(Něco jako recenze knihy)
Lidmila Pekařová lidi miluje a ráda peče. Proč jinak by se tak jmenovala?
Tuhle ženskou mi seslalo nebe. Dlouho jsem nenacházel oporu pro své výchovné metody, které by se daly jednoduše nazvat důslednost, vlídnost a každá věc má své místo. Manželka a tchýně tuto mou snahu (přiznám se, že zpočátku přísnou a tvrdou) znevažovali tím, že děti jsou na nějaké uklízení malé, unavené, ospalé, že nezáleží ani tak na pořádku jako na láskyplných vztazích. Samy přitom degenerovaly v otrokyně, schopné dítě krmit když si hraje, odnášející po něm nádobí, sbírající jenom tak odhozené oblečení a uklízející hračky. Vařečkou na zadek? Kdepak, v knížce Respektovat a být respektován psali … že musíme respektovat osobnost dítěte.
Víc informací o mé nespokojenosti s výchovou u nás doma, najdete ve článcích Vánoce s tchýní a Výchova chlapců v Čechách..
Je libo ještě nějaký zážitek. Synek právě skočil do vany a uvědomil si, že se mu chce čůrat. Co udělá maminka? Ihned mu přistrčí nočník, aby nemusel jít na záchod. Ještě že pindíka si drží sám. Co udělá tatínek? Popadne kluka, vytáhne ho z vany a pošle ho vyčůrat se na záchod. A příště se dojdi vyčůrat, než půjdeš do vany. Maminka je ráda, jak dobře to vyřešila, ještě by ten kluk naťapal vodu a musela by to utírat. Tatínek by mamince nejraději nafackoval. Aby se konečně probrala ze svého posluhování.
Výsledek? Dostavil se. Synek leží na zádech, kope na všechny strany a řve. Tatínek po něm chce, aby si uklidil v pokojíku. Víte, on právě prožívá emoci, tak se na něj musí klidně.
Jindy synek řve na maminku: „Tohle si nedovoluj!“ Ona dělá, že neslyší. „Já nemám sílu se s ním dohadovat.“ Jde a sama udělá, to co po něm chtěla.
Byl jsem sám proti všem s myšlenkou, že až toho budu mít dost, a manželka mi příště řekne, ať pořád neprudím s pořádkem, že má „ráda svůj bordýlek“, tak jí požádám, aby se s tím svým bordýlkem odstěhovala někam jinam, kde ji nikdo prudit nebude.
Řečeno tvrdě, ale pravdivě.
Když se mám den co den brodit oblečením na zemi, šlapat na drobečky, potkávat ve dřezu neumyté nádobí, dívat se na shnilé zbytky jídla v lednici a pak se dívat, jak se to jídlo, které ani nemělo být uvařeno, vyhazuje do odpadkového koše (přeci děti nebudou jíst pořád to samé), tak si uvědomuji, kam jsem nechal věci dojít.
On totiž pořádek není pro blbce, jak občas slyšíme. Ale pořádek je prvním klíčem k Dokonalosti. Jakýkoliv nepořádek vnější ukazuje na nepořádek, který má v hlavě ten, kdo ten vnější nepořádek dělá. Slovo pořádek je od slova Řád. A ten, kdo se ladí na Řád, ten jde po Cestě duchovního růstu, po Cestě k Dokonalosti.
A teď přišla Lidmila, která coby odborník na výchovu nevychovatelných dětí sepsala to, co jsem si váhavě uspořádával v hlavě a pokoušel se zavést do výchovy našich dětí. Přiznám, že mnohdy jsem vlídný nebyl. Kdybyste viděli ty jelita na mé dětské prdeli, chápali byste, že prodávám, jak jsem nakoupil.
