Jsou lidé, kteří si myslí a cítí, že manželé jsou jedno tělo, jedna duše a jedna peněženka. Tento článek je vysvětlením toho, proč s manželkou nemáme společnou kasičku, ale dvě prasátka. A také otázkou pro čtenáře: „Jak je to u vás?“ Rád se nechám poučit, jak funguje jiný způsob.
Půjdu rovnou k věci.
První důvod, proč nemáme se ženou společnou kasu je ten, že jsme se o tom nikdy nějak vážně nebavili. Všechny účtenky se platí z mého sporožira a každý platí to, co zrovna kupuje. Když někdo nemá peníze, tak řekne tomu druhému. Ať chceme nebo nechceme, peníze v našem manželství jsou spojené nádoby.
Druhý důvod je ten, že si myslím, že člověk jiným způsobem utrácí z cizího anebo ze společného a jiným způsobem ze svého. Že každou korunu „ze svého“ dvakrát obrátí v ruce, než ji utratí, kdežto „ze společného“ může začít utrácet ve velkém stylu. (Nejlépe je to vidět na státních penězích.) Koupí něco, o čem si myslí, že druhému by se to určitě také líbilo a koupí to ze společných peněz. A druhý mu to příště oplatí. Zase koupí něco, co se líbí jemu. Myslím si, že každému prospěje, když hospodaří s omezeným rozpočtem a zlepšuje to komunikaci o věcech, které je třeba financovat společně. Je to motivující.
Řeknu to méně akademicky. Když si manželka koupí umělohmotný výlisek, kterému říká obraz, tak se mi to nelíbí. Nelíbí se mi, že tahá do naší domácnosti něco bez duše. Správný obraz má dřevěný rám a plátno a tahy štětcem jsou od štětce. Tohle má tahy štětcem vylisované do umělé hmoty. Věřím, že manželka by zvládla namalovat originál na plátno a mělo by to duši. Ale ona si koupí tohle. Pokud bych měl tyto vnitřně odpuzující kýče financovat, tak bych měl ošklivé pocity. Jsou hezké, z pěti metrů vypadají jako originály, ale nemá to duši. Není v tom láska, vášeň či posedlost. Je to povrchní náhražka. Je mi jasné, že v rámci spojených nádob toto „umění“ financuji tím, že příště koupím benzín já nikoliv manželka, která má právě prázdnou peněženku.
Třetí důvod je praktický. Jsem osoba samostatně výdělečně činná s nepravidelným příjmem. Jsou období několika měsíců, kdy na účet nepřijde ani koruna a pak je období, kdy přijde několikrát za sebou sto tisíc. Průběžně platím daně, zdravotní a sociální daně a rozhodně nemíním s manželkou diskutovat o tom, jestli si smím koupit nový monitor, disk do počítače anebo nějaký software, který potřebuji ke své práci. Pokud bych chtěl mít s manželkou společnou kasu, musel bych vyčlenit nějakou část svých příjmů, platit si nějakou mzdu a tu s ní sdílet. Je to nutné? Možná by měla pocit jistoty. Pocit, že každý měsíc přinesu do společné kasy x peněz.
Jak tak na to koukám, u nás je to chaos. Nějak to funguje a nikdo nestávkuje.
A co vy, jak to děláte? Máte společnou kasičku?
A teď pojďme ještě trošku hlouběji. Uvedu další dva důvody, proč už ani nechci mít s manželkou společnou kasu.
Aby to bylo zajímavější, stanovuji podmínku, že ten, kdo si chce přečíst mé důvody, musí právě teď do komentáře napsat, jestli má se svým partnerem společnou kasu, jak jim to funguje a případně jaké z toho má pocity. Prosím, nekažte to, když budete číst dál a sami nic nenapíšete, tak podvedete sami sebe. A když to napíšete, tak přispějete dalším pohledem na věc. Proč byste měli jenom číst o tom, jak to dělají druzí a sami nenapsat, jak to děláte vy. To je jako mít zatemněná okna, aby vás nikdo nemohl vidět, a sami šmírovat dalekohledem.
To jsem rád, že čtete dál …
Čtvrtý důvod, proč nechci mít s manželkou společnou kasu je osobní. Každý máme jiný vztah k věcem. Ačkoliv v životě přiznávám naprostou nadvládu duši a myšlenkám, tak se k věcem snažím hezky chovat. Nepřehlížím hmotu. Nelíbí se mi, když někdo mlátí dveřmi, nechává rozsvícené světlo, anebo mu nějaká věc upadne a on se ještě rozčiluje. Mrzí mne, když se vyhazuje jídlo. Manželka naopak ráda připravuje další a další jídla, aby děti nejedly dvakrát po sobě to samé, a skladuje různé nedojedky. Dnes jsem uklízel v chlebníku a našel jsem tam několik sáčků se zbytky pečiva v různém stádiu rozkladu. Nechci přispívat na vyhazování jídla.
