Světlo. Jedna z „nejobyčejnějších“ věcí, které si ani neuvědomujeme. Nedá se jíst, nevoní a nemá chuť, neslyšíte ho a skoro nic neváží.
Kdyby nebylo světlo, museli bychom po tmě tápat a nahmatávat věci. Mohli bychom narazit do zdi, praštit se do hlavy, anebo trefit otevřené dveřní křídlo nosem. Kdyby nebylo světlo, bloudili bychom v temnotě.
Kdyby nebyla tma, považovali bychom světlo za samozřejmost, nedokázali bychom si představit, jaké je to, žít ve tmě. Přišli bychom o spoustu pocitů. O strach z neznáma a z tmy. O pocit hledání světla. O potěšení z toho, když něco pochopíme, protože nám to bylo osvětleno.
O radost z toho, jak geniálně je vymyšlená žárovka. Elektřina prochází kusem drátu a ten je umístěný ve vakuu nebo v nějakém plynu, aby neshořel. Ten drátek musí vydržet vysokou teplotu. Baňka žárovky musí mít určitý tvar a pevnost. Musí to být vyrobitelné. Žárovka je geniální vynález. Už za ni dostal pan Edison Nobelovu cenu?
Ačkoliv se člověk rodí ze tmy do světla, myslím si, že ve skutečnosti se rodí ze Světla do Tmy. Smyslem jeho života je projít Tmou, něco se naučit a znovu doputovat do Světla. Do svého Domova.
Život je jako jízda dlouhým temným tunelem. Máme světla reflektorů a vidíme chabě osvětlený kužel prostoru před sebou. Neuvědomujeme si ale, že jedeme v tunelu. A tak to šero kolem, šedivé betonové zdi a smrádek z výfukových plynů považujeme za opravdový život.
Neuvědomujeme si, že tunel jednoho dne skončí a za ním bude svět tisíckrát světlejší, barevnější, pestřejší a větší. Dokonce se někdy bojíme, že se nám rozbijí žárovky v reflektorech a my nedojedeme. Co bude pak?
Žijeme (někteří) bez víry ve Světlo a místo toho, abychom se těšili, až se nadýchneme čerstvého vzduchu a pokocháme kouzlem přírody, závidíme sousedovi, že má větší a rychlejší auto. Že má prsatější manželku, věší dům a víc nul na kontě. Nezáviďte, nemá to smysl a je to ztráta času. Jednoho dne přijde Smrt a tyto nepodstatné rozdíly mezi jednotlivými cestujícími tunelem života srovná. Ze všech (skoro) zbude hromádka hlíny. A ještě něco zbude. Něco, co je neviditelné. Duše.
Obraz tunelu a světla na jeho konci je obrazem života a toho, co je po něm. Toho, co se stane, až narazíme do černé betonové zdi s nápisem SMRT, která se náhle objeví za zatáčkou. Už jste o ní slyšeli? O smrti. O černé betonové zdi, o kterou se rozplácnete a červi se rozlezou (kulturní vložka pro pamětníky Třiceti případů majora Zemana).
Bojíte se?
Co když smrt není betonová zeď, o kterou se všechno rozdrtí, ale jen papír se čtyřmi písmeny, který nějaký vtipálek umístil do výjezdu z tunelu. (Ten Bůh je ale vtipálek, co? A Ježíš mu držel štafle, když to tam přitloukali.)
Řítíme se proti betonové zdi. Pak to zašustí, jak se trhá papír a bezbolestně vjedeme do krajiny zalité Světlem. Sluníčko, modré nebe, stromy, kytičky, ptáčkové. Vystoupíme z auta, sundáme si boty a šploucháme se v potůčku.
Tenhle článek není náboženskou agitkou ani návodem k tomu, abychom se těšili na smrt. Naopak je o tom, abychom si užívali života s nohama pevně na zemi, ale s vědomím, že existuje něco dalšího. Něco, co můžeme objevit ještě během života. Je to podobenství o hledání a o víře.
Je to fajn, občas se projet tunelem. Protože na konci je Světlo.
Milý Vítku,
možná by bylo vhodnější prostě žít přítomným okamžikem, žít teď a tady a vědomě. Žít skutečný život a ne svou představu o životě. Rozdávat kolem sebe radost, lásku, prosperitu. Neodkládat život na až a už vůbec ne se těšit, co přijde po životě.To by se někomu potom opravdu mohlo přihodit, že by zůstal v tom dlouhém temném tunelu, sám se svou depresí…
Neboj, Jani jsem v pohodě, co se té deprese týká.
Myslím si, že vrcholem toho, co může člověk zažít, je žít „osvícený život“. S vědomím toho, co bude, může prožívat to, co je právě teď. Vědět, že se nemusí ničeho bát, že vše má svůj smysl a řád …
Ahoj všichni dva komentující.