Výchova dětí je úplně jednoduchá věc. Cituji:
Oblékání
„Po návratu z vycházky se společně zouváme. Botičky si dává dítě pod naším dohledem na jedno místo, šálu, čepici, kamaše opět na stejné místo. Musí mít svoji skříňku, svůj věšák s několika háčky v přiměřené výšce, aby mu nikdo nemusel nic podávat a od něho přebírat. Dělá to podle pokynů samo. Neutíká z chodby napřed do bytu a nenechává za sebou svršky jako had svlečenou kůži. Svléká se stejně jako dospělý, oba vedle sebe, bez napomínání, a nemá možnost z předsíně zmizet. První, co batole respektuje, je spolupráce. Táta mu podá čepičku, ono ji položí na správné místo a hledá v jeho tváři uznání.“
Takže dnes se zpožděním několika let, jsem vzal šroubovák, šest šroubků (vrutů) a dětem udělal svoje háčky na bundy. Že mě to nenapadlo dřív. Děti musí mít oblečení ve svém dosahu, aby si ho mohly sami vzít a samy ho tam dát. Zatím to fungovalo tak, že jim oblečení bylo vydáno, pak jim bylo odebráno (mezitím se někde povalovalo), ale děti nevěděly, kde mají své věci a co si mají vzít.
Hra
„Dítě si chce hrát a chce podat další hračku. Máma souhlasí, ale předtím zahájí společný úklid toho, s čím si hrálo dosud. Nikdy nepřidá k rozházeným předmětům ještě další. Byl by to chaos podnětů – a to dítě unavuje. Navíc by vznikla neúnosná situace k uklízení. Nesmíme umožnit moment, že máma uklízí a dítě si běhá nebo dohrává. My dospělí jen podáváme do ruček díly stavebnice, postrkujeme auto k úklidu, srovnáme leporela a taktně je nasměrujeme do skříňky, kam už je batole vkládá samo. Pracujeme klidně, bez kritických poznámek, zpočátku víc dospělý, ale dítě je stále „v tahu činnosti“. Spolu odcházíme vybírat nové předměty.“
Je to úplně jednoduché. Pořádek a důslednost.
Paní Lidmilo, děkuji. Ta knížka je opravdu dobrá. Stačilo si přečíst první stránku a už jsem věděl, že je to ono. Nezklamala mě ani druhá stránka, třetí a ani poslední.
Suma Sumárum: Lidmila Pekařová – Jak žít a nezbláznit se, dávám jedničku s hvězdičkou.
Jako bonus přináším fotografii dětského pokojíku z rodiny, kde se aplikuje bezstresová výchova. Když jsou děti ospalé, unavené, vzteklé, tak neuklízejí. Jenom když se jim chce. Přeci nebudeme těm malým tvorečkům vytvářet trauma a kazit dětství.
P.S. Nikomu neříkejte, že jste to viděli, mám zakázáno fotit a dávat to na internet. Co by tomu lidi řekli.
Dobré poledne,
není dost dobře možné zachovávat pořádek, když dítka nejsou naučena na určitý řád. Možná si mohl vynechat dřívější úvahy na téma "manželka nechce být dokonalá". Ona nemůže být dokonalá, protože:
1/ ty také nejsi dokonalý, protože péči o domácnost necháváš v drtivé většině na manželce
2/ manželka rezignovala na úklid "mám ráda svůj bordýlek" – co jí taky jiného zbývá? Je ráda když nakoupí, uvaří, umyje nádobí, vypere, vyžehlí, vyluxuje, vytře, věnuje se 2 dětem a pravděpodobně už i pracuje. Má toho po krk a proto raději donese chlapečkovi nočník do vany, než aby vytírala mokrou podlahu. Nemyslí na to, co svým chováním způsobí, protože přemýšlí, co ještě ten den bude muset zvládnout.
Myslím, že by bylo velice poučné, poslat maminku samotnou bez dětí někam na dovolenou nebo do lázní – tak na 14 dní. Jednak by si tatínek zkusil, co to znamená fungovat permanentně jako maminka (hlídání dětí na 1 až 2 dny nic neřeší) a pak aby měl prostor vymyslet, jak chod domácnosti vylepšit. Po zjištění, že to funguje i bez maminky, by si možná byla ochotna připustit, že to lze dělat i jinak.
