nějaké pokusil i vyrobit. Řešení s rotačním pístem jsem později nalezl v jedné knize z Technického muzea. Opravdu měl přepážky, které se otevíraly a zavíraly. Nebyl to motor spalovací, ale parní. Občas se stane, že člověka napadne něco, co napadlo někoho jiného už před sto lety.

7.11.1986
Ráno se zasekl budík a vzbudil jsem se až v půl osmé. Dorazil jsem o 35 minut později a M. mi napsal pozdní příchod 1 hodina.
Zítra jedem na chalupu.
8.11.1986
Jeli jsme na chalupu … (zbytek už si bystrý čtenář domyslí) … Po příjezdu jsem se hned věnoval svým motocyklům. Na třiapůli jsem přidělal tachometr, ale po chvíli se urval náhon. Dojel jsem k Frantovi pro náhon. Byl za dvaapůle a krátký. Nejdřív jsem tachometr přidrátoval k řidítkům. To nešlo zatáčet doleva. Tak jsem ho přidělal mezi nohy k sedlu. To bylo nebezpečný. Nakonec jsem ho upevnil na přední vidli.
Nejvyšší rychlost, kterou jsem dosáhl byla 120km/h.
Dál jsem si poladil kozla, aby aspoň trochu jel.
13.11.1986
Potkal jsem H (ředitele učiliště).
„Nedodržel jsi slib. Tos mohl rovnou říct, že to je tvoje věc, že ti do toho nemá kdo mluvit. S takovýmhle účesem vypadáš jako buzík.“
16.11.1986
Odpoledne jsem se dal do spravování rádia co bylo ve sklepě. Zjistil jsem, že chybí anodové napětí. Nakonec jsem zjistil, že byl přerušen odpor 100ohmů v anodovém obvodu EZ … Nahradil jsem ho dvakrát 220 ohmů paralelně a rádio hraje. Ještě bych chtěl spravit černobílou televizi, co je ve sklepě (AT650).

Na starých rádiích a televizích je báječné, že závadu většinou člověk vidí. Někde něco upadlo anebo je někde něco ohořelé. Tak se to přiletuje anebo vymění a ono to funguje. Rádio hraje i po dalších 20ti letech.

17.11.1986
Před školou jsem vytáhl televizi ze sklepa, pak jsem šel do školy. Po příchodu jsem se na to koukl. Přes obrazovku vodorovná čára – snímkový rozklad nefunguje.
18.11.1986
Závada na PCL85 anodové napětí je větší než 400V, má být 220V. Vadná PCL. Vyměnil jsem ji za PCL86. Musel jsem proházet nožičky. Naskočil obraz, ale je shora zploštělý. Vada bude asi v PCL. Současně smrdí řádkový trafo a vytéká z něj kapalina, která na povrchu tuhne. Přišel dopis z NDR – Christine.

Nějak mi nedochází, jak jsem měřil anodové napětí, když jsem v té době ještě neměl svůj voltmetr. Musel jsem si ho někde půjčit.

S Christine jsme se seznámili na tom zájezdu v NDR, tancovali jsme spolu, líbali se a vyměnili jsme si adresy. M. říkal, dávejte si na ty holky pozor a hlavně neopouštějte prostor diskotéky. Líbání a osahávání holek na diskotéce, to byl takový sběr zkušeností. Pamatuji si, jak jsme se líbali a mě tekly její sliny do mojí pusy a nebylo mi to příjemné. Napsal jsem jí o motorkách a už se neozvala.