Pátý důvod je osudový. Já a moje žena (zatím, ha ha ha) máme jiný vztah k placení daní, pojišťovacím podvodům a penězům vůbec. Ona žije podle hesla, že kdo neokrádá stát (kdo poctivě platí daně), okrádá svou rodinu a já věřím tomu, že existuje Vyšší Spravedlivost, která to, co úžerníkům na daních zaplatím, jim odejme a mě přidá. Ať si kdo chce, co chce říká, vnímám to tak, že manželka si vytváří neviditelné dluhy, které jednoho dne bude splácet, a já usiluji o to, aby moje neviditelné dluhy byly co nejmenší. Neříkám, že se mi to vždy povede. A neříkám, že ona je nějaký zločinec, spíš průměr. Dělá to, co dělají ostatní. Spojovat svůj finanční osud s jejím, mi přijde nemoudré.
A jsme zase na začátku. Věřím tomu, že lidé, kteří vnímají svůj vztah jako jedno tělo, jedna duše ho vnímají také jako jedna peněženka.
A co vy, milánkové, japa to děláte? Máte společnou kasičku? Jste jedno tělo a jedna duše? Uchvacují vás stejné věci a stejné obrazy nejen na plátně ale i v představách.
Vítku, miluješ svojí ženu? Nebo spolu jen přežíváte?
Za in-spiraci děkuji Helče. Doufám, že získáme dost studijního materiálu.
japak to děláme my?
Myslím si, že dost si to každý přinese ze své rodiny. Mám příklad, u nás držela kasu maminka. Tatínek si ale nechával něco z každé výplaty, protože byl k nemilosti maminky velký kuřák a tak by si musel vždycky něco vyslechnout, kdyby si bral z hrnečku na cigarety. Ale asi si nechával i trochu víc, protože jednou si ušetřil na koženou bundu to už je dneska přes 50 let a když si pro ni jel vzal mě s sebou a za zbytek mi koupil letní šatičky. Asi měl výčitky, že šidí rodinu, ale na druhou stranu měl dcery 3.
Tchán držel kasu sám a manželce dával v šedesátých letech každé pondělí 100 Kč na osobu pro kterou vedla domácnost. Včetně babičky.
Aby to neutratila za 14 dní a pak jí to nechybělo. Sám potom platil všechno ostatní.
A co já. Já jsem dostávala a dostávám od muže paušál, a každý jsme měl potom svoje peníze. Manžel vždycky říkal, že si neumí představit, že by šel prosit o peníze na dárek pro mě.
Dnes dostávám opět paušál, můj důchod jde na sporožiro a z něj se platí všechny složenky. Není to úplně přesně protože telefon a něco kolem bydlení jde z toho paušálu.
A jak hospodařím to je na mně, hlavně musí být jídlo vařené.
A proč mi to vyhovuje? Protože si koupím třeba knihu Myšlenky srdce od Luisy Hay nebo Tajemství, nebo jsem chodila na semináře ke Kačence a stačilo mi jen poslouchat řeči k čemu že je to dobré, kdybych musela žadonit o peníze na tyto mé radosti, nevím jak bych byla úspěšná. Jenom internet co mě stálo než jsem ho probojovala.
Myslím si, že najít dvojici, kde by byli oba naladěni úplně stejně tak,že společná kasa by pro ně byla samozřejmostí bez omezování toho druhého, je krásný cíl.
Přeji každému ať potká toho pravého, a těším se na všechny příspěvky k tomuto tématu. Zdraví a hezký den přeje Jarka 🙂
Milá paní Jarko, roztomilý je ten hrneček, do kterého se dávaly dřív peníze a také se z něho braly. Dnes už je to jiné, peníze chodí na účty a platí se inkasem a tak vlastně ani nevíme, co si představit pod pojmem společná kasa.
Ono ani tak nejde o to, jestli jsou peníze na jednom nebo několika účtech, ale o to, jestli se ti lidé dohodnou, co si koupí anebo co zaplatí. A jestli před sebou tají nějaké příjmy. A pokud se nedohodnou, každý by měl mít dost peněz, aby si to koupil sám a nebyl omezován partnerem.
Blahopřeji k internetu.
Vyrůstal jsem v rodině, kde měli manželé společný účet a o nákladech rozhodovali společně. Upřímně moc nechápu, jak to funguje, když mají manželé peníze rozdělené. Musí mít třetí účet, na který měsíčně posílají domluvenou částku. Tento účet je na společné náklady celé domácnosti. Na společném účtu je výhoda, že v každý okamžik vím, kolik má rodina peněz.
