Jsou čtyři hodiny, čtyřicet čtyři minuty a určitě i čtyřicet čtyři vteřiny ráno. Magické číslo. Kolik takových potkáte za den? Kolik vlastně? 1:11, 2:22, 3:33, 4:44, 5:55, 6:66, to už ne. Je jich pět. K tomu ještě dvě supermagická 11:11 a 22:22 a jedno hypermagické 00:00:00. Magie mne (už) nezajímá a numerologii považuji za tu nejhloupější pavědu. Udělá mi ale radost, když na mne mrkne display nějakým pěkným číslem. Dobře mne to naladí. To hodiny s ručičkou neumějí.

Protože jsou 4 hodiny ráno, tak mám oproti ostatním lidem zhruba dvě hodiny náskok, abych udělal něco užitečného. Oni zatím chrní. Já už jsem na nohách. Nebo že by na nohou? Umyl jsem nádobí. Manželce nevadí, když je nádobí v dřezu do rána. Nejraději bych jí všechno nádobí rozbil. Ne ze vzteku, ale proto, aby jí zbyl jediný hrníček, který by se naučila mít umytý a na svém místě. No dobře, nerozbil bych všechno nádobí, ale schoval a dával bych jí ho postupně, jak by se učila.

Včera byla avenistická přednáška o chválení sebe. Bylo to jako na objednávku pro mne. Protože můj děda a můj otec byli přísní, ani já jsem nezažil doma příliš chvály a tak mám nedostatečné sebevědomí a nechválím ani sebe a ani ostatní. Spíš než na dobré věci upozorňuji na chyby, protože si myslím, že když člověk odstraňuje chyby, ať na sobě, nebo na nějakém stroji, který vyrábí, tak sebe nebo ten stroj automaticky vylepšuje až k dokonalosti.

Jenže je tu problémek. Kdo pouze upozorňuje na chyby a na chyby a na chyby, ten jenom deptá a deptá a deptá. Sebe i ostatní.

Musím se naučit, chválit se. Nejprve nesměle a neosobně. To je dobrý. Potom osobněji, to jsem udělal dobře. A nakonec nejosobněji. Vítečku, ty jsi ale šikulka. Ten Víteček mi tam moc nesedí. Co takhle zkusit Vitouška? Nebo dokonce Vitoušánka a Vitoušíčka. Nebo Vítenku? Nemůžu si přijít na jméno, že bych byl nějaký zaseknutý. A vy po mně chcete (paní K.), abych se chválil!

Jak můžu chválit někoho, komu nemůžu přijít na jméno? Že bych se neměl rád? To snad ne. Mám se rád. Jenže mít rád se nestačí. Člověk se má milovat tou nejhlubší a neupřímnější láskou. Být až v slzách dojetý nad tím, jak moc se miluje. To není duševní onanie. Udělej si sám. Člověk nemůže být závislý na vztazích. I kdyby byl jediný, první, anebo poslední člověk na světě, tak může prožívat plnohodnotný život plný lásky. Milovat sebe sama je základ vztahu k sobě i k ostatním. Jedna paní napsala knihu, Miluj svůj život. Pojmenuji tenhle článek, Miluj sebe sama.

A ještě pochvala. Poprvé se dnes chválím za to, že jsem se rozhodl vyskočit z postele už před pátou hodinou. Podruhé za to, že jsem napsal tenhle článeček. Někdo ani neumí pustit počítač. A taky jsem umyl nádobí. Vidíte, ještě mi to chválení moc nejde, spíš se jenom tak chlubím … 🙂 Ale pro začátek dobrý.

Lidé by rádi nalezli opravdovou, osudovou lásku svého života. A přitom tou láskou jsou oni sami. Když budou hledat hodně hluboko v Sobě, zjistí, že Lásku, kterou milují sebe sama, opětuje Samotný Bůh. Ta láska druhého člověka být může, ale nemusí. Něco jako dárek.

Vitoušku, dobře jsi to napsal. Jestli ti to udělá radost, můžeš si dát jedničku.