Chceš-li změnit toho druhého, musíš nejdřív změnit sám sebe.
P.S.
Z té fotky bude malér 🙂
Opět připomenu to, co jsem již psal, že pořádek nevzniká uklízením, ale dáváním věcí na svoje místo. Proto argument, že někdo nemá čas uklízet, neobstojí. Dát věc na svoje místo zabere méně času, než ji dát někam a pak ji uklidit …
Bystří si mohou všimnout, že tento článek pochází z října, tedy není to poslední, ale spíš první pojednání na téma nepořádek. Ale fotka je dnešní 🙂 Jak si mohou odborníci přečíst v EXIFu.
Měj se krásně … Radko 🙂
Ano pořádek vzniká dáváním věcí na svoje místo. Problém je v tom, když je toho na manželku moc, tvé výkřiky na toto téma je jako házení hrachu na stěnu, případně jako vytažení rudého hadru proti býkovi. Ona má svůj systém nastavený tak, aby to zvládla. Z tvého pohledu zcela špatně. Proto ti doporučuji 14 léčbu s dětmi na zádech a manželkou hodně daleko. Aby ses vžil do toho kolotoče a lépe pochopil Eriku. Erice proto, aby si všimla, že i ty jsi schopen (a třeba i podstatně lépe) domácnost v pohodě zvládnout. Pak tě bude ochotná i poslouchat. Takhle nikoliv.
Bystří mají čas na studování detailů, kdy byl článek stvořen a kdy k němu byla připojena fotografie.
Ti, kteří u toho pracují a při prostojích (tiskové sestavy) si s chutí přečtou nový článek na webu, nemají čas na pátrání po detailech a reagují zcela intuitivně. 🙂
Ono stačí říct, dokud si neuklidíte v pokojíku, nebudete se dívat na televizi a nebudou žádné sladkosti, tak to není o času, ale o něčem jiném.
To samozřejmě. Jenže to by byla diskuse na téma, podle čeho si vybírat partnera, se kterým chci mít děti.
Pak bys nemusel řešit tak složitě, proč manželka nechce být dokonalá.
Radko, to by chtělo článek na téma podle čeho si vybírat partnera. Myslíš, že by byl mezi čtenáři zájem? 🙂
A tu otázku, chceš být dokonalá (v určitých oblastech, aby se dívka nepolekala) v příštím konkursu položím, pokud ho budu dělat. Protože to je otázka otázek, to je lepší, než jestli je někdo „věřící“. A víme, že ty otázky o víře jsou důležité, protože když je jeden materialista a ten druhý „věřící“, tak to může vrzat.
Kdyby to bylo napsané odlehčenou formou, myslím, že by zájem mohl být.
Otázku "chceš být dokonalá" bych vůbec nepokládala, protože tu dokonalost máme nastavenu každý jinak. Zrovna tak bych oddělovala pojem věřící (křesťanství a jiné církve, případně sekty) od nás, co jdeme vlastní cestou a nemáme potřebu se nechat svazovat jakýmikoliv šablonami.
Pak ještě můžeš rozvinout situaci, kdy jsou oba materialisté a ten jeden v průběhu let zjistí, že existuje něco mnohem lepšího. Prostě najít ty základní body, v čem by se měli partneři shodovat, aby nedošlo k takovým karambolům, jaké řešíme oba.
Odlehčenou formou, aby to nebylo moc hlubokomyslné a pravdivé, aby to nerozložilo moc vztahů … 🙂
Já neřeším karambol, ale drobná nedorozumění. Nebo je spíš neřeším a to je ten problém. Ba ne, řeším.
