Probudil jsem se v cizí ložnici. A cizí žena už byla pryč. Vlastně ne, je to moje žena, akorát spí v jiné ložnici. Nechci teď řešit, proč kdo spí v jaké ložnici. Vlastně to není tak úplně cizí ložnice, spějí tam i dvě malé děti. Moje děti. A já jsem tu ložnici postavil, položil tam plovoucí podlahu a vymaloval. Je to moje ložnice. Ale nespím v ní příliš často. Manželka je pryč, a tak jsme s dětmi sami doma. Vylezli jsme s postele, převlékli se a někdo by měl ještě ustlat.
Když spím v mé posteli, tak ustlání je rituál asi tak na jednu minutu. Ještě ani nevstanu a už pod sebou urovnávám deku, vzápětí vezmu peřinu, protřepu jí a položím na deku a napravím polštář a medvěda Řehoře, kterému říkám Řehořánek.
Někdy se spletu, a když se probudím v noci, potmě začnu urovnávat deku … pak si uvědomím, že ještě není ráno a nechám to být. Dělat to skutečně při každém opuštění postele by bylo choré.
Někdo by měl ještě ustlat. Takže já. Ustal jsem, za pár minut bylo hotovo. Ale neměl jsem z toho dobrý pocit. Všimnul jsem si, že kolem postele jsou nějaké drobečky. Budu muset vyluxovat.
Vystěhoval jsem všechny lůžkoviny a matrace a začal luxovat. Nejprve parapet, pak topení. Stop. To topení je nějaké zaprášené. Došel jsem pro takové to vysávátko se štětinami. Nepomohlo. Špína je uvnitř v topení. Odšrouboval jsem horní kryt topení, znovu vysál. Ještě to není ono. Jdu pro houbičku s pěnou. Tak je to dobré. Ještě otřít hadrem a namontovat kryt. Jejda, tady je kapka barvy od malování a tady také. Šmidli, šmidli, šmidli … s topením jsem se dělal deset minut.
Utřít prach. Vysát matrace. Vyprášit kobereček. Vyluxovat. Natáhnout prostěradlo. Nastěhovat lůžkoviny. Uf. Chtěl jsem jenom ustat. A byl z toho hodinový úklid. Ale teď už je to dokonalé. Akorát vidím, že ze dvou metrů to vypadá stejně jako předtím. Ty drobečky nejsou vidět tak jako tak. Stálo to vůbec za tu práci?
Stálo. Čistota, která je teď v ložnici, je neviditelná. Ale to neznamená, že neexistuje. Možná ji dnes nikdo neocení, ale zůstane tam navždy. Mám ze sebe dobrý pocit … sedím u počítače a píšu. A jejda, zapomněl jsem zalít kytku. Slyším, jak na mne volá … Vítku, Vitoušku a co já …? Počkej, ještě jednu větu a jdu za tebou.
Tento článek jsem už kdysi četla a nevěděla jsem si s ním rady. Asi jsem nebyla jediná, protože tu dosud není ani jeden komentář. Dnes vím, že to byla asi nadsázka.
Jinak bych napsala asi toto. Vítku, to jste opravdu Vy, kdo po sobě ustýlá postel i když jde v noci na toaletu? Když jsem to slyšela jednou na přednášce jako příklad kam pořádnost nemá zajít, tak jsem to brala pouze jako příklad vyhnaný do extrému. Nevěřila jsem, že to může existovat. A moje maminka vynášela peřiny občas na dvorek na šňůru, aby se provoněly na sluníčku. My jsme je větraly ve 13. patře na sídlišti na balkoně. Dnes v centru Prahy jim musí stačit přehození přes pelest postele a otevřené okno. Pokud Vy máte ustláno minutu poté co vstanete z postele, tak vaše lůžkoviny si moc venkovského povětří neužijí. Ale nakonec píšete, že jste je vynosil z VAŠÍ ložnice. Vítku opravdu to cítíte tak, jak píšete, MOJE ložnice nebo je to vaše ložnice, myšleno Vaší rodiny?
Obdivuji, že všechen ten popisovaný úklid jste stihl za hodinu i s dětmi. Ten hezký pocit z uklizené ložnice jste určitě měl, ale jedna nepřesnost se ještě vloudila, ten pocit budete mít stále, ale ta uklizená ložnice nemůže pořád zůstat uklizená. Musel byste si ji neprodyšně uzavřít a tedy neužívat. A tak ji bude muset neustále někdo uklízet, znova a znova. Vždyť i Vy musíte každý den ustlat svou postel a usadit Řehoře, aby Vám postel hlídal a dekoroval.
Ráda bych si přečetla článek znova tak, jak byste ho napsal dneska. Určitě jste dále. Byla bych ráda, kdybyste to nebral jako výkřik opozičníka, který chce do Vás rýpat, ale jako upozornění na to co mi vrtalo hlavou při prvním přečtení.
Přeji Vašim lůžkovinám trochu provětrání a Vám hezký den Jarka
Jarko,
Já se tu snažím o zachycení svých myšlenek a pocitů. A jelikož nejsem žádnej svatoušek, tak ty myšlenky a pocity nejsou tak čisté, jak byste si možná představovala. Tohle jsou stránky o hledání a o nemocech nikoliv červená knihovna.
Větrat lůžkoviny. Děkuji za tip. Věřím, že by jim to prospělo. I když mne napadá, že dnes je jiná doba, lidé už nespějí v peřinách, tak je otázka, jestli je lepší pravidelně větrat nebo občas vyprat.
Vítku, taky mám už kromě péřové deky deku z dutého vlákna, která je lehká a hřeje. I když jsem jednou slyšela, že se v ní roztočům líbí víc než v peří. Vyprání to možná napraví nevím jestli ale nepřežijí těch 30-40 stupňů teploty. Neberu roztoče ale jako nepřátele. Za pravidelné větrání se ale přimlouvám a tak posílám našim peřinám sluníčko 🙂 Jarka
Mně napadlo, k čemu je dokonalý úklid ložnice, když v ní spím jenom občas. Pro Řehoře?
Jinak bych se přimlouvala za sluníčko do pelíšku – co nejvíc.
Je to nepřehledné, já jsem spal s Řehořem a manželka s dětmi a fotka patří k jiné posteli než ten článek. Ale (vaše) otázka, proč nespíme ve stejné ložnici, zůstává nezodpovězena.
Myslím, že tady o úklid ani tak nešlo… Pouze o frustrovaného nešťastného muže, co neví jak získat zpět svou ženu,tak vzniklo to co tu čteme…Já tedy hledala pomoc, má ložnice je to poslední co se ukízí a právě dnes jsem si naplánovala, že to už nejde dál, ale nevím jak začít, chce si mi spát .
Po šesti letech: Mám rád pořádek i jako šťastný muž 🙂