Pokud máte rádi motorky Jawa, potěšte se něčím z historie.
http://jawagallery.net/?page=clanky/historie

Jestli rádi bastlíte (svépomocí vyrábíte různá elektrická zařízení), tohle je místo pro vás. Některé návody jsou smrtelně jedovaté.
http://danyk.cz/

A pakliže si chcete o bastlení jen něco přečíst a pobavit se při tom, tahle knížka je “pro totální bastlíře”. Pozor při čtení na veřejnosti, může se stát, že budete brečet smíchy …
http://shop.ben.cz/cz/121051-rozeberte-si-pc.aspx

6 komentářů u „Tajný deník … 1986/10

  1. Jarka

    Dobrý den Vítku, protože jsem přečetla tajný dopis, troufla jsem si i na tajný deník. Nejprve jsem zjistila, že jste starý asi jako můj syn. Druhé poznání, že jste opravdu samorost. Třetí poznání, že vaše profese je pouze vaším koníčkem. Čtvrté poznání, že jste hloubavý a přemýšlivý. Páté, že jste měl normální klukovské zájmy. Tu dobu, kterou popisujete, popisujete moc hezky. A co vaše krásné vlasy uhájil jste je? A jako premiant na učňáku, pokračoval jste ve studiu? Já měla spolužáka na SVVŠ – střední všeobecně vzdělávací škola, udělal přijímačky na novinařinu a když se vracel vlakem z Prahy jel s někým z Jihočeské pravdy a místo do školy nastoupil do novin tenkrát v 17 letech, to jsme maturovali. V deníku je pouze, že se na vás nedostala brožura, znamená to, že jste zanevřel na další studium? Ale Kája se také dobře živí zpěvem, možná ale,že řemeslem by to u něho nešlo. Vám věřím, že řemeslem by to šlo, i když by vám slušelo spíše nějaké umělecké, viz krabičky. Asi proto, že elektřině absolutně nerozumím, a i to vaše schema spojení s Bohem se mi zdálo oproti krabičkám graficky trochu odfláknuté. Ale byl to jen první nástin, tak to tak beru.

    Přeji optimistické zápisy na nových stránkách deníků, já ho píšu od 1. ledna 2008, kdy jsem definitivně vstoupila mezi důchodce a snažím se, aby tam pokud možno bylo každý den něco pro mě přínosného. Dneska už musím ven protože tam krásně poletuje snížek.

    Mějte se krásně Jarka

    1. VíTeK

      Milá Jarko, děkuji za psaní. Jak to myslíte, že „vaše profese je pouze vaším koníčkem“? Jakou profesi myslíte a myslíte to tak, že není mým posláním? Horší by bylo, kdyby byla jenom prací a ještě horší, kdyby byla jenom zaměstnáním.

      Tenkrát mne vůbec nenapadlo přemýšlet o tom, jestli mi brožůrky chtěly říct, že to není pro mne. Na školu mne vzali bez přijímaček, vystudoval jsem a nikdy jsem se elektrikou neživil. Někdo má to štěstí, že už jako dítě ví, co chce být a dělá na tom celý život, já jsem o tom začal přemýšlet se zpožděním cca 23 let po absolvování vysoké školy a přemýšlím dodnes. Ještě nedělám to, co bych chtěl dělat, respektive dělám, ale živím se něčím jiným. Ale někdo o tom zase nepřemýšlí vůbec a dělá práci, která ho nebaví a nenaplňuje.

      Třeba byste s odstupem času také volila jinak než vodní stavby.

      Kája to vychytal, ale kdoví, jak sám sebe posuzuje a co prožívá.

      Mějte se fajn …

      1. Jarka

        Hádala jsem Vítku, hádala, že vyučené řemeslo a teď už vím, že i vysokoškolské vědomosti z oboru elektrotechniky /nebo jiného/ nejsou Vaším zaměstnáním, ale co to schémátko a ta opravená pračka. Ta možná nebyla zrovna koníčkem, ale určitě jste měl ze sebe radost, že ji dokážete opravit a ještě poradit výrobcům jak to dělat lépe. Ale nenapadlo Vás jako mě, že každý výrobek denní spotřeby musí mít nějaký slabý článek, aby se musel koupit nový. Představte si, že by pračky fungovaly celý náš život. Co by ti lidé co je vyrábějí a chtějí každý měsíc výplatu asi s těmi pračkami dělali? Stačí, že se vyskytují jedinci, kteří si to opraví sami. To ale patří pod jiný článek. Sice trpí životní prostředí, ale lidi mají práci.