🙂 🙂 🙂
hezky řečeno
Naprosto souhlasím…:))
Autore článku – máš rád svoji ženu? Protože mně připadá, že ne. Takhle ji napadat – ty jsi pravděpodobně celý den v práci a pak napíšeš článek, že de facto žena děti nezvládá, jen ty víš, kudy by se výchova měla ubírat. Nejdřív si to vyzkoušej.
Dobrý den Jitko,
Já nechci mít partnera, kterého budu mít rád, ale partnera, kterého budu milovat, vážit si ho, toužit po něm, věřit mu … Partnerova nedůslednost ve výchově na lásce (k partnerovi) nepřidá. Přílišná „láska“ k dětem z nich dělá rozmazlené ufňukané sobečky. Knihu doporučuji 🙂
Milý Vítku a Radko, čtu si jak článek tak i Vaši diskuzi. Musím, říct, že Ti Vítku rozumím a že to často cejtím stejně, to co říkáš. Ovšem je tu velký hák a to, že často to s manželkou a dětma a pořádkem/nepořádkem nemá co společnýho. Jsem nervozní z práce a z mnoha dalších věcí v životě a nepořádek domě jen dorazí a jsem pak hnusný jak na děti tak na manželku. Děti mě maj za hnusnýho cholerika a manželka za neustálýho kritika a chytráka. Protože, takhle dál fungovat nechci, tak jsem se s manželkou na toto téma bavil. Překvapivě jsme došli k závěru, že mě trápí věci v práci a únava a že pak mě nasírá všechno a vybíjím si svůj pracovní vztek na okolí a to není dobře. Všeobecně se to dělá a nkdo v tom nevidí problém. Když pak člověk je na pár terapiích a zjistí, že nervozita je úplně z jiných věcí než z nepořádku doma, ale z osobních problémů, to je pak šok. Si člověk říká, ty jo proč jsem se zlobil na dceru nebo manželku, když jsem byl nasranej na kolegu v práci, který mě podrazil. Takže rozumím i názorům Radky a z vlastní zkušenosti vím, jak člověk vypadá po víkendu s dětma na krku a to jsou naše děti ještě celkem samostatný ale i tak. Praní, vaření, oblíkání, uklizení apod. To je fuška. No a pak večer člověk nemá chuť ani na sex. Takže ono to není černobílé a je třeba pomáhat si na vzájem a vůči dětem vystupovat spolěčně s manželem/manželkou v jednotě vůči dětem. Děti pak mají smůlu a musej respektovat Vašče rozhodnutí. A láska? láska nezáleží na uklidu a podobných věcech, Láska je nebo není.
Fando, děkuji za upřímný komentář. On to člověk dokáže odfiltrovat, co je naštvanost na kolegu a co je oprávněná výčitka nepořádku. Může to být obojí anebo obojí v nějaké míře. A naším úkolem je vyznat se v sobě a umět obojí zvážit … a tomu druhému hezky říct to, co se ho týká. Učíme se …
Ať se ti daří 🙂
Dítě nezvládá pořádek a postoj táty mu nepomůže, pokud se nedohodnou oba rodiče.
Nemám z článku pocit, že by matka byla v roli služebné a otec vymýšlel elegantní metody výchovy.Já z toho nepoznala, kdo nakupuje, kdo vaří, kdo myje koupelnu a kdo pere a žehlí….
Naopak se mi v životě masívně objevuje obraz "uklízející matky, která sbírá, třídí, sundává ze šňůry, utírá a myje" i to, co není špinavé, co se povaluje, protože to nedáváme ihned na své místo a "dělá pořádek" ve věcech, které nejsou jejím nepořádkem.
Žena často "pracuje aniž by to někdo žádal a vyčítá ostatním svůj výkon". Muž častěji nic neudělá, nevyčítá, ale změní systém- udělá řád.
Další chybou je "povídavost", která unavuje ostatní.
Dítě nebude pořádné, pokud mu matka pojmenuje, co má udělat.
