Lidé vstupují do manželství zamilovaní, opojení, těhotní, a ještě z jiných důvodů. Většinou počítají s tím, že to už je ten pravý a že to bude nafurt. Rozvádí se každé druhé manželství.

Miláčku, dneska nechci až do konce, chci po tobě toužit i potom …

Své ženě důvěřuji a doufám, že kdyby si s někým něco začala, tak mi to přijde říct. Týká se mě to a měl bych to vědět, abych se také mohl rozhodnout.

Slova jsou pouze částí informace. Záleží i na tom, jak se to řekne. Proto možná někdy slova neposloucháme a reagujeme spíš na to druhé, mimoslovní.

Ať si každý sám objeví, co je na tom pravdivého. Cituji z několika textů …

Miluju Vznešenost, Čistotu a Dokonalost … i když se někdy chovám jako hajzl a hulvát … zatím.

Jestli chcete vidět, jak bude dívka vypadat za třicet let, běžte se podívat na potenciální tchýni a položte si otázku, jestli byste něco takového chtěli mít (za třicet let) doma a v posteli.

Když každý uzná svůj podíl a odnese si svůj balíček informací k řešení, tak se pohneme dál. Když ne, pouze se utvrdíme, zatvrdíme ve své „pravdě“ a podobná situace se nám bude opakovat tak dlouho, dokud se konečně nerozejdeme.

Jsou lidé, kteří si myslí a cítí, že manželé jsou jedno tělo, jedna duše a jedna peněženka. Tento článek je vysvětlením toho, proč s manželkou nemáme společnou kasičku, ale dvě prasátka. A také otázkou pro čtenáře: „Jak je to u vás?“ Rád se nechám poučit, jak funguje jiný způsob.

Muž: Miláčku? … Nadáváš mi někdy?
Žena: Vždyť víš, že ti moc nenadávám.
Já myslím, jestli mi nadáváš v duchu?
V duchu?
Jako v myšlenkách.
Občas.
A jak mi nadáváš?