No tak pojď Vlaďko,vezmi kousek toho soukromí a honem s ním do komentáře,protože jsi to dočetla až do konce a nejsi přeci podvodnice ani vodnice?
Tak u nás to máte tak………..
Když jsem se vdala,měli jsem společnou kasu,učili jsme se společně hospodařit.Změnilo se to,když jsem šla na mateřskou,nebylo to jednoduché období,co se týká financí,musela jsem počítat,abych mohla koupit klukům bačkůrky /ale manžel měl vždy na hospodu a na cigarety/.Po mateřské byla ještě společná kasa,dodělával se domek,takže někdy nám zůstalo něco málo na dně.
Vše se změnilo,když manžel začal podnikat,začal vydělávat hodně,ani nevěděl kolik má v peněžence,protože se často hádal,že tam měl určitě víc a pak si dodatečně vzpomněl ,že zaplatil to a to.Jeho vztah k penězům se změnil,nevážil si jich,vzal si veliký úvěr,aniž by se se mnou poradil.Došlo k tomu,že si manžel přestal počítat výdělek a náklady,úvěr brzy zmizel,nakoupil auta jako autodopravce,ale pak se stalo,že musel začít splácet a najednou už neměl tolik práce a když měl,tak mu firmy pro které jezdil neplatily,já jsem moji výplatu dávala do společné kasy ,jak jsem byla zvyklá,ale pak se začalo dít to,že manžel celou tu hromádku pro domácnost vzal na koupi nafty a tak to šlo několikrát,já jsem byla ve stresu,protože jsem měla strach ,že pokud mu nepošlou na účet,tak nebude na jídlo atd……Jednoho dne jsem už nevěděla kudy kam a manželovi jsem oznámila,že ode mě nedostane ani korunu,že já budu hospodařit co se týká jídla a různých potřebných věcí pro domácnost a on si vezme na starosti poplatky,inkaso a náklady na osobní auta/máme dvě/.Sice se mu to nelíbilo,ale nebylo jiné východisko,děláme to tak dodnes,ale od ledna 2009,kdy už bude doplacený úvěr, jsme domluveni ,že bude zase společná hromádka .Uvidíme jak to bude a jak to bude vyhovovat,rozhodně na tom nejsme tak….jedno tělo jedna duše jedna společná kasička.
Zdravím Vás všechny Vlaďka
Vlaďko, děkuji za příspěvek. (Paní Jarko, Vám, dodatečně taky.)
Dobře jste udělala. Vydělávat na naftu do náklaďáku by mne asi též netěšilo. Lidé by měli hledat řešení, které funguje a pokud nefunguje společná kasa, tak to mají udělat jinak.
Myslím si, že dva pracovití lidé (i jeden) mohou mít tolik peněz, že nemusí řešit, kde na něco vzít. Pokud někdo tře bídu s nouzí, tak je to podezřelé a někde je chyba.
Dobrý večer,
přiznávám, že jsem dočetla až do konce, tedy se přidávám k těm poctivým se svým komentářem.
S manželem máme od začátku společného soužití společnou kasu. Ačkoliv máme každý svůj účet v bance a platíme co je nakoho napsáno, tak průběžně bereme z obou, když je potřeba. Manžel si nechává tzv. přesčasy na svoje koníčky a dárky. Já posledních pár let co jsem na mateřské pořizuji dárky ze společného. Není mně to moc příjemné, ale bez vlastního příjmu to jinak nejde. Když je potřeba něco pořídit, společně s manželem rozhodujeme, co potřebujeme, nebo co nás potěší a co už je zbytečné. Mám štěstí, že jsme se zatím ve všem shodli, jak v tom podstatném tak i v drobnostech.
Když jsem se vydala cestou poctivou, tak manžel k mé radosti mne následoval. Daně přiznáváme poctivě, paragony, které nesouvisí s účetnictvím putují do koše. Dříve rodiče manžela sbírali paragony celý rok a pak mu je dali, tak s tím už je konec. V mhd už také nejezdí na černo.
Pokud jde do tuhého a manžel nemá delší čas práci, tak lehce znejistím, ale zatím to nějak funguje. Velmi mně oslovila kniha Marlo Morganové Poselství od protinožců. Říkala jsem si, kdyby to tak fungovalo i u nás. Vím, že není možné žít ze dne na den a čekat, jestli ulovíme ještěrku a najíme se, ale bylo by zajímavé to vyzkoušet. Zatím ale pracujeme, šetříme a utrácíme.
Děkuji pane Vítku za Vaše čtivé články, těším se na další.
Mějte všichni hezký večer.
Eva K.