Dítě se změní, když si nemůže hrát, nemůže odejít z domova za zábavou, "protože nemá splůněné povinnosti". Ale najít si své povinnosti musí sám, jinak nemyslí a budujeme v něm jenom vzdor.
Dobrý den.
Paní čtenářko Lidmilo, těší mne, že jste zavítala na tyto stránky.
Jedna věc je, kdo co dělá v domácnosti a druhá věc je, že než jdou děti spát, tak by jim měl kdokoliv (oba) říct, ať si uklidí svoje věci z obýváku a svoje oblečení ze země z koupelny.
Ta věta: „Dítě nebude pořádné, pokud mu matka pojmenuje, co má udělat.“ Je zajímavá. Může to být překlep, protože když to matka nepojmenuje, tak dítě neví, co má uklidit a kam. Anebo to může být výchovná metoda, sám přijdi na to, kam to patří.
Stejně tak poslední věta: „Ale najít si své povinnosti musí sám, jinak nemyslí a budujeme v něm jenom vzdor.“ To mám na šestiletém dítěti nechat hledat jeho povinnosti?
Bavíme se o dětech 4 a 6 let, teď už o rok starších.
Hezký den 🙂
Malé dítě si nebude hledat svoje povinnosti. To je s prominutím, těžký omyl.
Teoreticky ho můžeš motivovat, že mu dáš vybrat, jestli bude utírat nádobí nebo luxovat anebo jestli bude nejdřív utírat nádobí a potom luxovat. Celkově mi to též přijde nesmyslné, nechat na dítěti hledat jeho povinnosti. Udělat je třeba to, co není udělané. Je možné, že se jenom nechápeme. To se stává.
No spíš bych viděla jako základ, dítěti vštípit myšlenku, že všichni členové rodiny se podílejí, pravidelně a bez řečí. Když se ti to povede tak do 6 let, máš vyhráno. Omezíš tím pozdější dohady, kdo co měl udělat a neudělal a proč to neudělal.
Že jako přijde a zeptá se: „Tatínku, s čím ti ještě můžu pomoci?“ No to by bylo pěkný.
Souhlasím, ale za ještě základnější základ považuju, že bude mít každý v pořádku své věci. Úkoly do školy, pořádek v pokojíku, pořádek ve svých věcech ve společných místnostech, nakrmené zvíře, pokud nějaké má …
To se nevylučuje. Ale musíš je to naučit. Co nestihneš, když jsou malí, to později nedohoníš. Doma mám klasický příklad obojího 🙂
Ano, ale …
Jsem optimista, oni to časem mohou dohonit … například až jim to jejich partneři omlátí o hlavu. Pakliže se člověk psychicky osamostatní, tak už se musí vychovávat sám, pokud ho něco takového napadne. Čímž nezlehčuji výchovu. Ale ne všechno se povede a přesto není pozdě cokoliv napravit. Teď už s námi máma moc neudělá, teď už to musíme udělat sami.
Moudří staří psi se sami učí nové kousky … (a mládnou při tom).
Haf 🙂
Dobrý den,
ačkoliv jsou poslední příspěvky v diskuzi staršího data, nedá mi to a musím přidat i svůj názor.
S panem Vítkem sdílím stejný názor ohledně výchovy dětí. Z vlastní zkušenosti vím, že bez řádu a pevných pravidel to prostě NEJDE. Obětujete cokoliv, jen abyste mohli svému dítěti dopřát to nejlepší. Ale "to nejlepší" nevypadá tak, že mu budete horem dolem podstrojovat, nosit mu všechno pod nos, všechno za něj dělat a všechno mu koupíte či dovolíte, jen aby choudě nemělo pocit, že je mu něco odpíráno nebo že ho rodiče omezují. Garantuji Vám, že výsledkem této výchovy z prcka vyroste nevděčný,rozcapený spratek (s prominutím), který si neumí nikoho a ničeho vážit. Dítě by mělo poslouchat své rodiče,a ne že to bude obráceně! Spousta rodičů se stala obětí svých vastních dětí, jejich sluhou a skáčou tak, jak dítě píská a jsou na pokraji svých sil.
