Někdy se stane, že máme ve svém okolí člověka s těžkou nemocí. Třeba s rakovinou. Ten člověk se nám začne měnit před očima. Jde to s ním hodně rychle z kopce. Co máme v tom případě dělat my? Máme se snažit mu nějak pomoci? Je správné mu pomáhat? Patří ta nemoc jenom jemu, nebo i nám?

Pokusím se na tyto otázky odpovědět. Vlastně se nepokusím. Nechci jenom tak blekotat, co si to tom myslím. Zatím je to na mne příliš velké sousto, zatím. Tuto otázku jsem před lety (2002) položil paní Kataríně Kuňové z Avenny a zde je její odpověď. Je to osobní odpověď nikoli vybroušený článek pro veřejnost. Věřím, že alespoň někomu pomůže zorientovat se v nelehké situaci. Zároveň děkuji paní Katce za dovolení její odpověď uveřejnit.

Otázka:
Otec mé přítelkyně Jany má rakovinu, mohu a mám to nějak řešit – tedy tím, že se Vás zeptám, co s tím jde dělat (ať kvůli němu tak kvůli Janě, kterou tím zatěžuje – anebo ona to považuje za svůj problém), anebo se spokojit s tím, že mu to patří a vůbec se tím nezabývat. V případě, že to mám(e) řešit a je mu pomoci, co pro něj lze udělat?

Odpověď:
Na Vaší otázku jsou dvě odpovědi, které na sebe navazují.

První odpověď je zamyšlením: Co byste potřeboval od svých dětí a jejich partnerů, kdyby jste měl rakovinu Vy? (Nemáte jí, to je jenom teoretická otázka, která Vám má napomoci umět se vcítit do role jejího tatínka.) Potřeboval byste určitě hodně zájmu, i svých dětí i svých partnerů. Bylo by správné ZAJÍMAT se o něho. A také sl. Janě by bylo vhodné pomoci zjistit, zda má podíl na tatínkově nemoci a pokud ano, tak jaký. Vy potřebujete, aby se sl. Jana netrápila, pouze přijala zodpovědnost za tatínkův stav ve stejné míře, v jaké se přičinila o tatínkovu nemoc. Pokud sl. Jana zjistí, že ano, může to odčinit tím, že se zamyslí nad sebou,
1. najde míru provinění,
2. dozná se s ní k tatínkovi, takovým způsobem, že mu to otevřeně řekne, čím se na něm provinila, čím mu ublížila, že jí to mrzí, zeptá se ho na způsob, jak by to mohla napravit a řekne mu, že už by to nikdy neudělala (ale musí být o tom přesvědčena). Pokud se tatínek k tomu nevyjádří, ať sama najde způsob, jak to odčinit,
3. bude připravena to napravit i ve skutečnosti, pokud to jde,
4. bude se chovat podle nového uvědomění a dávat mu najevo svojí lásku: slovy, doteky a činy (pozorností). Toto jsou základní kroky, pokud našla v sobě míru provinění a pokud měla pouze PŘÍMÝ(!) podíl na jeho nemoci.

Druhá odpověď je v případě, pokud by už učinila VŠECHNY kroky předešlé a tatínek by se nelepšil, odmítal by její pokusy odčinění, a ona by už opravdu učinila vše v dostatečné míře, nebo by v sobě nenašla žádný svůj podíl na jeho nemoci. Tato odpověď zní: ponechat tatínka, který by touto nemocí vyjádřil touhu umřít, jeho vůli, se smutkem v duši, ale s respektováním jeho vůle. I mu to otevřeně říct. Protože když se nechce člověk uzdravit, a chce umřít, nikdo z lidí, ani lékaři, ani rodina, ani léčitelé či šamani mu v tom nezabrání. Je ovšem dobré mu také vysvětlit, že by měl nejdříve zhodnotit, zda cítí, že udělal vše, co zde udělat měl, zda nemá dluhy, které by ho tížily (nejen finanční, ale i psychické). Ať se sl. Jana netrápí rozhodnutím tatínka, ani tím, pokud zjistí míru podílu na jeho nemoci, protože nic vůči němu neudělala s vědomým úmyslem mu ublížit na zdraví. Pouze mu vracela, co od něho dostala. Touto nemocí tatínka se má naučit, že má být zodpovědná za vše, co činí, že nemá mít vůči nikomu dluhy(i vůči tatínkovi si je má srovnat, např.: říct mu, že ho miluje, poděkovat mu za vše, co pro ní udělal dobrého a hezkého, protože i u nejhoršího rodiče se najde vždy nějaký čin, který udělal dobře, nebo hezky). Má se také poučit, aby nikdy nedovolila žít životem, jakým žije její tatínek. A tatínkovi dát najevo, že jeho nemoc nemusí být koncem, pouze ho přišla naučit žít jinak, lépe, aby byl vděčnější, vážil si věcí a hlavně lidí kolem sebe, aby měl i sebe rád a byl rád za vše, co mu bylo dáno do cesty, protože mnohokrát ve svém životě nadával na něco, za co měl děkovat, mnohokrát odmítal něco (např.:projevovat lásku, i když na vysvětlenou je, že ho to nikdo neučil, ale to není omluva, pouze vysvětlení), co mělo být přijímáno a dáváno … Tatínek se má naučit také chápat a odpustit, naučit se chápat ostatní a odpouštět – i SOBĚ!!! Je práce na sobě, ale tatínek, pokud bude chtít, tak to zvládne a tím se i uzdraví. Ale jediná podmínka: musí uznat tuto Pravdu a musí chtít a učinit změnu! Pokud to učiní, podřídí se, tak naplní odkaz nemoci a tím už nebude důvod k nemoci. Pokud se rozhodne jinak, nezbývá nic, než ho respektovat, ať se děje, co se děje. Je to tak v souladu se spravedlivostí. Já cítím, že to půjde hodně těžce, protože tatínek je hodně velký paličák, nevěří nikomu a ničemu, ale podle toho, kudy se rozhodne jít, tam dojde. A sl. Jana ať nedovolí, aby jí tatínkova nemoc jakkoli ovlivňovala, protože by tím ubližovala nejen Vám, ale i sobě a to takto nemá být …

Upřímně Vám přeji, abyste to zvládli a nedovolili nespravedlivosti, aby Vás oba, resp. všechny tři ovlivňovala.

Doporučené čtení … Předplatné rakoviny a smrti, Kdy (ne)bude objeven lék na rakovinu …