Paní Evo, děkuji za pochvalu a za příspěvek. O těch Protinožcích už slyším poněkolikáté. Placení daní pro mne byl obrovský boj. Ani ne tak proto, že bych chtěl mít víc, ale proto, že stát ty peníze rozdá lidem, kterým se „nechce makat“. Progresivní daně jsou podle mne nespravedlivé.
Paní K. mi k tomu napsala. Plaťte poctivě, abyste si nevytvářel dluhy, když daně zaplatíte, jim bude odebráno a vám přidáno, peníze přijdou odjinud.
Blahopřeji k poctivosti, je fajn, když to stejně vnímají oba partneři.
Pane Vítku, ráda pochválím něco co za to stojí. Ne se vším co píšete souhlasím, ale články jsou čtivé a oceňuji vtip, který Vám nechybí.
Daně jsou pro mně již uzavřená kapitola. Je mi jasné, že systém ve kterém žijeme, není správný. Naši politici zřejmě neumí najít cestu jak z toho ven a anarchie není na místě. Já si mohu zvolit a žít jinde, ale rozhodla jsem se žít tady a pravidla (i když s nimi nesouhlasím) nemohu porušovat. Tak platím.
Hezký den
Eva K.
Paní Evo, a s čím tedy konkrétně třeba nesouhlasíte, abychom nechodili kolem horké kaše?
Možná jsem to nazvala špatně pravidlem. Konkrétně mně vadí třeba výše daní, výše odvodů na sociální a zdravotní pojištění. Jsem si vědoma, že sociální a zdravotní pojištění není povinnost platit. Pak ale nemohu také nic očekávat. Jenže (zatím?) nejsem schopna se z tohoto vymanit, protože co kdyby…?
V poslední době mně také "pálí" povinné očkování. Nesouhlasím, ale musím nechat děti očkovat. Začala jsem si shánět informace co dělat, když by se člověk vzepřel zákonu o povinném očkování a nevím jestlijsem natolik silná bojovat s úřady. To jsem ale odbočila.
Eva K.
(Já jsem myslel, s čím třeba nesouhlasíte, když píšete, že nesouhlasíte se vším, co píšu.)
Paní Evo, nepovinné je nemocenské pojištění (součást sociálního), já si ho neplatím. Zdravotní je povinné.
Co se týká očkování, domluvil bych se s dětskou lékařkou na tom nejnutnějším. Mírová cesta, vysvětlení. A pokud by mi nutila něco víc, tak bych napsal papír, že s očkováním nesouhlasím a že ho dělá proti mé vůli a chtěl to od ní podepsat. Nebo změnit lékařku, nebo o tom napsat knihu, nebo se soudit. Možností je hodně. Záleží na tom, jestli má člověk něco důležitějšího na práci.
Já to řeším tak, že mám v hlavě nastavené, že očkování dětem nebude vadit. Nejhorší asi je, když je dítě očkované a rodič se bojí, aby to na něm nezanechalo trvalé následky, a kontroluje, jestli se mu udělal flek a jestli dostalo teplotu … to si pak ten rodič o to koleduje. Mějte se fajn a očkování se nebojte.
Aha, tak to se omlouvám za mé nepochopení. Tak tedy, třeba v tomto článku píšete "že si myslím, že člověk jiným způsobem utrácí z cizího anebo ze společného a jiným způsobem ze svého. Že každou korunu „ze svého“ dvakrát obrátí v ruce, než ji utratí, kdežto „ze společného“ může začít utrácet ve velkém stylu." Já s tím nesouhlasím. Při představě, že mi někdo (manžel, kamarádka, rodiče…) svěří své peníze abych za ně něco pořídila, ať už se předem dohodneme, nebo jsou prostě k dispozici, tak cítím odpovědnost vůči tomu druhému. Kdežto svoje peníze jsem schopná utratit s menším rozmyslem. Myslím, že to tak má více lidí.
Děkuji za informaci ohledně nemocenského pojištění. Vím že neí povinné, protože mnažel si ho také neplatí. Momentálně jsem po mateřské bez práce, tak neplatím nic, ale uvažuji do budoucna.
Co se očkování týče přemýšlím o změně dětské doktorky. Chodíme k paní doktorce, se kterou moc domluva není možná. Zatím jsem vypátrala, že je možné odmítnout očkování proti tetanu, protože to není infekční nemoc. Znám pouze z doslechu z čeho se očkovací látky vyrábí a myslím, že to jsou "sajrajty" (omlouvám se ale nenaskočil mně vhodnější výraz). A zatěžovat tím dětské tělíčko se mně nelíbí. Při konzultaci mně i paní Katka K. potvrdila, že séra se dělají z tak neuvěřitelných látek a že není vhodné žádné očkování navíc např. proti borelióze aj., což jsem ani neplánovala.
Zatím přeji hezký den
Eva K.
Děkuji za vysvětlení. Záleží na lidech a na situacích, s jakým rozmyslem utrácejí. (Ne)Očkování zdar …
Dobrý den,pane Vítku!
S mým přítelem žijeme spolu rok. Ze začátku jsme si psali všechny naše výdaje. Mysleli jsme, že se o ně podělíme na polovic, jenže můj příjem dětské sestry na tu polovinu prostě nedosáhl.Přítel učí a podniká, takže vydělá daleko víc, než já. Má ale také daleko větší výdaje. Bylo těžké to nějak spravedlivě rozdělit.
Výdaje jsme přestali psát a je to tak, že máme každý svůj účet, ale platíme to nějak společně.Jsme oba stejně naladěni, líbí se nám stejné věci a když někomu dojdou peníze, tak druhý ho založí.A to,že se snažíme oba být poctiví,je pro mě hodně důležité. Partnera si za to moc vážím.
Mějte se hezky.
Míša
Míšo, když jsem četl Váš komentář na Avenně, napadlo mne, jestli nejste anděl. Anebo jestli se mi nezdáte. Přišlo mi až podezřelé, že by si člověk zpětně uvědomil svoji necudnost, zpracoval to a právě by měl partnera, který by to pochopil. Doufám, že Vám nevadí, že o tom píšu tady, když je to tam veřejně. Je to síla. Vy jste zamilovaný anděl. Pozdravujte na obláčcích. Také si tam zaletím, až odhodím závaží.
Mějte se všichni krásně …
Dobrý den, Vítku!
Nevadí mi, že o tom píšete na těchto stránkách.A děkuji za hezký komentář.Mám pocit, že se nás na těch obláčcích zatím moc nevznáší. Ale je to také proto, že lidi už tomu dnes tolik nevěří.Nevěří, že je možné mít takový vztah, kdy si člověk není jistý, kde končí on a kde začíná už jeho partner. My jsme tak propojení, že vnímáme na dálku naše pocity, vnímáme když se něco děje.Je to úžasné a přeji Vám všem, abyste to zažili.A úžasné je,že čím déle jsme spolu, tím více je náš vztah hlubší a vůbec to není stereotyp. A když spolu nejsme, tak toužíme po tom, abychom spolu byli.
Těším se, až nás na těch obláčcích bude víc.Ale ten první krok je asi věřit v pravou Lásku.
Přeji Vám všem hezký den.
P.S. Omlouvám se, že komentář není k tématu.Ale hodně s ním souvisí.
Míša
Hezké, Míšo …
Dobrý den, ahoj
děkuji za toto téma,zajímá mě. Nevím co je v hospodaření s penězi správně, ale dokážu poznat v čem se necítím dobře. A doma jsem se, v tomto směru, dlouhou dobu dobře necítila.
Začnu rodiči. Moji rodiče žijí celý život z jedné výplaty a výplatu toho druhého spoří( v současnosti to dělají s důchody)Dokázali si takhle ušetřit na dům, auto, dovolené- jednoduše na všechno po čem touží. Myslím, že to mají nastavené moc hezky a jsou spokojeni.
Ve svém současném domově to máme složitější. Manžel podniká, já jsem osoba spolupracující, ale protože máme malé děti jsem spíše osoba pečující 🙂 Myslím, že nám to všem velice vyhovuje, ale teď ty finance…Manžel moc nerozlišuje peníze firemní a peníze rodinné, žádnou výplatu mně ani sobě nevyplácí. Dlouhá léta jsem si k němu chodila pro peníze když jsem potřebovala.Jak jsem si některé věci začala více uvědomovat, přestalo mi vyhovovat " prosit o peníze". Chtěla jsem abychom měli takový výplatní termín peněz na domácnost, ale narazila jsem. Manžel nechápal proč, divil se ( stalo si ti snad že jsi nedostala ode mě peníze když jsi potřebovala?) Nestalo, pravda, ale už jsem se nechtěla být v podřízené roli. Myslím, že manželovi vyhovovalo dávat najevo tímhle způsobem svoji převahu( myslím, že to nebylo vědomě). Stálo nás to hodně sil a vysvětlování než manžel pochopil že to je pro mě opravdu důležité. Jsem ráda, že jsme v tomto směru pokročili i když věci na doladění ještě určitě máme.
Hezký den všem, Helena
Ahoj Helčo,
Myslím si, že je dobré, když nevýdělečný (i ten druhý) partner má stanovenou nějakou měsíční částku, se kterou hospodaří. Je to psychická záležitost, nastaví si v sobě, kolik smí utratit a dodrží to. Může utratit i míň a ušetřit. Pokud to nemá stanovené, tak je frustrovaný, protože neví, kolik smí utratit, buď začne utrácet nad poměry, nebo začne moc škudlit. Vlastně neví, co má dělat.
Ahoj Vítku,
ano,myslím, že je dobré znát kolik si můžeš dovolit utratit.Tohle mám ale nějak vnitřně nastavené (myslím že hlavně díky rodičům) a znám co je potřeba a co už zbytnost. Problém v našem rodinném hospodaření jsem viděla v tom, že jsem se cítila daná na pospas "manželovy milosti". Např.- chtěla bych jít na ten a ten kurz, mohl bys mi na něj dát peníze? Už jenom to dilema mám o to prosit nebo pouze žádat? Čím víc rostla jeho averze k Avenně tím víc jsem cítila jeho neochotu mě v mých aktivitách podporovat.A teď jak z toho ven…Myslím, že už jsme na cestě, ale až jednoho dne otevře Avenna školu…
Tedy abych taky trochu přispěla a néé jen četla.Asi jsme takový trochu extrém,alespoń když někde presentujeme naše 27let fungující hospodaření,stále udivujeme a přísedící nechápou.Už 27let máme společnou kasu(tedy momentálně společný účet),ještě než existovaly účty,měli jsme šuplík,kam se hrnuly společně vydělané peníze a každý po domluvě bral na co zrovna bylo třeba,bez problémů,nepamatuji ,že bychom řešili jestli si někdo vzal míň ,nebo víc.Vzhledem k tomu ,že máme 3 děti,dnes už dospělé,ale stále studující,strávila jsem 9let na mateřské dovolené,tolik let i díky zdravotnímu stavu dětí,tudíž jsem se starala o naše společné děti a nevydělávala prací někde v pracovním či jiném procesu,a na manželovi bylo přínášet domu co mohl,je pravda ,že byla doba,kdy nám bylo hodně ouvej,ale prioritou bylo pro nás zabezpečit děti a pak se počítalo dál.Buď něco zbylo,nebo ne.Když to tak dnes zhodnotím zpětně, člověk k tomu, aby žil,néé přežíval ,vlastně ani peníze nepotřebuje,záleží na životním stylu a přístupu k životu v čemž jsme asi taky trochu extrém.Dnes vyděláváme oba,manžel víc,peníze jdou na společný účet z čehož se zaplatí poplatky(nájem,pojistky,nějaké to spoření atd.),pak se platí potřeby dětí na studiích,pouze strava+ubytování(3x),pokud chtějí něco navíc musí si vydělat sami.Je pravda ,že pokud mi záleží na tom ,aby děti dostudovaly dostáváme se i do menších dluhů,vždycky když si někdo stěžuje,jak je na tom špatně,přitom jezdí v luxusním autě,jezdí na zahraniční dovolené,bydlí super,tak tvrdím,že my se máme dobře ,máme dost peněz akorát je nás na ně moc.Máme jednu zánovní škodovku,byt 3+1,jezdíme také na zahraniční dovolené,ale neplatíme za ní "tisíce"-všude se dá dojít pěšky,třeba i pomocí veřejných dopravních prostředků,ke spaní nepotřebujem luxusní hotel,ale postačí lesní porost.No a takhle už jsme procestovali lán světa.Ale abych se vrátila k té "společné kase",dnes děti studují vysoké školy,ale v dobách jejich školních let na středních školách, mimo domov, jsme jejich finanční situaci vyřešili tím ,že jsme jim pořídili bankovní studetskou kartu k našemu společnému účtu,takže si mohli vyzvedávat co potřebovali z našeho společného účtu,musím podotknout ,že se nám nikdy nestalo,že by vybrali peníze na blbosti.S tímto naším přístupem jsme se ovšem stali terčem nesouhlasných názorů našich známých,což byl ovšem jejich problém.Nástupem na VŠ si už,ale každý potomek zřídil svůj vlastní účet a hospodaří si jak umí,od nás dostávají pouze peníze na ubytování a stravu,na ostatní svoje potřeby(cestování,zábava)si musí vydělat sami ,což taky dělají.
no tak takhle my to teda vedeme.
přeji hezký den Hanka
Dobrý den, jak to tak čtu, tak vy jste v pohodě. Já jsem taky v pohodě, akorát manželka jednou měla služební auto s klimatizací a od té doby si myslí, že každé auto by mělo mít klimatizaci, aby se v něm člověk cítil dobře a já jí říkám, tak si jí kup a ona říká a za co asi, když jsem na mateřský … anebo mi vyčítá, že žijeme v rozestavěném a já jí říkám, že sice v rozestavěném, ale s dluhem nula Kč a nebo říká, že je výhodné mít auto na lízing a dát si ho do nákladů, že to tak všichni dělají. A já jí říká, tak to tak dělej … já si budu vozit zadek v tom, na co mám.