        A víte, že své zaměstnání jsem měla ráda? Když jsem nastoupila v lednu 1968 do zaměstnání stavěla se Želivka. Obří dílo, ale co by Praha dneska pila? Stačil by Káranský vodovod a Vltava? Co by pili lidi v Liberci a Jablonci bez Josefova Dolu? A dneska když vidím drobné stavbičky po Praze, mám radost, že na některých jsem se taky podílela.

        Mám takovou svou teorii, doktor něco pokazí a má na svědomí jeden život. Učitel /špatný/ může vyrábět neznalce jak na běžícím pásu. Projektant může chybou zavinit mnoho smrťáků. Musím se pořád zastávat projektantů. Nedávno mě napadlo, v souvislosti s autorskými právy, a placením. Co kdyby projektant Nuselského mostu, nechtěl zaplatit za projekt, tenkrát to stejně nic nebylo a místo toho vybíral za každé projeté auto, metro a přešlého člověka poplatek. Mohl by to nakonec prohlásit za umělecké dílo. Myslíte, že by to prošlo? Nebo myslíte, že by to všichni Češi podjeli raději přes Nusle? To by byl mazec. Tak závěrem, byla jsem ve svém zaměstnání spokojená. Protože práce za námi byla vidět. A ještě něco, jednou jsem se tady ptala, kde je v těle duše. Protože několikrát jsem se v noci probudila s vědomím, cos to tam holka na ten papír hodila, vždyť to je nesmysl, tak to rozhodně být nemůže. A hned ráno jsem opravovala. Tak jsem si vymyslela, že nahoře mám někoho, kdo na mě dohlíží a ve snu mi chodí radit. Nebo jsem měla variantu, že dušička v noci odlétá sbírat pro mě rozumy.

        Jo a udělal jste mi radost, že víte, že mým oborem byly vodní stavby ani nevím, že jsem to na sebe práskla. Nebo to už umíte vyčíst jako Kačenka? To jsem dneska ale ukecaná, to je asi po těch Vánocích. A pořád chumelí tak hezkou klouzačku /ne v autě/ Jarka

        1. VíTeK

          Jarko, a nebylo by lepší, kdyby se vyráběly kvalitní věci, bylo jich méně, bylo by méně práce, lidé by měli míň peněz ale víc času a v tom čase by dělali to, co je baví a vzdělávali by se a třeba pěstovali kytky?

          Já jsem zase přemýšlel o projektantovi samopalu „kalašnikov“ jestli by měl být multi-milionářem nebo se smažit v pekle. Vyrobil pěknou věc na obranu a taky pěknou věc na útok.

          Ty vodní stavby jste mi řekla, kdybych uměl načítat jako paní K., tak teď píšu tu knihu o nemocích nebo nějaký jiný bestseller.

          1. Jarka

            Vítku, já mám takový ještě ze zaměstnání trochu zvyk, kdy mluvím za jiné a není to moje přesvědčení. To co píšete s tím jsem plně v souladu. Proto jsem tam napsala o tom životním prostředí, měla jsem na mysli drancování planety související s tou přemírou výroby. Byla to nadsázka.

            V práci jsem vždycky šéfovi argumentovala, jak mu budou reagovat lidi, až půjde obhajovat nějakou práci. Aby se na to připravil. Myslím si, že ale už je opravdu načase mluvit jenom za sebe. Dík za upozornění. A vynálezce kalašnikova opravdu mezi projektanty neberu. To bych se potom dostala mezi nejhorší sortu lidí a to by mě mrzelo. Doufám, že se někdo odváží začíst do tajného deníku, abych si nepřipadala jako zloduch. Jarka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *