Hop, seskočil plavným skokem ze zídky. Stejně jako už stokrát předtím … rovnou pod kolo projíždějícího auta. Řidič nestačil ani mrknout a já se nestačil nadechnout. Mourek se stačil nadechnout ještě několikrát a vždycky když vydechnul, z tlamičky mu vytekla troška temné krve … Mourku, Mourečku — bude to dobrý — neboj — zvládneme to — lhal jsem nám oběma, zatímco Moureček procházel branou do věčných lovišť. Jeho tělíčko se naposledy zachvělo a byl tam. TAM, kde se prohánějí myšky všech barev a velikostí, TAM, kde jsou pořád plné misky a vyhřáté pelíšky u kamen. TAM, kde se chlupy nezacuchávají a klíšťata jsou jenom v pohádkách pro zlobivé kocourky, TAM odkud prý není návratu, jenže proč bychom se vraceli, když jsme se rozhodli tam jít? Mourečku, už Ti nikdy neřekneme, že nesmíš do postele, protože máš špinavý tlapky. Už nikdy nebudeš čekat v mrazu až se vrátím domů … UŽ NIKDY, ale PROČ? … TAM se to PROČ dozvíme. Snad by i tobě bylo smutno, kdybych šel první .
Mourku, chci, abys věděl, že jsi ten nejlepší kocour, kterého jsem kdy měl. Chci abys věděl, že mi bez tebe bude smutno, ale jestli si myslíš, že je to tak správně, tak jdi. Sbohem Mourku.
(+17.května 2002)
Bylo mi moc smutno, Mourka jsem oplakával a ráno mu vykopal hrobeček a tam ho uložil do jeho koberečku a dal mu tam mističku se žrádlem … jakoby to byla mumie nějakého faraona.
Proč je život taková svině? Pochopím to někdy? Nebo tím chtěl kocour něco říct? Jenže k čemu to bylo, když tomu stejně nerozumím.
Ráno moudřejší večera. Napadlo mě napsat gnostikovi. Kdo jiný by měl vědět, co tohle znamená. Když je možnost mu napsat, tak proč to neudělat? Vysvětlím, kdo je to gnostik. Je to člověk, který ví všechno. Nebo spíš Všechno. Tedy člověk, který je nějak napojený na Boha, nebo jak TO nazvat a dokáže se podívat, kam chce. Možná by se dalo říci jasnovidec. Ale mě se představil jako gnostik, tak mu budu říkat gnostik. Napsal jsem mu dopis.
„Dobrý den gnostiku, Mám na srdci několik věcí a jelikož nemám nejlepší náladu, omluvte případný neotesaný styl mého psaní: 1. Proč mi přejelo auto kocoura zrovna před nosem? To jsem se o něj staral tak uboze? …“
A on mi odpověděl:
„Dobrý den pane D, nejdříve Vám vytknu jednu Nespravedlivost. Nesmíte, pokud chcete být Spravedlivý, činit kohokoli nevinného zodpovědným za Vaše nálady. Vy byste měl rozeznávat, kdo může za Vaší náladu. A pokud máte jednat s někým, kdo za ní nemůže, máte se ovládat, abyste se vůči němu nedopustil Nespravedlivosti. Toto učiňte a dodržujte vůči všem ve Vašem životě. Povede se Vám lépe a budete Spravedlivější a tím i Šťastnější, a nebudete si nést za tuto Nespravedlivost, pokud jí nebudete činit, Spravedlivé následky. Nyní k Vašim otázkám: Kocourek udělal místo pro miminko. Protože Vy se máte miminku plně věnovat a kdyby bydlel kocourek s Vámi, omezoval by Vaší pozornost a péči. To nemá nic společného s tím, že byste se staral o něj uboze. Nyní se tímto činem máte plně věnovat životu pod srdíčkem maminky a také mamince, abyste jí činil šťastnou.“
Pro vysvětlení uvádím, že v té době jsme čekali děťátko.
Věříte tomuto příběhu? Nebo mě gnostik tahal za nos? Nebo si dělám legraci já z vás? Je to vůbec možné?
Mourek byl fakt pašák!
Zdosi, Ty si ho pamatuješ?
No jasně, že si ho pamatuješ, vždyť byl i ve firmě a když jsme jeli do Saint Tropez, tak ho měla Lucka na opatrování …
já si pamatuju celkem dost ( i přes počet vykouřenejch žontů ) 🙂
Gnostik řekl: „Kocourek udělal místo pro miminko. Protože Vy se máte miminku plně věnovat a kdyby bydlel kocourek s Vámi, omezoval by Vaší pozornost a péči.“ Přemýšlím o tom, jestli řekl gnostik celou pravdu, nebo jenom takovou část pravdy, kterou jsem v té době byl schopný pochopit a zpracovat. Nebyla celá pravda ta, že manželka neměla ráda kočky, protože jí připadají špinavé a roznášejí nemoci a to přeci nejde dohromady s tím, mít malé dítě. Kocourovi stačilo občas podrbání a miska s vodou a granulemi. Myslím si, že kocour by moji pozornost neomezoval, naopak by mi přinášel dobrou náladu, ale že by byl předmětem sporů. Hádali bychom se o to, jestli kocour smí do postele nebo ne a jestli na něj dítě smí sahat nebo ne a jestli si pak má umýt ruce nebo ne. Být Stvořitelem, nezabil bych kocoura proto, že by omezoval něčí pozornost. Nechal bych ho odejít nějak jinam …
Ahoj Vítku,
nedá mi to a hned reaguji na Tvou dnešní úvahu o důvodu odchodu kocourka. Musím se Ti upřímně přiznat, že mě dostala. A také se Ti musím omluvit, na základě Tvých dřívějších komentářů jsem si Tě zařadila ke skupině lidí, kteří gnostikova slova považují za svatá a přes ně nejede vlak. A přestala jsem vnímat Tvůj vývoj. Mám radost z Tebe a ze svého zjištění. Venku je pohádkově, měj se pohádkově i uvnitř sebe, ahoj, Jana
Jano, to je od Tebe hezký, že ses přiznala, když to nebylo vidět. Víš, já nemiluju gnostika, ale miluju pravdu, tak nemám problém s tím gnostika opustit a jít hledat někam jinam, pokud zjistím, že mne tahá za nos.
Měj se fajn, párkrát jsem se na sáňkách s dětmi svezl, ale koule na sněhuláka válet nešly.
Když jsem dostal prvního kocourka Mourka, ptal jsem se dodavatele na nějaký návod k použití kocoura (tedy základní péče), třeba co jí anebo jak chodí na záchod …
"Hele, tyhle kocouři žerou, co je naučíš, my mu máčíme rohlíky do chleba, když ho naučíš na chleba, bude ti žrát chleba. A na záchod to samý, bude dělat, co ho naučíš. Náš třeba chodí čůrat do vany a kakat do bedýnky, ale pozor, když mu ta bedýnka začne smrdět, jde vysere se hezky vedle. Anebo když je ve vaně namočený prádlo a kocour to vidí, začne bejt nervózní, začne mňoukat a nakonec se vyčůrá před vanu na kobereček."
1998
Lísá se a vykusuje mi blechy z vousů. To je ten největší projev kočičí lásky, když vám vykusuje blechy z vousů. Jako kdyby říkal: „teďka seš můj nejlepší přítel“. Teďka, protože kočičí láska trvá teďka.
Mohu se na něco zeptat? Kde a jak jste narazil na toho gnostika? Nemáte na něj nějaký kontakt?
Dobrý den,
Narazil jsem na něj po mnoha letech hledání … věřím, že i vy toho svého najdete.