Je krásné být skromný, protože skromný člověk si váží věcí a je bohatý i když má málo. A i když má hodně, tak si toho dokáže vážit a neplýtvá tím.
Noju,jsme v pohodě,akurát ta lidská závist nezná mezí,i když si kolikrát říkám,že nám není co závidět,neb ničehož nemáme.Ale když se nad tím zamyslím asi máme víc než ostatní,neb neprahnem po bohatství,nepotřebujem k životu myčky na nádobí,luxusní auta,luxusní bydlení.Asi jsme taky měli dost štěstí ,že zrovna my dva jsme se potkali,což tvrdí i naši přátelé."Vy dva jste se teda hledali".Jsme možná trošičku extrém,ale nikomu náš způsob nevnucujem,každý strůjcem svého štěstí,jen někteří jedinci kolem nás to dost dobře nechápou.Na druhou stranu k nám chodí čerpat pokud jsou nešťastní.Stalo se,kamarádka se rozvedla a najednou zchudla,neb v manželství měla nadbytek a najednou neměla ani kde bydlet.Začala tedy chodit k nám a brát rozumy jakže se nechá vyjít s málem,trvalo jí dost dlouho než přehodnotila co je v životě důležitější než majetky.Většinou kdo má dost,chce ještě víc,navíc hlásám ,že peníze kazí charakter.Pak mám ještě jedno heslo:"Co nemáš nepotřebuješ"
tak pěkný den Hanka
Říkat si, že peníze kazí charakter, to jí přímá cesta k chudobě … ale jsou to vaše peníze. Naopak bych řekl, peněz se nelekejme, na množství hleďme. Vážně si nemyslím, že je důvod být chudý. Je důvod být bohatý, ale jen potud, pokud si toho člověk váží.
"důvod být bohatý, ale jen potud, pokud si toho člověk váží."-no ju ,ale ukažte mi někoho kdo je bohatý a umí si toho vážit,takových je pramálo i když uznávám ,že je znám,ale ti jsou zas něšťastní jinak.To ,že peníze kazí charakter je možná trošičku tvrdá formulace,nicméně ze svých poznatků o lidech jsem přesvědčena o pravdivosti těchto slov.Když někdo vyroste v bohatství ,nedokáže si ho vážit,pokud k němu přijde svojí pílí-či nepílí,pak se většinou stane ,že neví co s tím a většinou ho to zkazí,i když zkazí?Kazí se přece maso,nebo ovoce.No prostě většina takových mění svůj způsob života a pokud se v tomto stavu bohatosti ocítají déle pomalu zapomenou ,že existují i jiné hodnoty než peníze,horší je když pak opět padnou na dno……
Ale netvrdím ,že mám pravdu,toť má zkušenost.Ani netvrdím,že hodláme zchudnout,a jak už jsem napsala:My máme peněz dost akorát je nás na ně moc."
mějte se hezky H.
Dobrý den,
abych pravdu řekla, v oblasti mít či nemít společnou kasu si zatím ještě neznám rady. Zažila jsem ve svém životě více modelů, ale nevím který z nich (jestli vůbec nějaký) byl spravedlivý. Když jsme s partnerem vydělávali stejně, tak jsme peníze daly na hromadu, vyčlenili z nich společné náklady (co je třeba zaplatit) na domácnost a pod. a zbytek jsme si rozdělili na půl pro vlastní potřebu.
Když např. jeden z partnerů má vyšší příjem, tak jsem zastáncem toho zaplatit společné náklady a zbytek si nechat. Jenomže co když něčí plat nedosáhne ani na půlku těch společných nákladů? Je spravedlivé aby ten kdo přinese domů více, věnoval všechno své rodině a pak "žádal" když si chtěl koupit něco pro sebe? Nedokážu ještě odhadnout co je správné. Každému to vyhovuje jinak a taky hodně záleží na tom zda partneři mají stejné či podobné názory na společné věci apod. Já sama se v budoucnu zachovám asi podle domluvy se svým případným partnerem:-).