Samozřejmě rodiče by měli své dítě vychovávat s láskou, ale i trpělivost a obětavost rodičů musí mít své hranice. Dítě se musí naučit rodiče respektovat,chovat k nim úctu, musí se naučit být samostatné a skromné. Musí pochopit, že nedostane vždycky to, co si zrovna umane a že všechno v životě nebude tak, jak ono by zrovna chtělo.
Lituji rodiče, kteří po několika letech zjistí, že jim dítě přerostlo přes hlavu a budou si říkat: Za co???? Vždyť jsem mu dal/dala všechno…No a to bývá často kamenem úrazu…
Dobrý den Kláro,
Diskuse je stále živá, díky tomu, že stále žiju :-).
Ono to má ještě větší důsledky. Když jste se někým, kdo má jiný názor na výchovu, tak oba dva máte pocit, že vás ten druhý shazuje, když prosazuje jiný názor. Nechápete, jak někdo může být takový. Dítě žije ve zmatku, protože mu není jasně dáno, co se smí a co se nesmí. Každý mu dovolí něco jiného.
Když pak dostane hranice, vyhrožuje odchodem z domu (například). A ten láskyplný rodič může říkat, vidíš, kam jsi došel se svojí tvrdou výchovou, dítě tě nenávidí (například) …
Člověk by pak nejraději nafackoval nejen "spratkovi", ale i jeho druhému rodiči.
Ta situace je složitější, než jen to, že je dítě rozmazlené.
Jednoho dne je každý zodpovědný sám za sebe a může se sebou udělat, co chce. Bude dostávat rány od života nebo pohlazení a podle toho pozná, jestli jde správným směrem. I já dostanu rány a budu se dívat, jak jsem vychoval.
Držte se … 🙂
Čtu ze zaujetím tuto knihu, ale… nemáme děti – stačí manžel – je zvyklý z domova, že oblečení dává pokaždé jinam, nádobí nechává tam, kde dojedl… vvečer přijde, sedne ke kompu a vstane až když je večeře… nevím, co dělat – mám přestat uklízet, žehlit, vařit, prát, zametat, zalívat kytky, ustýlat (to také nedělá), zašívat atd? Navrhla jsem mu, že by mohl mít na "starosti" nádobí a tříděný odpad, kromě toho se stará o veškeré složenky a platby (asi tři príkazy k úhradě, ale je to záslužná činnost a já si tho vážím), takže si myslím, že by toho neměl zase tak moc a mě by něco ubylo… Jenomže 🙁 Nemohu přece vychovávat 36 letého manžela 🙁 a zároveň si uvědomuji, že takhle vychované děti bych nechtěla… Bohužel až pozdě jsem si uvědomila, že tohle viděl doma u svého otce, takže mu to přijde normální, ale já jsem byla vychovaná jinak – měli jsme doma řád a nikdy jsem neměla pocit, že jsem k něčemu nucená a taky pořádek – všechno mělo své místo, všechno se dělalo pravidelně, ale u nich 🙁 Hrůza a děs… Co teď ale s tím?
Dobrý večer,
Mám pro vás dobrou zprávu :-). I starého psa jde naučit novým kouskům. Já jsem se mimo jiné naučil používat záchodovou štětku a umývat po sobě nádobí. Malou potřebu vykonávám vsedě, protože je to hygieničtější a tak ani nevyvolávám hádky ohledně zvednutého prkýnka. Může se to naučit každý, kdo bude chtít. Bez ohledu na to, jak byl vychován. Jednoduše proto, že je to tak správné.
Mám ale i zkušenosti opačné, kdy se mi podařilo toho druhého svým nicneděláním zotročit. Ale mohu říct, že si za to může z poloviny sám. Vlastně mne zkazil tím, že byl moc tolerantní.