Dobré gnostiky mají na avenna.cz
Prý jsou v současnosti „nedostupní“, ale kdo si počká, ten se dočká a kdo hledá, ten najde …
Když jsem si tento článek přečetla přišla ke mně ve vzpomínce moje psí přítelkyně Gina. Nevěděla jsem tenkrát, proč mě tak brzo opustila, bylo jí jen 6 let. Dnes si uvědomuju, že jsem měla udělat důležité životní rozhodnutí a já jí používala jako důvod proč nemůžu nic dělat… Ano také bych se to dnes snažila vyřešit jinak.
Snad nebude vadit, že ti sem přidám kousek našeho příběhu.
Vánoce jsou klidné, jen Gina začíná pokulhávat na pravou zadní packu. 24. 12. Poprvé dost naříká, když jí nakládáme do auta na vánoční procházce. Říkáme, to nic, asi si někde natáhla sval. Tichý hlásek mi šeptá, je to vážné, začni se loučit. Nechci ho slyšet.
6. 1. 2010 ráno jedeme do Prahy a zaplatíme lyžařský zájezd. Večer máme jít do kina. Není mi dobře, zalezu do postele a před kinem se chci prospat. Najednou slyším Ginku, jak řve. Slyšet psa řvát je strašlivé. Běžím dolů. Leží uprostřed obrovské louže a nad ní zoufalý Martin. Nevíme jak jí naložit do auta. Potřebujeme na veterinu. Přiběhnou i kluci, společně ji vyneseme do auta.
Na veterině nám moc nepomůžou, dají jí injekci proti bolesti a máme přijet druhý den na rengen. Druhý den musím do práce a je to na Martinovi. Přijede za mnou, a říká,… již dopředu vím, co mi řekne,… je to nezvratitelné. On ještě věří, že je šance, chci věřit s ním, ale ten hlásek je nekompromisní.
Spím s Ginou, dny trávím s Ginou. Když spí, pouštím si na PC pohádky. Dochází mi, že tu nebude. Žádné procházky, žádná ochrana. Bráním se. Je tak mladá. Z okna koukám na "naši" louku. Je opuštěná. Brečím… Kam se chystáš milá?
Tolik věcí jsme nestihly. Tak často jsem byla duchem nepřítomná, když mi ukazovala, to důležité. Hledám stále nějaký cíl a ona ví, že jediný cíl je radost ze života. A teď mě chce opustit a já jsem pořád tak hloupá, ještě ne, ještě je brzo… Trpělivě mi vysvětluje, že je čas…
14. ledna, čtvrtek, den guruů. Ležím s ní na koberci a ona si na mě položí hlavu a spí. Tiše a klidně. Také usínám a ptám se, který anděl… serafín… neznám ho, hledám, stále hledám, co? Serafín, Ginky anděl je serafín.
Odešla. Snad s tím serafínem. Večer, kolem 17h. Tak klidná a smířená. Držela jsem jí a ten její klid byl i v mé duši. Celý život si ho budu pamatovat.
Hledám něco tajemného, něco mimořádného, něco někde a život se shovívavě usmívá a občas mě plácne po tváři, abych na něj nezapomněla úplně. Plácne mě, a v ten moment vidím, jak je tajemný a mimořádný a dokonalý.
Škoda, že (zatím) nevidíme za roh, tam, co jsou příčiny věcí. Brali bychom takovéto záležitosti s větším nadhledem. Takhle jen občas něco zachytíme a vaříme z vody, co, proč a jak …
Ale zase bychom měli jiné pocity, které by nás (ne)směřovaly jinam.
Prozradíš nám, o jaké rozhodnutí šlo?
Tenkrát byla jsem vdaná, žila v novém, velkém domě v hezké čtvrti, ve městě a přitom kousek od lesa, patřili jsme k těm, o kterých se říká, že jsou ideální pár.
Mé rozhodnutí bylo odejít.
Ginu jsem používala jako jeden z důvodů, proč musím zůstat. Umřela. Nepochopila jsem to. Až když jsem se sama probrala v nemocnici z narkózy, nešlo se už vymlouvat.