Nedá mi to a přidávám svůj komentář.
Je dobré prožívat život teď a tady se vším všudy.Ale rozhodně mám lepší pocit tento život žít s myšlenkou ,že na konci toho tunelu přijde světlo a ne tma.Vzpomínám si dobře na mé pocity ,když jsem byla malá a měla někdy před spaním myšlenky typu…co bude až umřu????A představovala jsem si tmu,cítila jsem nesmírnou úzkost a smutek ,že nic nebude.
Dnes věřím,že na konci tunelu opravdu bude světlo,ale jiné ,než jaké známe.Nelze to světlo popsat.Jednu zkušenost se světlem mám,proto o tom také píšu.Tento zážitek se dotkl tajemna,které nás přitahuje,mění v člověku pohled na věci kolem nás a na život jako takový.Potom se žije lehčeji.Tedy mě se žije lehčeji,píši na základě vlastní zkušenosti.
Hezký večer a hodně světla v srdíčku. Vlaďka
Hezký večer paní Vlaďko,
jenom mi přijde absurdní přirovnávat život k jízdě dlouhým temným tunelem…vyvolává to ve mně pocity omezení, nedostatku, strachu…jenom proto, abych na jeho konci poznala "Světlo". Ale vlastně, proč ne, každý si žijeme ten svůj život podle našich nejlepších scénářů…tedy proč by nemohl někdo svůj život přirovnat k temnému tunelu?????????? (paní Vlaďko, přišla jsem na význam Vašich násobných otazníků…)Jak je úžasné být jedinečný…
Paní Jano.
Jednou mi přišel nádherný mail.Kde život byl přirovnám k jízdě vlakem,někdo do něj nastoupí a sveze se s Vámi a zanechá vzpomínku,někdo s Vámi jede celý život a někdo se sveze a vy si ho ani nevšimnete.Toto přirovnání je pro mě velmi milé a i ten tunel mi připomíná tuto jízdu vlakem.
Vidíte,zase jste mě nachytala na otazníkách,přesto,že si dávám pozor,tak mi tentokrát opět unikly.Musím se sama sobě smát.Možná mám v podvědomí stále nedostatek informací,proto ty otazníky,teď to tak alespoň vnímám,neustále hledám a hledám a jsen ráda za každou další informaci.Až je přestanu psát,tak už budu mít dostatek.
Vlaďka
To přirovnání znám a také mi přijde výstižné, ale jízda vlakem pro mě představuje dobrodružství, naladění, otevřenost, barevnost a poznání narozdíl od tunelu, který mám spojený s tmou, podzemím, strachem a zimou. Tedy přirovnat život k jízdě vlakem vnímám vlídně, ať už z pohledu sebe samotné či z pohledu svých spolucestujících…v tunelu jsem ale sama a ještě po tmě…
Vidíte jak to každá z nás vnímáme jinak.Vám tunel připomíná tmu atd….a mě tu jízdu vlakem ,dobrodružství apod….jako dítě bylo pro mě vzrušující jet vlakem a tunelem,vždy jsem na to čekala a těšila se,zřejmě to mám spojené s touto vzpomínkou.
Ta jedinečnost každé z nás je skvělá.
Hezké sny. Vlaďka
Přidávám se k Vám paní Vlaďko, pro mě je jízda tunelem spojená také s něčím veselým. Vzpomněla jsem si i na film, který mám moc ráda: Jak vytrhnout velrybě stoličku, když jede Vašek s maminkou vlakem na hory a v tunelu jim zbaští bernardýn všechny řízky. Jako malá jsem se také bála smrti.Co bude pak? Co až umře tatínek, mamimka?
Dnes už se o sebe nebojím (tedy hlavně věřím, že tady budu ještě dlouho), ale mám strach o své nejbližší, hlavně o manžela. Podle něj žádná spravedlnost neexistuje, hlavně když sedí u televize a rozčiluje se, jak byl zase někdo nespravedlivě odsouzen, jak ten a onen politik něco udělal a nikdo ho nepotrestal, jak by mohla být nějaká spravedlivost, to jsem se musela asi zbláznit a ta Avenna to bude nejspíš nějaká sekta. Malý pokrok už udělal v oblasti nemocí, tam už trochu začíná věřit, že každá nemoc má příčinu v psychice. Tak uvidíme co bude dál, možná i v tom jeho tunelu bude časem nějaké to světýlko.
Mějte se krásně Jana K.
Dobrý den paní Jano K.
Mám to doma s manželem podobné,dávala jsem mu moc velké kusy najednou a on to nemohl strávit,dnes dávám malé kousíčky sem tam a je to lepší.Dnes už to bere i s humorem,což je prima.Děkuji za Váš komentář.
Hezký den Vlaďka