Pane Vítku, to jak jste psal ve článku o tom, že společné peníze utrácíte lépjeji, než ty svoje, tak s tím si dovoluji také nesouhlasit. Já mám spíš větší respekt ke společným penězům a myslím, že bych ani nekoupila nic sama dle vlastního uvážení. Mám potřebu se s partnerem domluvit a tu věc probrat, jestli jí doopravdy potřebujeme a jaký má na to názor on. Vždyť jsou to i jeho peníze… Své prostředky utratím daleko líp, než společné:-). I když také velmi rozvažuji… poslední dobou…
Člověk se učí celý život a ať každý dělá to co mu vyhovuje a co si myslí, že je spravedlivé. Tím si sám vytvoří podmínky pro to, aby se mu v tom dařilo anebo aby byl "upozorněn" na to, že něco dělá nesprávně. Přeji všem hodně spravedlivých počinů:-). Majka Horneková
Dobrý večer,
Majko, berte to tak, že kdybych v tom měl jasno, tak o tom nepíšu. Ono nezáleží jenom na tom, kolik kdo vydělá, ale také kolik toho kdo dělá doma. Já když si koupím nějakou věc za několik tisíc korun, tak podobnou částku dám manželce, protože ona je na rodičovské dovolené. Stokorunové věci si každý kupuje podle sebe. Obecně bych to dělal tak, aby se na společných nákladech dělili podle poměru jak vydělávají. To, na čem se shodnou by platili ze společných peněz a to na čem se neshodnou by si každý platil z dílu, který si nechá pro sebe. Otázka je, zda ty díly by měly být stejné. Například nejsem zastánce klimatizace do auta, jak jsem již psal, tak ať si jí manželka pořídí, já si zase koupím něco jiného, ale nechci financovat něco, s čím nesouhlasím. To by byl život víte-na-co abych musel makat na to, aby si někdo koupil něco, s čím nesouhlasím. Klimatizaci v autě považuji za zhýčkanost, ať si řidič otevře okno nebo si dá na hlavu mokrý hadr nebo vyjede, až nebude vedro. Ideální by bylo, kdyby se oba shodli. A když se neshodnou tak ať jsou pravidla.
pane Vítku,
to je krásná úvaha a souhlasím s Vámi. Zní to i spravedlivě. Těším se až to budu moci vyzkoušet v praxi:-).
Mějte hezký večer… Majka Horneková
Jak zde bylo psáno, kdo dočte komentáře do konce ať se podělí o komentář a pouze nečte příspěvky, jak zajímavé a zavazující 🙂 Chceš si přečíst odpověz 😉
Tak a teď k tématu, s partnerem spolu žijeme 4roky i s jeho maminkou, před pár dny padl návrh na společnou kasu(s přítelem), z důvodu nepředstavivosti jak by se to dalo udělat u nás jsem se ocitla tu 🙂
Maminka je v důchodu, přítel pracuje a bere cca o 6tis. víc než já a o nájem je postaráno, to platíme společně všichni tři. Jídlo je u nás docela problém, protože maminka je doma, já po večerech doma moc nejím-nevyžaduji teplou večeři, vždy koupím něco venku (i to se dá změnit 🙂 přítel pracuje týden práce a týden volna, takže doma povětšinou jí jen ve volném týdnu.
Tak a teď babo raď.
Společnou kasu ano ne? obávám se že na tom partner "byl bit" z důvodu že bere víc a mě z mých peněz nezbyde moc(na společnou kasu), mé koníčky, potřeby apod.
Možná je to špatnej pohled, zatím jsem ještě nepropočítávala kolik mi zbyde peněz (obávám se ale že nic, nájem,moje spoření,moje splátky, jídlo v práci-venku-na tom by se dalo ušetřit), sport obou, cigarety jednoho… apod.
Děkuji za opdpovědi a za skvělé stránky 🙂 Přeji více přispěvatelů a úspěšný rok 2009. Věra
Dobrý den,
Já tu společnou kasu vnímám spíš tak, že se ti dva shodnou na tom, jak se svým omezeným rozpočtem naloží a ne tak, že dají peníze na jednu hromadu a pak se o ně případně přetahují.
Pokud se shodnou (a netají při tom své příjmy) a shodnou se třeba i na tom, v čem se uskromní, tak to je lepší než společná kasa … je to víc otázka priorit a žebříčku hodnot než otázka peněz. Ať se vám daří najít správné (=spravedlivé) řešení … 🙂
Původně to bylo každý za své, s tím, že jsme bydleli u mne, náklady na bydlení i jídlo jsem platila já, s tím, že přítel občas zaplatil nákup, nebo večeři v restauraci. Sice jsem platila většinu nákladů, ale ve výsledku to zase tolik nebylo, často jezdil na služební cesty. Vydělává 3x víc než já. Nedávno se nám narodil syn, já jsem na mateřské a partner je velice proti zaběhaný systém měnit. Do restaurace už nechodíme, s kojencem to moc nejde, muž většinou celý den pracuje z domova a požaduje jídlo. Což o to, já vařím – i pro sebe, ale nákupy platím většinou já. Když se to s ním snažím probrat, tak se většinou hrozně rozčílí (někdy i vyhrožuje rozchodem). Naposled jsme se dohodli, že budem psát, kdo za co kolik utratil, mám dojem, že nechápe, kolik provoz stojí a tak žije v přesvědčení, že platí skoro všechno. Jeho rodiče prý utratí za měsíc 3500Kč….ale to se mi nezdá, tolik nebude stát ani benzín do jejich džípa.