Problém vidím v tom, dokázat to tomu druhému vysvětlit tak, aby to pochopil. Když je člověk moc měkký (tolerantní, hodný), tak to nestačí a když je moc tvrdý (přísný, agresivní), tak se k tomu druhému také nedostane.
Hezký den …
Právě jsem dočetla knížku dr. Lidmily Pekařové a jsem tak nadšená, že jí dělám publicitu, kde můžu. Je to přesně ten typ knihy, ktera dává návod, aniž by poučovala. Nevím zda se mi chce více, komentovat článek anebo knihu samotnou. Máme dvě děti, dceru 10 let, syna 7 a momentálně si pohráváme s myšlenkou rozšířit naši rodinu o třetího potomka. Resp. zatím si s touto myšlenkou pohrávám já a mého muže se “pádnými” 🙂 argumenty snažím přesvědčit, že život v pěti bude ještě víc zábavnější, než ve čtyřech. JENZE, tři děti, to je sakra práce, říkám si, jak já to zvladnu?? A už touhle otázkou se stavím do role té, která bude muset zvladnout vše a zbytek rodiny se poveze. Tři děti, jasně, ale dvě jsou už školou povinné,pomáhat si vlastně budeme navzájem. Dr. Pekařová mi ukázala možnost “Jak žít a nezbláznit se” a ještě si to užít. Jsem taky pracující máma, mé (pardon naše)děti mají denně školu do pul čtvrté (ano i muj lonsky prvnák) a doma se scházíme vsichni kolem půl šesté.Jsem taky ta unavená máma, ale knížka mi ukázala, že si za to můžu z větší části sama. Jak nastavit režim? Jak jim neznechutit domácí povinnosti? Přiznám, se že doteď u nás přesný denní režim nefungoval. Hm, teď jsou prázdniny, takže ani nefunguje, ale věřím, že ještě stále není pozdě a že naše děti jsou schopné se novostem přizpůsobit. Mám pocit , že to bude ted muj ukol č.1: změnit fungování naší rodiny. Děkuji dr Pekařová!!!!!
p.s resp. prvni ukolem bude přesvědčit mého muže k přečtení této knížky.
Dobrý den Jano,
Připomínáte mi, že bych si knihu mohl s odstupem času znovu přečíst. Ne, že by nebylo co vylepšovat, naopak. Ať se vám/nám výchova daří …
děkujeme, za pravdivé a vyborné rady ! Byli jsme na přednášce Paní doktorky, je , jak to říct : pravdivá!
L.K
zmiňovaná kniha je naprosto skvělá.Ač jsem ji nikdy nedočetla do konce a dávkuju si ji po kouscích, protože na každé stránce je mi připomínáno, že pořád dělám něco blbě…a to se těžko snáší :-))blbě…tzn.tak ,jak vychovávali mě, tak mi to někdy uniká i při výchově mým dětí.
v každém případě tuto knihu doporučuji všem rodičům, co se chtějí nezbláznit a chtějí jít trochu jinou cestou než rodiče naši…
Martino, děkuji za odezvu 🙂
Knihu jsem dočetl, žel nevzal jsem si ji k srdci, na výchově jsme se nedohodli, chaos, po 4 letech píšu o stejném problému https://deosum.com/Articles/527-problemove-dite-a-problemovy-rodic.aspx
Nevzdávám to, učím se … začíná mi to dávat smysl 🙂
Ať se vám daří …
hlavu vzhůru, ke mě se kniha dostala se zpožděním a nejvíc to odnesl první syn, který běžně nosí dvojky z chování a všichni, co ho mají výchovně na starost, se chytají za hlavu, jen o něm slyší :-))nezbývá než naučit se je ( ty " nepovedené" děti) bezmezně milovat a přitom zároveň vší silou vůle stále dokola stavět pro ně hranice, které potřebují, i když je boří….no :-))
Dvojku z chování už jsem taky viděl, nerad bych, aby to byla standardní známka. Je to moje dvojka z výchovy 🙂