Dnes mi na mobil přišla tato SMSka:

„Zdravim – mam dotaz: Jste take bloger na iDnes? Dik za info, alt. i mohu-li zavolat. Látal,u Boleslav“

První pocit, který ve mně vzniknul, byla zvědavost. Úplně jsem přeskočil, že ten člověk neumí hezky pozdravit, hezky poprosit a hezky podepsat se. Kdo si dal tu práci a vyštrachal na internetu moje mobilní číslo? Proč nenapsal komentář ke článku? To bude něco důležitého … nebo tajného.

Byl jsem zvědavý a tak jsem zavolal na číslo, ze kterého SMSka přišla. Volám lidem ze seznamu zmeškaných hovorů, to se přeci dělá, tak zavolám i na SMSku. Někdo mi chce nabídnout místo redaktora v nějakém prestižním magazínu. Nebo mi chce vynadat za to, co jsem o něm napsal. To si rád poslechnu.

Na druhé straně drátu (elektromagnetických vln) byl člověk, proti kterému se spiknul celý svět. O práci přišel, doktoři falšují jeho dokumentaci, policie jeho případ odložila, má v biosu počítače nějaký virus, zdravotní potíže.

A co pro něj můžu udělat já?

Hledá někoho, kdo se toho případu chopí. Je to několik tisíc stran dokumentace. Je potřeba to dát na internet, aby lidi věděli. Čtvrt hodiny mi za moje peníze vykládá, o svých problémech. (Že já vůl jsem mu volal …)

Víte, co? Tak mi to pošlete e-mailem.

Kdepak, to je jako bych si to nalepil na záda a chodil s tím po městě. Co je na internetu, to je veřejná záležitost. Je to tam samý hacker. Musíme se sejít osobně …

Uvědomuji si, že prokousat se nějakým případem, který má několik tisíc stran a napsat o tom něco smysluplného, je práce na desítky, možná stovky hodin. Ani nevím, co je to za případ.

Náhody neexistují. Existuje nějaký důvod, proč mi tenhle člověk píše. Myslí si, že mu pomůžu tím, že začnu rozmotávat jeho pracovně právní problémy.

Mám ho odmítnout? Mám mu říci, že mám dost své práce a nemám čas na jeho pracovněprávní problémy. Mám mu říci, že hodina mého času stojí tisíc korun, když před několik větami řekl, že má na kontokorentu dluh třicet tisíc?

Jak ho tak poslouchám, je to spíš případ pro psychiatra. To je ono. To je ten důvod, proč přišel právě za mnou. Tohle je ukázkový případ psychické příčiny problému. Člověk, který nemá práci a má dluhy by měl začít pracovat a ne hledat pomyslné viníky jeho stavu. Viník je on sám. Měl by se přestat vymlouvat a měl by přiznat odpovědnost za to, co se mu děje. I kdyby měl dopravní nehodu s trvalými následky, tak si za to může sám. Nějak si tu nehodu přivolal. Za něco jí má. A kdyby mu někdo házel klacky pod nohy, má to s ním zkusit po dobrém. Jednou, dvakrát, třikrát a pak ho má odevzdat Vyšší Spravedlivosti.

Mám mu tohle říci? Pochopí to? Mám vzít ten jeho případ, ale za jiný konec než si představuje a nasměrovat ho k tomu, že soudit se s někým a podávat trestní oznámení je ztráta času? Že problém je v tom, jak se ke věcem staví.

Také jsem podával trestní oznámení, také jsem se dovolával lidské spravedlivosti, také jsem bojoval proti všem … pak jsem zjistil, že lidská spravedlivost nefunguje dokonale. Ale nad ní je Spravedlivost s velkým S. Spravedlivost, která okamžik po okamžiku všechno váží a dorovnává tak, aby to bylo Spravedlivé. Absolutně. Člověk dostává jen to, co si zasluhuje. Dobře mu tak, tomu člověku. Má přesně to, co si zaslouží.

Odmítnout člověka je jednoduché. Říct, že nemám čas, anebo že mne to nezajímá. Jenomže mne to zajímá. Zajímá mne, jak rychle se z toho dostane, když pochopí, co se děje.