Odešla jsem.
Děkuji za sdílení.
Mě nějak nejde do hlavy ta nutnost rozcházet se, jakoby to bylo nevyhnutelné. To se opravdu potkáváme s tak nekompatibilními protějšky?
Nemyslím teď váš případ, protože ho neznám. Berte to jako další úvahu.
Mě přijde, že se lidi zuby nehty drží toho, aby se nemuseli změnit. Ale požadují po partnerovi, aby se změnil podle jejich představ. A když se nezmění, tak od něho odejdou. Případně mu ani neřeknou, proč od něj odchází a tak mu nedají možnost to změnit. Nebo mu to řeknou, ale neřeknou to tak, aby to pochopil. Pravda většinou bývá někde uprostřed.
(Proto jsem jako základní vlastnost ideálního partnera určil ochotu se změnit a nazval jsem ji férovost jako ochotu změnit se k tomu, co je správné.)
A za druhé, lidi neumějí být šťastní sami o sobě a to štěstí očekávají od toho druhého … třetího … čtvrtého …
Nevím Vítku. Neumím odpovědět na tvou (vaši) otázku. Sama si ji často kladu. Bylo to nevyhnutelné? Jsme tak nekompatibilní?
Jak píšeš (píšete): „Ale požadují po partnerovi, aby se změnil podle jejich představ. A když se nezmění, tak od něho odejdou.“ Je i varianta že… když se nezmění, přijde nátlak, aby se změnil… a taky měnit se asi můžeme jen do určité míry. On termín "měnit se k tomu co je správné" je dost zavádějící.
Už rok a půl žiju sama. Nečekám na ideálního partnera, který mě udělá šťastnou. Schopnost být šťastná je stejně moje jako schopnost vnímat, prožívat a milovat. Snažím se co nejobjektivněji vidět, co se dělo, proč se to dělo a kam mě to vede… učím se ze svých chyb.
(Jano, to nebyl přechod k vykání, ale překlep.)
Právě, že ten termín "měnit se k tomu co je správné" zavádějící není. Ten je klíčový, na tom to celé stojí.
Otázka je, jak a čím vnímat "to, co je správné".
V první řadě chtít to vnímat … i když se mi to v danou chvíli nelíbí.
Člověk většinou (=vždy) uvnitř sebe cítí, jestli to, co chce je správné, nebo jestli si to namlouvá a odůvodňuje …
(Nečekám na ideálního partnera, který mě udělá šťastnou. Schopnost být šťastná je stejně moje jako schopnost vnímat, prožívat a milovat. Snažím se co nejobjektivněji vidět, co se dělo, proč se to dělo a kam mě to vede… učím se ze svých chyb.) Hezké 🙂
Znovu jsem si přečetla tvůj článek o vlastnostech ideálního partnera. Potřebovala jsem se zorientovat v tom, co asi myslíš za slovy "měnit se k tomu co je správné". Našla jsem toto: (Nejde o to, jestli bude podle jednoho nebo podle druhého, jde o to, že se oba podřídí tomu, jak to má být správně. Dají si tu práci a čas, aby našli, jak to má být správně. (Od toho máme vnitřní hlas a cit, abychom to správně poznali.))
DAJÍ SI TU PRÁCI A ČAS, ABY NAŠLI… ano, v tom už se orientuji. A vnímám to jako velmi důležité :-).
Ano, bystrá Jano 🙂 Těší mne, žes to našla. To je nejdůležitější poznatek, který zde byl o partnerství publikován v tomto tisíciletí 🙂
(A tichý hlásek v hlavě mi říká, že to není poznatek z mojí hlavy. Dobře, není to z mojí hlavy, a co má být. Mnoho nauk radí, abychom hledali pravdu. Tu zlatou střední cestu, po které se jde k dokonalosti … v tomto případě k partnerské.)